Tragédie mého života

Na konci utopické lásky stojí vždy krutá realita. Tak i po sérii utopických básní mě srdce táhlo napsat toto ...


Autor: Mon-gi , 4.3.2002, Básně

  

Opět se to stalo,
byť jsem si přísahal, že nedovolím aby k tomu došlo,
zase přišla bolest zlomeného srdce,
rozbušilo se v rychlosti přímo nadlidské,
jen aby záhy puknout bolestí mohlo,
nechtěl jsem to zažít - ponížení sám sebou,
nechtěl jsem, aby to přišlo znova,
stalo se.

Po zjištění té pravdy bolestné,
nevím co dělat, nevím co,
tělo se mi celé třese, ale pomoci mu není,
těžké kapky slz se v očích mých objeví,
chci být silný, ale bolest mě přemáhá,
píšu přátelům, stejně vím, že to nepomůže,
stejně vím, že nic proti tomu nikdo nezmůže.

Chci spát, ale nejde to,
chci zapomenout, ale myšlenky se vrací,
chci být silný, ale tohle nezvládnu,
nevím jak to bude dál,
přátelství nechci zničit, ale nevím jaké to bude,
když teď víš, co rozum chtěl skrýt, ale srdce mě prozradilo.

Doufal jsem, že v tohle dojít nemá,
mýlil jsem se, jak už hodněkrát,
snad čas to opět spraví,...
Ne nemůže, bohužel mu nevěřím,
slunce naděje zapadá a noc smutku nastává,
chci se zbavit těchto pocitů, chci přestat smutnit tu.

Taková bolest je jen párkrát za život,
chci aby byla pryč,
jsem sobcem ve své bolesti,
byť nechci, nezměním to,
nemůžu, nejde to.

Člověk řekne: "Netrap se!"
ale kdyby cítil, to co já, hned názor svůj by změnil,
chci to dostat pryč ze sebe, zapomenout,
už nikdy pro to ani nevzdychnout.

Mám se rozveselit? Jde to snad?
Cítím, že už větší bolestí snad není, že už jsem na dně,
nemohu dál, cítím to tak,
ach, ta bolest ukrutná, tak mučivá a zlá.

Nechci být poslem špatných zpráv,
ale vím, že osudem mým je trápit se,
byť čas snad spraví to,
věřím tomu, chci, jinak bych žít dál nemohl.

Jistě, nejsem dokonalý, ale kdo je?
Proč já musím trpět tak nelidsky,
kdo snášet to má, já nechci,
nechci být další zdí nářků, nechci být stále zničený.

Snad v minulém životě strašně zhřešil jsem,
že teď trest za to odpykávám,
mým údělem to je, nezměním to, ale podvolit se nechci,
ale co zmůže člověk proti osudu?

Kdyby existoval král bolesti,
jistě celoživotně bych tuto funkci měl,
nechtěl bych jím být, bránil bych se,
ale nic jiného by mi nezbylo, než mučedníkem vlastních citů být.

Bolest je pro mě ponížením,
nevím co dělat, cítím se bezmocným,
píšu prázdná slova, jen abych bolestnou zkušenost ze sebe dostal,
snad pomůže to, doufám.

Nevím, co dělám špatně,
co jsem pokazil, či jen naopak jsem se příliš mnoho snažil,
ať tak či onak, slibuji si zas, že budu se bránit víc,
už nikdy nesmím tohle dopustit, už nikdy nechci bolest pocítit.

I smrt by lepší byla než tohle,
nechci lhát, ale tohle pravda jest,
nic horšího než láska nešťastná nebylo, není a nebude,
aspoň pro mě je to věc na celém světě nejhorší.

Celý život se jí snažím vyhýbat,
ale ona si mě vždycky najde,
jak bych toho zažil málo, vrací se zpět zas a zas,
"Jdi pryč," povídám, nechci být tvým otrokem, "Ha," vysmívá se.

Spánek očekávám, ale nepřichází,
chci se unavit, ale nemám chuť k ničemu,
ani dýchat se mi nechce, jak život můj by zastavil se,
tak působí to na mě.

Srdce bolí, zlomené je jako nikdy,
nemohu to zastavit, ale žal je příliš velký,
čím dál horší zdá se to být,
konce to nemá, zabijte mě někdo, ať už to přestane!

Nešťastnou láskou jest pro mě nesplněný sen,
sen, v jehož naplnění bych obětoval všechno, celou svou existenci,
jen aby se splnil, život však chtěl jinak,
přišel jiný sen - noční můra nejhorší.

Prosím, já už nechci, nechci nic,
jen klid, kterého se mi nedostává,
pořád nepřichází, seč ho o to žádám,
prosím, ať už je tu, ať sen nekonečný moji bolest zakončí.

Nemohu dál, vím to,
ani nechci, prázdných slov přibývá,
a bolesti stále neubývá,
prosím zastavte to někdo!!!

Být zabit byl bych radši, než smutný tak,
věž bolesti je nezdolná, jsem slabý přelézt ji,
jsem slabý na vše v co přemýšlím,
už ani nevím, co to tu píšu.

Za rok se snad tomu budu smát,
snad kratší doba to bude,
jestli vůbec budu moci se smát,
jestli vůbec stanu se opět člověkem, který věří v naději.

Řád rozumu mi poroučí, abych zapomněl,
jak toho mám však dosáhnout, když neustále srdci poroučet nedovedu,
už musím skončit, jinak ani nepřestanu psát tyto verše o bolesti,
nechci už ani to, nechci už nic, jen abych už nikdy nedoufal v nesplnitelné!

Prosím všechny z vás, nechte mě, nechci snít o neskutečném znovu!!!
Nechci již podlehnout falešným představám,
nechci opět zažít tragédii mého života,
byť osudem jest mi nejspíš psána!

Hodnocení: 1.13
(celkem: 9, počet hlasujících: 8)

Zobrazeno 49x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>