Absurdno.
Hořko v ústěch, chladný větřík.
Vítr cítím skrze mříže,
ve kterých sem ukrytý.
Svobody duše nádech,
který, až moc mě děsí.
A přitom jsem jen malý věpřík,
který se v cele uschová,
aby se ukryl za slova malebná.
Která tvoří tuto mříž,
ze kterých jen prázdné řeči jsou
a nic víc,
Dívám se na svět skrz tyto mříže,
nic víc než jen iluze.
Iluze o bezpečí, o světu bez bolesti.
O světu bez rizika a strasti.
O světu, kde já jsem pánem,
kde nic mi nehrozí.
Bolest, utrpení či snad smrt
ani láska, krása, život!
Nic tu není.
A tu cítím svůj omyl.
Toužím se vymanit z okovů,
Které jsem si sám nasadil.
Vystoupit ze stáda volů,
Které sám osud podrazil.
Stát se opět živým tvorem,
Který miluje a nenávídí,
Skrz bolest toho mnoho vidí.
A tu cítím prozření, dál již nejsem volem.
Teď jsem opět člověkem.
Který sic v ubohosti světa žije,
ale při tom klidně dýchá.
Má duše jen slasně vzdychá.
Vidim se!
Jsem zas opět sebou.
Zatím žádné hodnocení
Zobrazeno 6x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Barová romantika a jiné | Na zemi | Podzim | Večerní pragmatismus | Bruf aneb výhled do života