Absurdno.
Hořko v ústěch, chladný větřík.
Vítr cítím skrze mříže,
ve kterých sem ukrytý.
Svobody duše nádech,
který, až moc mě děsí.

A přitom jsem jen malý věpřík,
který se v cele uschová,
aby se ukryl za slova malebná.
Která tvoří tuto mříž,
ze kterých jen prázdné řeči jsou
a nic víc,

Dívám se na svět skrz tyto mříže,
nic víc než jen iluze.
Iluze o bezpečí, o světu bez bolesti.
O světu bez rizika a strasti.

O světu, kde já jsem pánem,
kde nic mi nehrozí.
Bolest, utrpení či snad smrt
ani láska, krása, život!
Nic tu není.
A tu cítím svůj omyl.

Toužím se vymanit z okovů,
Které jsem si sám nasadil.
Vystoupit ze stáda volů,
Které sám osud podrazil.

Stát se opět živým tvorem,
Který miluje a nenávídí,
Skrz bolest toho mnoho vidí.
A tu cítím prozření, dál již nejsem volem.

Teď jsem opět člověkem.
Který sic v ubohosti světa žije,
ale při tom klidně dýchá.
Má duše jen slasně vzdychá.
Vidim se!
Jsem zas opět sebou.