Někdy si říkáš, zda nedošlo nám palivo.
Přesto, ještě máme chuť zajít občas na pivo i snít
se sebou...
Jednou se těch zábran pustíš, až na cestu se pustíš
za Tebou...
Nastává čas pohnout se a být.
Ten pohled vesmíru dokořán
krásnější je všech sebekrásných rán.
V tvých harmoniích toužím znít!
Dotknem se ran a můžem odejít
Spolu.
Životem táhneš karmy setrvačnost, co vše vrací.
Hledáš ctnost spoután gravitací.
Tvý ego ještě nemá dost, tak zvrací
provazce kvantových fluktuací.
Očistu svěříš léčbě prací.
Leč vůbec nemáš ani tucha,
co stáhlo tvého ducha sem
až dolů.
Ne, ještě nejsme zcela volní.
Přesto Já - Ty zůstáváme svorni
jako přede věky.
Nadechnem se a trochu zvolni.
Svůj hřbet klidně ohni,
odevzdáme se posvátnému Ohni
z Absolutna...
Vše je tak jako Vždy a vždycky bylo.
V polaritě nic nechybí a Nic se neztratilo...
V té hravé prožitků sběrně zůstali jsme spolu věrně
do posledních chvil v tý Kosmický herně
"uvězněni" z Lásky
My Dva Jsme přece navždy ty.
V té harmonii slyším znít
u andělského kůru
o tom, jak můžem žít,
padati Spolu
Vzhůru...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Z přediva časoprostoru | Jedenáctý září | "Ignition" | Táňa Fischerová | Do snů