Návštěva
Někdy se člověk potřebuje z něčeho vypsat. Otázkou pak je, nakolik je dobré to zveřejnit...Autor: lochneska
,
4.3.2012,
Ostatní
Za oknem se pomalu šeří a svět se chystá ke spánku. Všichni odešli, okolní ruch utichl, jen mě za hlavou poblikávají všemožný mašinky. Klíží se mi oči, ale nechci usnout, čekám ještě jednu návštěvu, tu nejdůležitější. Nemůžu se jí dočkat, vyhlížím ji snad už tisíc hodin, a bojím se, že ji propásnu. S každou další vteřinou jsem neklidnější. Už tu dávno měla být. Co když nepřijde a já se zase probudím do dalšího beznadějnýho dne? Sakra, kdyby ta bolest aspoň polevila. Přivírám utrápený oči.
"Ahoj, Libore," ozve se za mnou tichej hlas. Přišla! Holka moje zlatá. Pravda, je vlastně ošklivá, kostnatá, zubatá, hlas jí vrže. Pro mě je teď ale nejkrásnější na světě.
"To je dost, že jdeš. Už jsem se bál!"
"Ale ale, to je spěchu. Takových let jsi mě odháněl a najednou se nemůžeš dočkat?"
"Já vím, jenže jsi se objevovala v nesprávnej čas."
"A teď jsem se trefila?"
"Jo, už jo. Už jsem došel na konec. Dál už cesta nevede."
"Jak nevede? Copak tě nepotřebuje tvá rodina?"
"To jo, ale už léta jsem chcípák k nepoužití, dobrej jen k jejich trápení. Před sebou mám už jen bolest svou i jejich."
"A co Hanka? To ji tady jen tak necháš?"
"Mrzí mě to, ale vím, že se jí uleví. Před třiceti lety slíbila, že při mě bude v dobrým i zlým. Jediná ženská, která chápala moji vášeň pro rychlý počmáraný auta. Svatbu jsme vtěsnali mezi závody, na svatební cestu jela na náhradních pneumatikách v doprovodným autě. Podporovala mě, měl jsem u ní zázemí. Dávala mi pocit, že jsem hlava rodiny, živitel. Když jsem onemocněl, byla mi oporou, pečovala o mě. Miloval jsem ji o to víc, bojoval jsem, i když mě to stálo všechny síly. Ji taky. Občas jsme si navzájem ubližovali, to když jsme propadli zoufalství. Já jí možná víc. Byl jsem chlap a nemoc jsem bral jako svoje selhání. Já se měl postarat o rodinu, ne ona."
"A to jí nechceš říct?"
"Ona to ví. Stejně skoro nemluvím, nemám sílu. Zbyla ze mě hromádka bolavých kostí, utrápená troska bez budoucnosti. Snaží se mě rozptýlit, denně sem chodí, bledá, ztrhaná, oči má vybrečený doruda a myslí si, že to nevidím. Včera jsem zaslechl, jak na ni tlačí, aby si mě vzala domů. Asi že bych jim zkazil statistiku. Přitom vědí, že v tomhle stavu domů nemůžu. Ne s bolestma, který mě mučí, a s prázdnem v duši. Za ty léta jsem jí málem umřel pod rukama několikrát. Nechci, aby se to stalo doopravdy. Zničilo by ji to. Oni nepochopí, v jak černým zoufalství se utápí člověk, kterýho léta sráží z výsluní naděje zpátky do tmy. Nevědí, jaký to je, když člověk mele z posledního a drží se zpříma už jen z lásky k tomu druhýmu."
"Máte přece děti, ty jsou mladý, pomohly by."
"Jo, to dělaly a dělají. Kus života strávily s tátou, kterej ležel po nemocnicích nebo doma chcíplej. Zdravýho mě vlastně nepamatujou, byly moc malý, když mě to dostalo. Proto mě to tolik užíralo. O to víc jsem se snažil, dělal jsem, co jsem zvládl, aby měly normální život. Navíc už obě mají svoje děti, chci, aby se věnovaly jim. Mrzí mě, že už si s těma maličkýma nikdy nebudu hrát, miloval jsem ty chvíle. Ale poslední dobou jsem stejně neměl sílu vstát a být s nima."
"Nechceš aspoň počkat, než se ti narodí to poslední? To už má být každým dnem."
"Nechci. Jeho narození by bylo poznamenaný zoufalstvím. Jistě, má to být kluk, dědic, nositel mýho jména. Ale právě proto. Novýmu životu má ten starej ustoupit. Zvlášť nemocnej jako já."
"Pořád tak spěcháš, to z té cesty vůbec nemáš strach?"
"Proč? Svý jsem si odžil, bylo to vlastně hezký. Ne vždycky jsem se choval tak, jak se má, ale toho dobrýho snad bylo víc. Navíc, na druhým břehu mě čeká spousta milých lidí. Moje máma se chytí za hlavu, táta se jí bude smát, dáme si svačinu, tchán bude hrát na harmoniku, se strejdou mojí ženy konečně probereme jeho motorky, u nohou nám bude loudit švagrova fenka a náš kocour bude lovit krtky. Večer zajdu do hospody a s klukama závodníkama budeme zase závodit 'na hubu'. Nemůže to tam být zlý. Ne pro lidi, který se snažili žít podle pravidel."
"Jak myslíš, nutit tě nebudu."
"Ani by to nepomohlo. Jsem rozhodnutej. A pojď už, prosím tě. Za chvíli budou obcházet sestry, třeba by mě chtěly zase zachraňovat. Zase by mi vnutily kus života, o kterej už nestojím."
"Tak tedy jdeme. Nechceš se aspoň otočit a naposled si to všechno prohlídnout?"
"Ne, nemůžu. Třeba bych se rozhodl vrátit. A to už nesmím."
"Fajn, jak chceš."
Za okny už se sešeřilo. Všude je klid a mír. Ve mě taky...
(celkem: 15, počet hlasujících: 3)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Dobrý styl psaní, všechno je takové živé, věci k zamyšlení. Určitě o tom budu dál přemýšlet...
kvalitní komentář (0) 26.1.2014, 19:31Děkuju za hezký hodnocení
Bohužel mi čas a okolnosti nedovolujou psát víc. Nebo spíš nechci zveřejňovat každou ptákovinu, která mi proběhne hlavou... Tím ovšem nechci tvrdit, že to, co tu zveřejňuju, je nějaká super kvalita. Spíš to lepší z toho, co dokážu vymyslet kvalitní komentář (0)Reaguj >>
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Jedubaba | Uspávanka | O hrnci | Návštěva | O ježkovi