DEN ČÍSLO 1
Martin stál u benzínové pumpy a čekal na Lenku. Už se nemohl dočkat. Po několika týdnech oboustranného oťukávání to vypadalo, že se věc rozjede konečně tím správným směrem. Dopoledne jí ve škole říkal, že ví o klidném místě a že by tam mohli dnes zajít. Lenka dělala trochu fóry, že by měla začít psát seminárku do školy a ať jí s tím spíš přijde k ní domů pomoct. Martin ale neměl na nějakou seminárku ani pomyšlení a navíc věděl, že Lenka určitě nebude doma sama, protože u nich doma bydlí babička, která se nehne z domu. Chtěl s ní být sám, a tak silácky nadhodil, že jí klidně napíše seminárku sám a třeba dva dny před posledním možným dnem odevzdání. Lenka se nakonec nechala přesvědčit. Protože každý končil ve škole jindy, dali si sraz a Martin jí vysvětlil cestu. Sraz byl v šest. To klidné místo se nacházelo necelé dva kilometry od vilové čtvrti, kde Martin bydlel. Šlo o pár zalesněných kopců s pěšinami a chodníčky, kde přes den venčili pejskaři své čtyřnohé svěřence a v noci se zde dalo dělat ledacos. I to, co si sliboval Martin. Teď bylo šest a pět minut a Martin nervózně vyhlížel tramvaje, které jezdily z opačné strany, než z které přijel on. Lenka bydlela na druhém konci města, a tak cesta sem pro ni byla o dost delší a komplikovanější. Konečně ji v jedné z nich uviděl a i ona ho zpozorovala, usmála se a zamávala. Vystoupila a vlepila mu pusu. "Čekáš dlouho?" zeptala se. "Ani ne, ale stejně už sem byl nervózní, kde jsi. Tak jdem. Je to támhleten lesík, tam se dá chodit třeba celej den." "Celej den? A kdy si sednem?" rýpla si z legrace Lenka. "Neboj, tam se dá i ležet," vrátil jí to Martin. "Hele, brzdi, jo!" naoko se urazila. "No, no, třicátý léta už byly," nedal si pokoj. Spokojeně vykročili směrem k osudu. Po pár minutách zabočili ze silnice na lesní chodníček, který se postupně měnil v cestu. "Jé tady se budu bááát," řekla schválně snobsky protáhle Lenka. "Se mnou?," čechral si peří Martin. "Uvidíme, ty Rambo." Během podvečera brouzdali lesem a postupně se víc a víc duševně i fyzicky sbližovali a zhruba v té době na stejné zastávce, u které si oba dali sraz, někdo vystoupil z tramvaje a zamířil stejným směrem. Mladík, který se vracel domů. "Domů" ovšem není to výstižné slovo. Tenhle člověk vlastně domov už neměl. Před dvěma roky propadl heroinu a potom to s ním šlo od desíti k pěti. Nejdřív ztratil práci a postupně ještě holku, přátele, peníze a domov. Teď mu zbyla jenom závislost a zatemnělá mysl. Už pár týdnů přespával ve zchátralém statku, jehož zbytky stále ještě stály právě v tom lesíku, kam si dnes poprvé vyšli Martin s Lenkou. Celkem pospíchal, protože už se mu blížil absťák a on se nemohl dočkat, jak si ve svém doupěti vpálí dnešní dávku. Nervózně se rozhlížel a dal se do klusu. Když došel mezi stromy, odbočil z cesty a drápal se do mírného kopce nejkratším směrem ke svému azylu. Stále se rozhlížel. Nevěděl proč, ale nechtěl, aby ho někdo zpozoroval. Jindy se sem vracel až za tmy, ale dny se pomalu prodlužovaly a bylo stále težší bloumat ulicemi s myšlenkou na šleh. Najednou zaslechl z protější stráně dívčí smích. Trhl hlavou tím směrem, a když se mu podařilo zaostřit svůj kalný zrak, rozeznal naproti na kopci sedící zřejmě mileneckou dvojici. Přikrčil se a pokračoval. Řekl si, že ti dva jsou do sebe tak zabraní, že si ho určitě vůbec nevšimnou. Nevšimli. Oba v té chvíli zaujala jiná věc. Martin ukazoval Lence starou cihlovou věž, která se tyčila na jednom z vršků. Nahoru se dalo vystoupat po točitých vnějších schodech a seshora byla skromná vyhlídka na okolní kopce. "Pojď, jdem tam," navrhla Lenka a zvedla se. Martin jí ruku v ruce následoval. Náš závislý mládenec se dobelhal "domů" a vlezl dovnitř dírou po okně. Už se mu třásly ruce, a tak vpajdal do jedné z bývalých místností, kde měl svou skrýš. Spěšně odházel harampádí, pod kterým měl schovaný svůj baťoh s nádobíčkem. Už měl praxi, takže mu to netrvalo dlouho a v několika minutách se dostal zase do toho lepšího světa. Objímající se dvojice zatím shlížela z oné černé věže. "Jééé!" vykvikla Lenka, když jí Martin nečekaně dloubl do boku. "Hele, táhmle je ňáká zbořenina, pojď se tam podívat," ukázal Martin na zchátralý statek. "Fuj, to je hnusný, tam budou určitě nějaký bezdomovci," řekla Lenka. "Půjdem tam třeba zejtra, já už bych docela šla, než dojedu domů, tak bude nejmíň půl devátý." "Ach jo," vzdychl Martin, "škoda, tak já tě domů doprovodím." "Tak jo," usmála se na něj Lenka. Slezli z rozhledny a vydali se zpátky směrem k tramvaji. Lenčino vyjeknutí předtím trochu probralo zoufalce v ruinách. Nejprve se polekal, jestli se k němu někdo neblíží. Pak si vzpomněl na ty dva. Opatrně vystrčil hlavu z jedné z děr a po chvilce nervózního mžourání poznal, že oba stojí na vrcholu věže. To ho uklidnilo. Zároveň si je ale více uvědomil. V duchu si spočítal, jak dlouho už neměl žádnou ženskou a jeho mysl zase potemněla. Míchaly se v něm smutek, hořkost a strašná závist. Ty dva si užívaj a on se tady válí v cizí i vlastní špíně a jeho vyhlídky teda zrovna růžové nejsou. Asi za čtvrt hodiny nastoupili Martin s Lenkou do tramvaje, která jela směrem do centra. Po cestě si ještě ujasnili, že zítra půjdou na stejné místo. Na feťáka v lese doléhala depka. Stále myslel na ty dva šťastlivce, kteří si svého štěstí ani neváží. Na město padla tma.
DEN ČÍSLO 2
Tentokrát dorazila na zastávku první Lenka. Martin přisupěl pěšky za deset minut. "Promiň, nahoře je bouračka a máti mě ještě poslala se smetím." "Nevadí, tak půjdem," uklidnila ho Lenka polibkem a vyšli. Cestou potkali dva pejskaře. "Tak co? Půjdem se podívat do tý barabizny?," vyzvídal Martin, když došli na jim už známá místa. "Neee! Ta rozhledna včera se mi líbila, půjdem tam," rozhodla rázně Lenka. Dnes strávili nahoře podstatně delší čas, protože tam je nikdo nerušil. Když odcházeli zpátky na tramvaj s myšlenkou na zítřek, zpoza jednoho stromu je pozoroval obyvatel zbořeniny. Jsou tu zase. Sakra proč? To mu snad dělá někdo schválně. Jestli sem začnou chodit pravidelně, mohli by objevit jeho bejvák. To je k vzteku, do prdele. Teď měl z nich dva pocity. Neklid a zároveň zase tu hroznou závist. Bude to muset nějak řešit.
DEN ČÍSLO 3
Když šplhal ke svému statku, vyděsil se. Z díry, která mu sloužila jako vchod se soukala ta holka. A za ní i ten její kluk. Objali se a držíce se za ruce odcházeli směrem k lesu. Ležel na zemi, pozoroval je a ani nedýchal. Když se dostatečně vzdálili, vyrazil směrem ke stavení. Vlezl dovnitř a řítil se ke své skrýši. Když tam doběhl, halda vypadala stejně jako ráno. Zuřivě odházel všechnu kamufláž a vylovil svůj baťoh. Všechno v něm zůstalo, asi nic neobjevili. Vydechl úlevou a rozbrečel se. Nejhorší ze všeho dnes bylo, že nesehnal denní dávku. Vypadalo to na noc v křečích. A taky že jo. Během těch muk si několikrát přál, aby už byl konec. Paradoxně si ale utřídil myšlenky. Těm dvěma už nejenom záviděl, začal je i nenávidět. Závist má k nenávisti docela blízko. Dozrával v něm nápad.
DEN ČÍSLO 4
Protože celou noc nespal, vyrazil dnes do města už brzo ráno. Tentokrát se mu fet podařilo sehnat. A vcelku velkou dávku. Rozdělil si ji na polovic a první část si píchl v nějakém podchodu. Dnes měl pochůzek více. Na nádraží vyžebral skoro stovku. Zašel ještě do sámošky a do vetešnictví. Potom se rychle vrátil do svého lesa a čekal. Lenka s Martinem dorazili asi tak ve tři odpoledne. Martin měl v kapse jisté gumové pomůcky. "Zejtra ti napíšu tu seminárku," zamachroval. "To si teda mákneš," odpověděla mu Lenka. Oba cítili, že je dnes jejich velký den. Ani moc nemluvili a zamířili rovnou k rozhledně. Z díry ve zdi to všechno viděl. Vylezli nahoru, chvíli koukali po okolí a zmizeli za cimbuřím. Dolů se ale nevrátili. To znamená, že jsou pořád nahoře a užívají si. Tu druhou půlku fetu si ještě rozdělil a kus použil. Mozek mu začal pracovat v jiné dimenzi. Sebral baťoh a vyrazil. Vevnitř měl svíčky a nůž na chleba. V hlavě mu tepala jen jediná myšlenka. Došel k věži a začal stoupat nahoru.
DEN ČÍSLO 5
Bylo kolem poledne a k jedné rozhledně v jednom lese se blížili nějací výletníci. Bylo jich pět a bylo jim všem kolem pětadvaceti let. Tři muži a dvě ženy. Když došli až k rozhledně, jeden z mladíků prohlásil, že se půjde podívat nahoru. Ostatní jen čekali dole a zhluboka oddychovali. Bylo horko. Po chvilce se seshora ozval vyděšený výkřik: "Panebože, zavolejte policajty!" Ostatní rychle vyběhli nahoru, únava neúnava. Všem se naskytl nepříjemný pohled. Na kamenné podlaze bylo veliké srdce z hořících svíček. Uprostřed leželi kluk s holkou a objímali se jako Romeo a Julie. To všechno by bylo celkem normální. Až na to, že oba měli na sobě asi tak šedesát bodných ran.
Přivolaná policie zjistila, že se jedná o Martina Beneše a Lenku Šimkovou. Netrvalo dlouho a příslušníci učinili ještě další zajímavý objev. V nedaleké zřícenině nějaké usedlosti bylo nalezeno zkroucené tělo jakéhosi narkomana, který se evidentně předávkoval. Kousek od něj se válel baťoh, ve kterém se našly jeho věci. Mezi nimi i občanka. Jmenoval se Petr Soukup a trvalé bydliště měl v Litoměřicích.
Na světě bylo o tři lidi a dvě seminárky míň. A bylo fakt hrozný vedro.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Nuda a překvapený kuchař | Silvestrovský autorský projekt | Zpočátku slunečno | 4 dny štěstí |