Naháníš mi strach, vždycky se vkradeš do života a snažíš se urvat si kousek toho potrhanýho světa jenom pro sebe. Sama víš, že to tak úplně nejde, pořád chodím po nocích sám a látám, co nevidíš. Mrznout mi ruce.
Nikdy nepoznám, jestli jsi to ty, ta nešťastná, nebo mi tancuješ po tváři a ve skrytu duše se vysmíváš, kterak mě vodíš za noc. Mám strach a ty to víš, dělá ti to ale dobře. Že se nestydíš. Naposledy jsem se tě ptal, kdy lidé stojí a kdy padají, smála ses, neupřímně. Už to na tobě poznám, zkřivíš úsměv a v tom tvym ironickym tónu rozehráváš partii pro jednoho. Hru, kde nikdo nevyhrává, a sama se v ní topíš. Proč?
Bude to trvat dlouho, ale přijdeš na to taky, snad, že dech, co ti teď schází je jenom zkouška. Hloupej bobřík odvahy, kterym projdeš teď, aby byl za pár let zase o něco těžší. Je to koloběh života. Stejně jako smrt, ale k tý si musíš, milá zlatá, dojít. Odpustky nejsou zadarmo, tak už se nehněvej a sněz tu malou porci, co tě udělá silnější, alespoň trochu, každej den o kousek víc.
Nic víc.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Temnoty | lehkostí... | hlasy... | rána... | kříž...