Nevinná otázka, ostatně jako pokaždé, zvedne se v závoji klidného večera, aby ustála na pulzujících spáncích strachu. Jako tehdá, když jsme spolu leželi v objetí, za okny řinčely tramvaje a my slyšeli jen tiché šeptání ticha, a úplně nám to stačilo. V každém doteku hrála líbezná hudba a to ticho bylo vším. Jak v pevně uzavřené krabičce štěstí, co může být celá potlučená zvenčí, ale každý z těch škrábanců jí dává kousek nás. Pak jsme ji otevřeli...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
dolů... | stranou | mosty... | městem... | trny...