Prý jsem... nemocná
Jedna z duševních. A čtenářům se omlouvám za způsobování depresí.
Autor: Deneir
,
22.7.2009,
Ostatní
Ležím na pranýři bolesti a bičuje mě čas. Čas zkoušek odvahy k životu samotnému, čas tíživý jako peřina s ocelovým povlečením. Přítomnost probíhá mezi prsty se špínou za nehty den za dnem, jen ty hříšné minuty ji mění v kyselou minulost. Zase jeden z šedivých dnů přežit. Mám se radovat? Nebo raději klít? Ale proč vlastně. Vždyť je to jedno. Vždyť je to život jako jeden z miliónů, koho to zajímá?
Oči to nevidí, duše je klidná.
Když tělo je vězením pro duši, co křičí chci, chci.. A zbytek se brání nemůžu, nemůžu... Když všechno je tak moc složité...
Jdu ulicí a všude stíny. Jen stíny bez rysů, postavy v šedivých hábitech s obrovskýma očima, které pozorují jen mé nedokonalosti. Hábity se prostoduše uculují, ty tmavé skvrny se prostě jen posměvačně uculují nad mou shrbenou schránkou. Jsou jich tisíce. Ty oči...
Hypnotizuji své tkaničky. Jen rychle pryč odsud. A nešlapat na křížky, jen na plochy! Tepovka sto třicet. Běžím svůj neviditelný závod. Můj soupeř? Vlastní nitro. Proč se ta skořápka chová tak hloupě? Plachý strnulý úsměv, zastřený pohled, trhané pohyby. Kupředu levá, zpátky ni krok...
Zapadnu za roh a usednu na lavičku.
Závidím lavičce. Jak si tu bezstarostně stojí a poskytuje svou náruč unaveným nohám a trpělivě snáší nájezdy vandalů se zapalovači a potutelně mlčí o vyznání lásky zamilovaných dvojiček, co si šeptají sladká slovíčka a odváží se k první puse.
Rohlédnu se. Klid. Jen obloha roztáhla tmavou oponu a vpustila na scénu baletky ve zlatavých kostýmech a ty si teď bezstarostně pohupsávají mezi bělosntými baldachýny. Sundavám nemotorně batoh se zad, až mi žďuchne na vlhké sedadlo a vysype se kniha ze špatně dovřené kapsy.
Proboha!
Uklidňuji se dýcháním. Ne, holka, klídek. Nikdo tě neviděl. Žádnej trapas. V poho.
Opucuji modrou obálku, něžně pohladím tu pokladnici vědomostí a vyndavám desky. Řádně vyplněná složenka v jednom koutě. Předepsaný dopis v druhém. Návod na obsluhu vystresovaného těla ve třetím. Do čtvrtého rozepisuji propisku. Jen nic neponechat náhodě.
Za a - podat složenku. Za b - vyplnit podací lístek. Za c - vložit útržek do obálky. Za d - poslat doporučeně dopis.
Přečtu si to ještě desetkrát. Pečlivě zavřu batoh a rozhlížím se. Nervozita mi říká, že už jsem moc dlouho na jednom místě. Jistě mě někdo pozoruje. Pryč, pryč!
Zvedám se a tepovka se zvyšuje. Pozor na křížky.
Dneska to zvládneš. Pojď.
Třikrát nádech, tříkrát výdech. Teď.
Otvírám dveře na poštu a pomalu vystupuji do schodů. Zvedá se mi žaludek. Procházím skleněnými dveřmi a vpadnu za pult. Tolik stínů kolem!
Přeskakuji bod a a vyplňuji podací lístek, přičemž si nenápadně vybírám přepážku.
Zavřeno. Tamhle nemůžu, tam jsem byla minulý měsíc. Jistě si na mě pamatuje. To mi přece tehdy upadla ta pětikoruna... U trojky nejsou peněžní služby. U další zase fasují důchody, fronta až ven. Pětka je jistota. Alespoň, že je to až v koutě. Jsem třetí na řadě. Tři čtyři minuty?
Do dveří vchází známá postava.
Bože, ne! To je Kája... Nejlepší kamarádka z měšťanky! Co tu sakra dělá? Má bejt v práci, nebo ve škole, nebo na jiný planetě!!!
Zrudnu a měním se v neviditelnou.
Závidím chameleónům.
Přetahuju si kapucu přes svou kštici a odvracím se. Stín přede mnou na mne vrhl takový pohled, že jistě nabyl dojmu, že hodlám poštu vyloupit. Křečovitě sevřu složenku do dlaně, zmluchlám ji, desky též a vše narvu do nepřiměřeně malé kapsy. Další a další stíny, další a další posměvačné škleby. Vykouknu a zjišťuji, že kamarádka nemá o mojí existenci ani potuchy. Co by mi asi řekla? Telefon nezvedám, na smsky nereaguji a má účast na třídním srazu? To spíš Frankenstein zvítězí v soutěži krásy... Kája se dostává na řadu a já využívám své neviditelnosti k zmizení za prosklenými dveřmi. Stíny teď nevnímám. Schody. Východ. Křížky nevnímám.
Volím ten nejrychlejší z pomalých a nenápadných pochodů.
Jen pryč.
Ulice.
Přechod pro chodce. Čekám tři minuty opodál. Nic nejede, fofrem přejít. Přeci nebudu zdržovat dopravu. Stíny jistě spěchají.
Ulice.
Přechod pro chodce. Čekám pět minut.
Ulice.
Nečekám a přebíhám několik metrů před autem.
„Ty krávo, nemůžeš jít po přechodu?“
Už utíkám. Chudák řidič. Jistě se hrozně lekl. Jsem idiot. Mohl se vyplašit, dostat infarkt, způsobit nehodu. Jistě má rodinu. Já blbá...
Lesík mě osvobozuje. Tepovka sto šedesát. Přejdu několik lesních pěšin a usazuji se na vlhkém mechu. Klid.
Vytahuji zničené desky, složenku a dám se do pláče.
Pokus číslo jedenáct. Ale co. Splatnost je až do zítřka. Zítra to jistě zvládnu.
Nikde stíny. Nádherná příroda se probouzí do jara. Závidím stromům, sýkorkám, mechu, mravencům...
Ale proč já? Proč? Co jsem komu musela provést, že zrovna já?
Ne, nemám právo si stěžovat. Vždyť jsou na světě horší věci. Jsou mrzáci bez nohou. Hladomory. AIDS. Rakovina. .... Ale i tak žiju utkvělou představou, že všichni tihle trpící jsou na tom ještě dobře.
Jsem doma. Nikde nikdo. Konečně můj svět. Zapnu počítač a pod různými nicky chatuji jako ta nejsvůdnější kočka s IQ 150. Uvařím si půllitrovku silné kávy. Spolknu několik pilulek na bolest. Už bylo načase - hlavu mám jako pytel plný PET lahví, po které skáčí rozdováděné děti, aby je mohly způsobně vyhodit do tříděného odpadu.
Snad pět tablet Ibalginu 600 bude stačit. Nebo radši šest. Jasně, taky na srdíčko musím myslet. Kéž by puklo. Kéž by už ty hrozně bolavé stahy jednou přestaly... To by byl klid. Kdybych... kdybych se alespoň dokázala zabít... Oběšenecký uzel umím od první třídy... léků máme doma dost... i skalpel....
Ne, to nejde. Co máma? To neudělám. Musím žít. Musím přežívat ze dne na den. Snad se to někdy změní, přeci na světě musí být nějaká spravedlnost...
Propukám v horoucí pláč, ulehám do peřin a snažím se tu černou díru před očima vytěsnit za duhové obrázky těch lepších dní, kdy od nás ještě zbaběle neutekl táta, ale že jich je prachmizerně málo. Ne, nemůžu si žádnou příhodu vybarvit. Mozek prostě nechce. Kdyby to jen tušil, ten přemoudrý orgán, že týrá jen sám sebe. Kdyby jen mozek měl mozek, co by mu poručil - tak mysli už!
Stále jsem odkázána na matku a její shovívavost. Ale ona to taky nevidí, vždyť ona je ... je jedním ze stínů...
Neseženu práci. Všude jsou stíny.
Mám řidičák. Neřídím. Stíny řídí.
Prodělala jsem tři infarkty.
Nekouřím, nepiju. Nedroguju. Bohužel.
Mám jen ulitu všednosti a vzduchoprázdno nad postelí, zatemněná okna a u srdce svého jediného věrného přítele jménem Strach.
Ty stíny to nevidí. Jen se šklebí. Vidí nemotornou, hrbatou, neschopnou, hnusnou holku. To je ta, co nikdy nic nedokázala a nic nedokáže. To je ta, co patří do koše jako nejhnusnější odpad společnosti. Ale už nevidí tu děsně obrovskou železnou kouli, co za sebou vláčím. Co říká si Duše.
A přes to všechno chci mít ty stíny ráda. A mám je ráda. Všechny. A chci, aby i oni rádi i mě. Aby se alespoň jedou ty pošklebačné úsměvy změnily v porozumění. Jednou, jedinkrát zažít pocit být... normální.
Závidím stínům!
Ano. Jsem nemocná. Prý sociofobie.
Ale - jdi s tím k doktorovi.
Je tohle vůbec život?
(celkem: 10, počet hlasujících: 2)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)
23.7.2009, 12:31
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Epos starého pařezu | V.I.P. | Jen pryč - 6. část | Prý jsem... nemocná | Posledních 48 hodin