Chtěla bych umět
být zas šťastná.

Jenom tak dětsky,
jednoduše,
jak holčička bezstarostná,
co na dece pod lipou
piškoty krmí
své plyšové myšky,
nadšená tím,
že smí být v trávě bosa.
"To je ale dnes velký den,"
a myslí při tom "krásný",
a ve větvích nad ní
zpívá pěnkava.

Chtěla bych chtít
víc nechtít,
než to, co u nohou mi leží,
jen dokázat se sehnout
do té hloubky
a v Boha věřit
tak, jak na začátku,
dřív než mi pírka holubí
oči oslepila.

Jsem slepá.

Víc nechtít
je zima s černou drožkou,

víc nechtít je plamen,
udušený v hlíně.

Víc nechtít
- spí smutek pod škraboškou,

víc nechtít
- jak umřít na pustině.

Jsem živá...