Noc, jen dáma prastará a studená jak čenich,
naslibuje úsvit, potom pošle mysl usnout.
Prstem hrozí čerň a venku v ulicích je pusto,
něco nehraje si v očích zpola otevřených.
Plamen zůstal přítelem, co odjakživa schází,
na barevných šatech, které nesouhlasí s ránem,
něco nehraje si v spánku denně předstíraném,
neživém a kradmém jako pohled na obrazy.
Uvnitř něco naléhá, že vše je předem dáno.
Zadívaná k obloze, když zrovna vrány táhnou,
kapesníku svěřuje se s pláčem sama doma.
Z otevřené knihy, která dávno nemá obal,
o lásce si předříkává zakázaná slova,
s předpovědí studu, jak to umí jenom ona.
Hodnocení:4.25 (celkem: 17, počet hlasujících: 4)
Zobrazeno 59x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Jak jsem psal, klidně v této věci mi postačí solidní hrad z písku, ale tady vidím tvrdou žulu. Je, nebo spíše měla by být slušnost říci, proč tenhle sonet u mého čtenáře vyhrál.
První velké plus je italská forma sonetu (anglický nevím proč, nepřekousnu).
Druhé velké plus je nebát se dlouhých řádků. Ano, je to risk, že čtenář ztratí niť a bude tápat ve slovech nebo dokonce autor sám sebe zaplete do zakletí slova. Vše se může stát. I že čtenář prokleje autora jeho vlastní meducínou.
Tady to vyšlo. Taky jsem toho názoru, že sonet by měl mít dlouhé řádky. Je to malba slov. Co do počtu slabit, rytmu...nemám námitek, omítka drží velice solidně.
I nádech patiny starého jazyka plní krásně službu pro dokreslování hlasitého čtení nebo recitace, ať v duchu nebo na duši pneumatiky.
Narážka na žulu je spojená i s formou, je pevná, nerozvláčněná. Někteří autoři/ky si myslí, že pár slovy naservírují chod, ale já tam spíše kolikrát vidím čerstvé vejce z dupky slepičky a slova "udělej si na co máš chuť. Vaječina? Volské oko? Omeleta? Nic ve vajčku? etc", tady to nejde. Autor vede čtenáře a buď půjdeš nebo ne.
Italský sonet, a obecně sonet, není poezie pro všechny.
Tenhle sonet má velkou výhodu, že neumím předvídat i když vím, jak by to mělo fungovat. Nutí číst. Slova nemá z veršovánek, pointa není odfláknutá, pnutí jako housle před koncertem a melodie, i vrzající židle s tímto rytmem by se mi líbila.
Piškvorkovat se mi nechce (přepisovat sem). To ať udělá Stranger (on ví)
Jen bych asi vytknul častý negativismus, který se opakuje a slovo "něco", neboť dává moc prostoru.
Tenhle sonet beru jako antický sloup ze žuly, o který se verš může opřít, na sakra dlouhou dobu.
V rámci soutěže -> bez keců v kleci; 5.
Dlouhý verše jsou risk, ze vyšel. Ačkoli mýho čtenáře žádný obraz nechytil příliš za patrnost, v celku nikde neklopýtl a výsledek je opravdu solidní. Paráda.
Díky moc, Egone. Dlouhé verše k sonetu podle mého patří, protože dodávají obsah. Pravda, člověk riskuje. Ale na druhé straně psaní je práce jako každá jiná a tak ladění patří k věci. Jsem rád, že jsem tě po formální stránce nezklamal a příště udělám něco i s těmi obrazy
já jsem u tebe objevila u sebe jednu věc, zamotaný viď? vím
takže tou věcí je, že když si tě čtu nahlas, většinou žasnu nad tím, jak to tam je, ta melodie víš
ale tady ne, nedařilo se mi přes tu první část, strofa
nejdřív jsem si myslela, že je to tou - prastarou dámou, coby Nocí
ale rozhodilo mě ještě i to v posledním verši něco nehraje si v očích zpola otevřených
něco nehraji si, vím, ještě se to opakuje v druhé, tam mi to až tak neva
ale v té první, problém hned s prvním veršem, a potom s posledním
asi to bude u mě, ten problém, takže Marku, klid
nicméně co se ti parádně povedlo, tak jak jsem u tebe zvyklá, u tebe a tvých sonetů, tak ten závěr, ty poslední dvě, krása.
měkce jsi mě rozesmál Marku, co se týká sonetů, tak já asi nejspíše miluji ty tvoje, protože objevuji při čtení tu melodii, kterou tam jen na čtení nemám, nebo jak to vyjádřit.
Jahodové léto | Balada o cestách a snech | Síň kravin: Jeho věrní | Modré je světlo, hladina do stříbrna | Síň kravin: Babička