Jenom tak dětsky,
jednoduše,
jak holčička bezstarostná,
co na dece pod lipou
piškoty krmí
své plyšové myšky,
nadšená tím,
že smí být v trávě bosa.
"To je ale dnes velký den,"
a myslí při tom "krásný",
a ve větvích nad ní
zpívá pěnkava.
Chtěla bych chtít
víc nechtít,
než to, co u nohou mi leží,
jen dokázat se sehnout
do té hloubky
a v Boha věřit
tak, jak na začátku,
dřív než mi pírka holubí
oči oslepila.
Jsem slepá.
Víc nechtít
je zima s černou drožkou,
víc nechtít je plamen,
udušený v hlíně.
Víc nechtít
- spí smutek pod škraboškou,
víc nechtít
- jak umřít na pustině.
Jsem živá...
Hodnocení:5 (celkem: 25, počet hlasujících: 5)
Zobrazeno 52x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Tak závěr mě doslova šokoval. Na začátku jsem si nemyslel, že by jsi z toho tak bravurně vybruslila k takovým procítěným veršům a myšlenkám.
Skvělá práce.
Hladina | Letní vítr | Ozvěny | Klub Ricatado | Přístavní