Zavřu oči, myšlenky nechám plynout,
napadá mě spousta věcí zbytečných,
nevím však vůbec, jak se jim vyhnout,
jak upustit od nápadů bolavých?
Myslím hlavně na tebe,
minulost tvá často nedá mi spát,
třebaže z toho zazebe,
nevím, co jako první můžu ti dát.
Všechno zažil jsi beze mě,
všemu ses přiučil snaživě,
miloval jsi druhé a ne mě,
představuji si tě fakt živě.
Sex s jinými sis vždycky hodně užíval,
zažil´s trojku a měl dvě panny,
ženy vybrané jsi dostal, v tom ses vyžíval,
navíc jsi měl vdanou paní.
Nechci vědět, jak souložil jsi s kterou,
však otázka ta sama se mi klade na jazyk,
nelámal sis hlavu s city či nevěrou,
vztah, sex a holky pro tebe byl příjemný zvyk.
Snad to byl zvyk, snad taky zábava,
kdo ví, jak to doopravdy bylo,
snad ani ty ne, prý to bylo „zamlada“,
co bylo, to není, už to pominulo.
Jen když je žena prsatá blondýna,
pak nechybí zájem tvůj,
pak už potřebuješ jen láhev vína
a je tvoje stůj co stůj.
Já jsem však malá brunetka,
nemám žádné přednosti,
třebaže nejsem žádná trumpetka,
sebevědomí mám nízké dosti.
Proč jsi to všechno musel zažít?
Proč nemám v ničem prvenství?
Jak s tvou minulostí se vyrovnat a žít?
Ještě, že neschovala jsem ti svoje panenství.
Užíval sis každý den jako by byl poslední,
to ti bohužel já vyčítat nesmím,
kdy už se mi v hlavě rozjasní či rozední,
je normální, že už ani nespím?
Jak ti věřit, že teď vážně chceš jen mě,
vždyť mám pořadové číslo třináct,
na dvanáct jsi naléhal pěkně kolmo od země,
náhle ses změnil, když ti není –náct?
Copak lidé mění se od základu?
To snad ani možné není.
Škoda, že se ve všem takhle hrabu,
„však na to nemysli, moje Leni.“
Těšíš mě, na něžnou hraješ notu,
jsi často se mnou, lásku mi vyznáváš,
oddaluješ mě od vzpomínek hrotu,
ani nevíš, jak mi nyní pomáháš.
Jsi mojí oporou a snažíš se mi pomoci,
slíbil jsi mi věčnou, nekonečnou lásku
v bídě, zdraví, bohatství i nemoci,
náš vztah však stále visí na tenkém vlásku.
Špatné věci pořád v hlavě se kupí,
jak je vyhnat, jak zapomenout, nemyslet?
Měla bych se už dát do kupy,
něčím se zabavit, něco hezkého vymyslet.
Ty mi říkáš slova lichotivá,
tak moc věřit bych ti chtěla,
však jsem až příliš lítostivá,
hlavu asi strčím do velkého děla.
Ty pak rozhodnou ránu vypálíš,
moji hlavu coby dělovou kouli,
společné chvíle už však nevrátíš,
nebudu mít pouhopouhou bouli.
Mozek mi tak můžeš vystřelit,
bránit se nebudu, slibuji,
třeba mi pak bude líp,
nevyčtu už nic, to se dušuji.
Zatím žádné hodnocení
Zobrazeno 25x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
já se osobně budu asi muset ještě vrátit, ale na první přečtení jde vidět, že máš slušnou slovní zásobu, ale necháváš se omezit rýmovanou formou...
např. tady na začátku: věcí zbytečných ... to může být na jednu stranu pojato jako písňový forma, ale spíš to působí archaicky, takové typické přehazování adjektiv do postpozice...
má to široký obsah, ale je třeba to tak nějak trochu okleštit a uvázat to v pěknou kytici, protože zatím je to prales ,)
ale strukturu to na druhou stranu má, nádech naděje na konci taky nechybí...
(bacha na ty rýmy beze mě/ a ne mě !)
jinak, jak říkám, pravděpodobně ten komentář nechám otevřený a pokusím se posléze přidat nějakou reakci, která by byla trochu smysluplná ,)
Tak jsem to už dolouskal. Hmmm, jako první výtku bych měl k samotné délce básně. Je to opravdu velký záběr na čtenářovi oči. Chápu, že se vypisuješ ze svých pocitů, že to tak prostě cítíš. Jenže to navozuje dojem, že se v tom plácáš nebo topíš a to už se pak prostě dobře nečte. Dále si dej pozor na příliš dlouhé verše na konci strof. Nedržíš tak rytmus a neintonuješ, což je škoda. Nejlepší je pro mě poslední strofa, i když sloveso "dušuji" bych na 100% nahradil jiným. Vítám nového autora, ať se Ti na Poetovi líbí.
Netvoři | Etické otázky společnosti 21. století | Marnost | UČ/ÚČ stesk | Zamilovaná