Noc, jen dáma prastará a studená jak čenich,
naslibuje úsvit, potom pošle mysl usnout.
Prstem hrozí čerň a venku v ulicích je pusto,
něco nehraje si v očích zpola otevřených.

Plamen zůstal přítelem, co odjakživa schází,
na barevných šatech, které nesouhlasí s ránem,
něco nehraje si v spánku denně předstíraném,
neživém a kradmém jako pohled na obrazy.

Uvnitř něco naléhá, že vše je předem dáno.
Zadívaná k obloze, když zrovna vrány táhnou,
kapesníku svěřuje se s pláčem sama doma.

Z otevřené knihy, která dávno nemá obal,
o lásce si předříkává zakázaná slova,
s předpovědí studu, jak to umí jenom ona.