Nocí a dnů uběhlo,
snad milion i víc,
svět světem skoro nebyl,
v zapomnění vše upadlo,
zmrzla na tváří všem líc,
dům sněhový před všemi zbyl.
Lidí čím dál víc,
cestou mokrou se ubírajíc,
směrem pryč,
odkudsi kam chodíc.
"Uhni mi z cesty" zní odevšad,
"Padej!" též jakbysmet,
Nemohu otevřít oči,
vzhlédnout na lidi,
hle, člověk v dáli spad,
život pro něj nebyl med,
teď nežije a okolí se zkrváceně mračí....
Skoč do tůně bezedné,
skoč za mnou,
neboj se výšky nezměrné,
skoč za mnou,
nedoufej v cíle daleké,
skoč za mnou,
připrav se na zlé i dobré,
skoč za mnou,
skoč do tůně bezedné.
V dáli se třpytí struna,
nevím čeho,
zřím jen že k prasknutí je napnuta,
letí sem,
do hrudi vráží mi z dálky zřející struna,
není to ona,
strunou vzhlížející šíp jsem pojmenoval...
Co všechno se smí v životě dít?
Nesmí se vraždit,
nic hanobné řeči dít?
Nesmíš s lidmi některými jíst?
Co otázek, od každého jiná odpověď,
tu hlásá jeden smír,
jiný onde pro společnost chce dřít.
Neptej se všech,
ni sobě otázky nepokládej,
zbytečnou práci ušetříš si,
bys odpovědi našel,
nestůj v rohu stěn jenž pokrývá smutku mech,
nelži sobě sám si,
klády smutku na bedra si nepokládej,
pro tohle žít bys neměl.
Poslední sloku klávesou doťukám,
múza či múzy mé mne opouští,
téma zmatkem zváno tímhle dovrším,
vzdalují se myšlenky, které mám,
již odlétly pryč jak sup po poušti,
ach, touhle řádkou s básní tou končím ...
Hodnocení:2.17 (celkem: 13, počet hlasujících: 6)
Zobrazeno 21x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Báseň Zmatek nám vnuká jakousi skepsi, pochybnost a vnitřní rozpolcení, jenž čtenáře vede ke zmatku, dezorientaci zapříčiněné nepochopitelností událostí dějících se v okolním světě. Chaos dochází dokonce až k možnosti zabití, nenadálemu usmrcení, popletené oběti v podobě letící struny, která se nakonec mění v šíp. Tu se čtenář zaleká a neodbytně si klade otázku, jak nastolit řád, jak harmonizovat jednotlivé části celku? Autor se tedy nad nebohým čtenářem i nad sebou slituje a jme se hledat odpověď. Zkušeným okem básníka se dopátrává skutečnosti, že není možné najít odpověď kladením otázek navenek a tudíž se táže sebe samého. Snad úlekem tíhnoucím k pochybovačnosti, snad díky složitosti najitého řešení básník předkládá odpověď polopaticky. Ale kam se poděla představivost, kde je symbolika, která až dosud umožňovala hlubší prožití myšlenek, nedocenitelnou možnost procítit báseň? Nuže zbývá se jen rozloučit.
Mon-gi jakoby nedokázal zvolit rytmizaci. Od volného verše má tendenci inklinovat ke střídavému, což má za následek přeházení sledu slov jen proto, aby nepatřičně vyždímal z veršů "levný" rým. Ač se zdá, že název básně samotné odůvodňuje takové neblahé počínání, není to pravdou, jelikož i chaos musí mít nutně svůj řád, tudíž i báseň vyžaduje pořádnost.
Nápravu vidím v důsledném dodržování zvoleného stylu,
logické stavby verše a precizním dotáhnutím myšlenek do zdárného konce.
Je to báseň v celku povedená, svérázným způsobem se zaobírající typickým problémem dnešní doby.
Slečna v černém | O povídce | Myšlenky | Slanost pokušení | Chtěl jsem nechtěné