Nocí a dnů uběhlo,
snad milion i víc,
svět světem skoro nebyl,
v zapomnění vše upadlo,
zmrzla na tváří všem líc,
dům sněhový před všemi zbyl.

Lidí čím dál víc,
cestou mokrou se ubírajíc,
směrem pryč,
odkudsi kam chodíc.

"Uhni mi z cesty" zní odevšad,
"Padej!" též jakbysmet,
Nemohu otevřít oči,
vzhlédnout na lidi,
hle, člověk v dáli spad,
život pro něj nebyl med,
teď nežije a okolí se zkrváceně mračí....




Skoč do tůně bezedné,
skoč za mnou,
neboj se výšky nezměrné,
skoč za mnou,
nedoufej v cíle daleké,
skoč za mnou,
připrav se na zlé i dobré,
skoč za mnou,
skoč do tůně bezedné.

V dáli se třpytí struna,
nevím čeho,
zřím jen že k prasknutí je napnuta,
letí sem,
do hrudi vráží mi z dálky zřející struna,
není to ona,
strunou vzhlížející šíp jsem pojmenoval...




Co všechno se smí v životě dít?
Nesmí se vraždit,
nic hanobné řeči dít?
Nesmíš s lidmi některými jíst?
Co otázek, od každého jiná odpověď,
tu hlásá jeden smír,
jiný onde pro společnost chce dřít.

Neptej se všech,
ni sobě otázky nepokládej,
zbytečnou práci ušetříš si,
bys odpovědi našel,
nestůj v rohu stěn jenž pokrývá smutku mech,
nelži sobě sám si,
klády smutku na bedra si nepokládej,
pro tohle žít bys neměl.

Poslední sloku klávesou doťukám,
múza či múzy mé mne opouští,
téma zmatkem zváno tímhle dovrším,
vzdalují se myšlenky, které mám,
již odlétly pryč jak sup po poušti,
ach, touhle řádkou s básní tou končím ...