Úvod
Ve své eseji bych se ráda zamyslela nad etickými otázkami současné společnosti. Definovat etiku mi přijde scestné. Každý z nás má jisté povědomí o tom, o co se vlastně jedná. Shrnu-li obsah etiky dvěma slovy, dá se v ní hovořit o lidské morálce.
Etické otázky, které si klademe v době, ve které žijeme, jsou součástí našeho života a jsou tedy velmi aktuální. Jsou pro nás výzvou k tomu, abychom se nad nimi zamysleli a případně si na ně zkusili sami pro sebe odpovědět. Zároveň však tušíme, že odpověď na některé otázky není lehká, máme-li vzít v úvahu všechny aspekty, které se konkrétního problému týkají. Přesto se pokusím na několika vybraných tématech vyjádřit svůj osobní názor a postoj k etickým otázkám.
Svědomí
Když se řekne slovo etika, vybaví se mi pojem svědomí. Je možné, že lidi, kteří dělají různé ošklivé věci svým spoluobčanům, dětem či zvířatům, mají svědomí? Řeklo by se, že ano, že každý má svědomí. Ale je tomu skutečně tak? Jsou lidé, kteří úmyslně ubližují zvířatům, přestože dobře vědí, jaké bude jejich konání mít následky. O takových jedincích bych řekla, že jsou bezcitní, zlí a krutí, když mohou ublížit nevinnému tvorovi. Je etické pořídit si farmu plnou zvířat, ale místo zodpovědné péče nechat zvířata vyhladovět až k smrti? Který člověk může ublížit tvorovi, jenž na něho upírá své velké, nevinné oči, a který je zcela závislý na lidské péči? Je to člověk, který, existuje-li nebe a peklo, nemůže nikdy dojít věčného klidu, jelikož nežil spořádaným životem a ubližoval druhým. Na druhou stranu však, někteří takovíto „zločinci“ svědomí mají. Krásným příkladem špatného svědomí je film Příliš velká šance s Janem Kanyzou v hlavní roli. Jedná se o starší českou detektivku, ve které muž svým vozem zabije v noci stopujícího školáka, a svou vinu se snaží převést na někoho jiného. My jako diváci však můžeme pozorovat, jak se mu tragédie promítá do osobního života, jak se mu o smrti dítěte zdá, v práci je nesoustředěný a skutečně se nastalou situací trápí. Ten muž se stal vrahem spíše náhodou, než úmyslem, jak jsem uvedla na příkladu týrání zvířat. Tímto ale ani jeho čin rozhodně neschvaluji.
Řidič = vrah
V mnou uvedeném příkladě se jednalo o pouhý film, ale jakou můžeme v současnosti spatřovat skutečnost? Kolikrát si sedne za volant opilý řidič, který má zhoršenou koordinaci, pomalejší reakce, a vůbec by ho nemělo napadnout motorové vozidlo řídit? Bohužel to některé lidi občas napadne, a pak se věštinou stane nějaké neštěstí. Nejvíce neetické je podle mého názoru přejet člověka a neposkytnout mu první pomoc. Takovýto příklad se nemusí týkat pouze opilého řidiče. Zraněný člověk, ležící na silnici, nemá bez včasné pomoci příliš šancí na přežití. Jsem si vědoma toho, že onen člověk, který někoho svým vozem srazí, se může vyděsit, může upadnout do šoku z toho, co se právě stalo a čeho je on viníkem. To ho ovšem neomlouvá. Když už on sám ujede, měl by alespoň postiženému zavolat záchrannou službu. Žijeme v době mobilních telefonů, takže by to pro něho nemusel být takový problém. Bohužel takovéto řešení lidi často ani nenapadne. Mají strach jen o sebe a o to, aby se nedostali do vězení za čin, který spáchali. A to je ono neetické chování. To, že tam nechají ležet člověka, může pohnout maximálně s jejich svědomím, které po čase zčerná jako uhel. Ale jak víme, mravní normy nejsou, na rozdíl od těch právních, nijak vymahatelné. Automobilový zabiják může počítat s tím, že než se někdo na místě činu objeví, stihne ho on bezpečně opustit a ujet domů, do práce, nebo třeba do lesa, aby mu tam došlo, jak strašný čin spáchal. Někomu to dojde dříve, někomu později, ale v hloubi duše by si každý měl uvědomit, že to, co se stalo, je špatné a nenapravitelné.
Právě z tohoto důvodu by každý z nás měl řídit bezpečně, jezdit obezřetně, nepředjíždět cyklisty v místech, kde nevidíme, jestli se na nás někdo neřítí z protisměru, a v neposlední řadě si uvědomit, že maximální povolená rychlost je velmi důležitým faktorem. Pojedeme-li, s prominutím, jako „hovada", nestihneme zareagovat včas, jako bychom to třeba dokázali, kdybychom jeli předepsanou padesátkou. Je samozřejmě možné, že bychom to nedokázali ani tak, ale rozhodně by byla větší pravděpodobnost, že si člověka včas všimneme. Různé kampaně, jako například „Nemyslíš, zaplatíš!“ jsou sice natočeny hodně drsným způsobem, který měl lidi varovat a poučit, ale ani to lidem nebrání stále jezdit rychle a používat auto jako zbraň. Je smutné, kolik lidí ročně na našich silnicích zemře. Podle mého názoru se vždy jedná o zbytečnou smrt, která by se nestala, kdyby se každý choval tak, jak má. Toto platí nejen na silnicích, ale i v životě.
Eutanázie
Další téma, nad kterým bych se ráda zamyslela, je problematika eutanázie. Žijeme ve společnosti, která si zakládá na tom, že je demokratická. Vždyť například v českých dějinách můžeme odjakživa spatřovat snahy o demokracii, a to i z toho důvodu, že jsme neustále byli pod něčí diktaturou. Pomineme-li Rakousko-Uhersko, tak nás okupovali Němci, a vzápětí se na pomyslném vládnoucím trůně na dlouhých čtyřicet let usadili komunisté. Během jejich „panování“ jsme neměli svobodu slova, tisku, a s tím spojenou svobodu vyjadřování. Po revoluci však nastal doslova boom. Každý si hned chtěl všechno vynahradit. Pronikalo k nám stále více věcí ze Západu – přes filmy, oblečení, elektroniku, až po záležitosti nehmotné povahy, jako je například demokratické uvažování.
Zároveň pokrokem v lékařské vědě došlo k tomu, k čemu nutně dojít muselo. K volbě. K volbě mezi životem a smrtí. Přesněji: k volbě mezi životem upoutaným na lůžko nebo na invalidní vozík a mezi smrtí – osvoboditelkou. Je etické vůbec přemýšlet o tom, že bychom si život nechali dobrovolně vzít? Život je přece boží dar a už odmalička slýcháváme (tedy alespoň já), že když nám byl dán, je to požehnání a nemáme právo si ho sami vzít. Dobrým příkladem jsou sebevrazi. Ti byli v kterékoli době (než přišlo naše pokrokové 21. století) v českých zemích odsuzováni. Nemohli mít důstojný pohřeb, a jejich těla byla často uložena za zdmi hřbitova, kde se na ně rychle zapomnělo. Můžeme ale použití eutanázie považovat za sebevraždu?
K eutanázii by se člověk měl uchýlit v opravdu krajní nouzi. Takový jedinec by měl být v situaci, kdy už nežije zcela plnohodnotným a kvalitním životem, je nějak mentálně nebo fyzicky postižený, nebo je nevyléčitelně nemocný. V takových případech si myslím, že by se eutanázie měla legalizovat. Přestože život je dar, nikdo nás nemůže nutit žít v podmínkách, které nám osobně nevyhovují. Vždyť každý vánoční dárek (použiji-li symboliku s darem) se nám také nemusí líbit, nemusíme s ním být spokojení. Na rozdíl od daru života však vánoční dárek můžeme prostě vyměnit, vrátit, prodat. Život nelze prodat, ani vyměnit. Můžeme buď žít, nebo nežít. Jiná cesta není. Žít můžeme pouze vlastním životem, nikoli životem na zkoušku či životem půjčeným. V tom je ona problematičnost celé věci. Život přece není experiment. Každý z nás má pouze jednu možnost žít. Tato možnost se nebude opakovat a života bychom si měli užívat. To také většina z nás dělá. Jsou však lidé, u kterých užívání si života již není možné. Máme jim tedy bránit odejít ze života pomocí smrtící injekce?
Možná by se dalo namítnout, že eutanázie by se dala lehce zneužít. Je pravděpodobné, že by ji vyžadovali také pacienti s těžkými formami depresí či jedinci nervově labilní. To by se ovšem dalo ošetřit v zákoně. Kdyby se problematika eutanázie řádně zakotvila, nemohlo by dojít k jejímu zneužívání, a díky tomu by plnila svou funkci. Hlavní výhodu eutanázie spatřuji v tom, že člověk se může svobodně rozhodnout, jestli chce v nastalém životě pokračovat. Jako nevýhodu bych ale uvedla, že může dojít k situaci, kdy člověk není schopen o sobě racionálně, případně vůbec rozhodnout. Například leží-li dlouhodobě v kómatu. Co potom? Měli by za něho rozhodnout příbuzní? A co je správná volba při lékařské prognóze, že už se jejich blízký nikdy neprobere? Můžeme však mít naprostou jistotu, že se nestane zázrak a pacient se z kómatu přece jen jednoho dne nevzbudí?
V souvislosti s eutanázií si vždy vybavím ležící pacienty, kteří prodělali mozkovou mrtvici. Je velmi smutné dívat se do tváře lidem, kteří místo slov vydávají pouze nesrozumitelné zvuky, dívají se vám do očí, ve kterých vidíte slzy nad tím, co se jim to stalo, a ve kterých můžete číst bezmoc a velikou touhu zemřít (a tím se osvobodit od životního údělu). Člověk, kterého postihne nějaké takovéto onemocnění, by měl mít možnost důstojného odchodu ze života a nikdo nemá právo mu v tom bránit. Vždyť kdoví, kdy se něco podobného stane nám a i my o eutanázii dobrovolně požádáme. Takže eutanázie mi v jistých případech připadá více etická, než život, který by pro dotyčného znamenal mnohaleté utrpení.
Potraty
Téma, které je pro nás ženy velmi citlivé, je problematika potratů. V minulých dobách lidé často potraty odsuzovali nebo je určitá skupina lidí nedovolila uskutečnit. Dobrým příkladem je například doba 60. – 70. let minulého století, kdy ženy, které chtěly podstoupit potrat, musely jít před komisi a své rozhodnutí tam zdůvodnit. Neetické mi tedy nepřipadají ani tak samotné potraty, jako spíše lidé, kteří se mě ptají na osobní důvody, proč si dítě nemohu nechat. Je to zcela jasné omezování osobní svobody. Komunisté však nemohli dopustit, aby ženy nerodily děti. Vždyť přece na všech billboardech se objevovaly veselé ženy – dělnice, které měly kolem sebe nejméně tři děti. Rodina byla základ státu a mladé rodiny měly jisté výhody. Například mladí manželé dostali novomanželskou půjčku, za kterou si mohli zařídit vybavení domácnosti, a téměř okamžitě sehnali také byt a práci. Ženám byly za každé dítě vypláceny dávky, které byly v porovnání s dávkami dnešními poměrně vysoké. Počet dětí si žena mohla odečíst od důchodového věku a do důchodu tak mohla jít například o čtyři roky dříve. Komunisté zkrátka podporovali rodinu, o tom zajisté není sporu. To však nevysvětluje jejich neetické chování u komis, jejíž členové byli mnohdy až příliš zvědaví, dotěrní, urýpaní a nepříjemní.
V dnešní době je situace poněkud jiná. Ženy už nemusí chodit před komisi, nechtějí-li si své nenarozené dítě nechat. Zaplatí si interrupci a vyvíjejícího plodu ve svém lůně se tak zbaví. Z mého pohledu je problematika potratů opravdu složitá. Na jedné straně vím, že pro je svým způsobem lepší, aby nevyrovnaná těhotná žena podstoupila interrupci, než aby se pak novorozeně povalovalo mrtvé (dané do igelitové tašky) kdesi na skládce. Matka, která dokáže své dítě zaškrtit, udusit nebo jiným způsobem zabít, se chová více než neeticky. Ještě horší je, že ji nenapadne vložit své dítě do baby-boxu, aby se mohlo dostat do adoptivní rodiny, ve které na miminko třeba dlouhá léta neúspěšně čekají. Na druhé straně bychom se museli pustit do dlouhých diskusí na téma: co je vlastně vražda? Nezabíjí náhodou matka své dítě i při podstoupení interrupce? Je zabití klasifikováno jako usmrcení již narozeného dítěte, nebo je zabití také neumožnění zárodku vyvinout se, narodit a žít? Toto je velmi spekulativní.
Já osobně se domnívám, že potrat je vražda. Nevím, co k němu ženu vede, ale myslím si, že žádný důvod není tak velký, aby žena nemohla své dítě donosit a po porodu jej dát k adopci. Vždyť kolik dětí již zemřelo rukama lékařů tím, že vůbec nedostalo šanci se narodit? Já osobně bych na potrat nešla nikdy. Nevím o žádném důvodu, který by mě přiměl zabít svoje dítě, ať už interrupcí, nebo těsně po porodu. Každý má právo na život a já bych nedokázala žít s pocitem, že bych toto právo svému malému bezbrannému tvorečkovi upřela.
Spousta žen – vražedkyň – se u soudu často vymlouvá na laktační psychózu. Já si však myslím, že i když je třeba poporodní deprese silná, nemůže zasáhnout mozek matky tak výrazně, že sáhne po noži a své dítě ubodá (jak se to stalo loňského roku ve Svitavách, kde matka zabila své čtyři děti, které střídavě ubodala a uškrtila). Myslím, že takovým ženám se ani nedá říkat matky. Vždyť přece žena nosí dítě ve svém těle devět měsíců, vyživuje ho, dítě ji vnímá a reaguje na to, co „matka“ říká, občas ji dokonce kopne do rostoucího bříška. Ale za kopnutí zabití? Když se miminko narodí („matka“ většinou rodí sama někde na záchodě), hrdě se přihlásí k životu hlasitým křikem. To ženu vyděsí, vždyť přece nechce, aby někdo věděl o tom, že čekala dítě. Zacpe bezzubou dětskou pusinku a vzápětí křik svého miminka umlčí navždy. Ženy, které dokáží ublížit bezbrannému tvorečkovi, kterému by měly život zpříjemnit, prošlapat mu cestu, chránit ho od všeho nebezpečí, těšit se, jak dítě prospívá a jak se vyvíjí, takové ženy jsou doslova ostudou nás ostatních, které se na roli matky velmi těšíme a pečlivě připravujeme.
Životní prostředí
Téma, nad kterým se zamyslím dále, je stejně závažné, jako všechna témata, kterými jsem se již zabývala, třebaže si to ještě jako lidstvo tolik neuvědomujeme. Jedná se o problematiku životního prostředí. Kladu si otázku, jestli je morální znečišťovat lesy, pitnou vodu, kácet deštné pralesy či zabíjet zákonem chráněná zvířata. Musím se přiznat, že jsem nikdy nebyla úplně zapáleným ekologem, který by nutil své okolí třídit odpad, jezdit na kole místo autem, nebo topit biopalivem z biomasy. To jsem nebyla a nikdy nebudu. Zamýšlím-li se však nad stavem současné přírody, spatřuji v tom další z etických problémů, které se v naší společnosti vyskytují.
Lidé kácí stále více lesů, protože ze dřeva majestátných (a mnohdy i hodně starých) stromů se přece vyrobí dostatek papíru, aby měl papírenský průmysl z čeho vytvářet sešity, písanky či učebnice. Já osobně velmi miluji knihy. Neumím si bez nich představit svůj život. Bez knih by můj život byl prázdný, neměla bych vědomosti, které jsem za léta čtení nabyla a přišla bych o velmi dobrou formu relaxace. Předem říkám, že odsuzuji elektronické knihy, protože kniha se musí ohmatat a dát prolistovat. Jinak to u mě není kniha. Logicky jsem tedy v rozporu. Mám ráda tištěné knihy, ale také mám ráda majestátnost lesů, vůni smůly na borovicích, praskání jehličí pod nohama, hebkost mechu a hrubost stromové kůry, zpěv ptáků a svěží, čistý vzduch. Lesy člověka nabíjejí energií a kdo říká, že ne, asi nikdy v žádném lese nebyl. Jak tedy tisknout knihy a nespotřebovat tolik stromů na výrobu papíru? Myslím, že tato otázka by měla být položena někomu kompetentnějšímu, než jsem já. Správnou odpověď neznám. Připadá mi však neetické ničit lesní bohatství jen z toho důvodu, aby na světě bylo více papíru. Podobně neetické se mi jeví chování některých lidí v českých lesích. Nejen, že jsou hluční a plaší lesní zvěř, ale ještě za nimi zůstává spousta odpadků, které se nemohou samy rozložit. Taková plastová láhev bude na lesní cestě (pokud ji nějaký mně podobný dobrák nesebere) klidně deset let. Nerozloží se, protože je z umělého materiálu. Když v lese odhodíme bubáka od jablka, rozloží se do několika dnů, protože se „příroda vrací do přírody“. Lidé se tedy nechovají eticky, když dovolí, aby se současné lesy, které nám ještě zůstaly, a které nám tak dobře slouží, takto neskutečně pustošily.
Podobným problémem je znečišťování pitné vody a vyčerpávání jejích zdrojů. Lidstvo neumí šetřit a v současné době skoro nemyslí na budoucí generace, které budou mít s nalézáním lokalit s čistou vodou velký problém. Podobně jako u lesů mám strach, že se moje dítě nikdy neprojde v mělkém, průzračném potoku, nebo že nikdy neucítí chuť dobré pramenité vody přímo z horského pramene. My jsme generace, která již nezažila raky v potocích. Přitom Josef Lada, který žil v letech 1887 – 1957 se ještě o lovení raků (a jejich následném pouštění zpět) zmiňuje. Je to také trochu změnou klimatu, protože na raky tu není vhodná teplota. Ale kdo může za změnu klimatu? No přece lidé. Lidé, kteří se chovají nemorálně tím, že nevyužívají ekologické dopravy, že do ovzduší vyfukují nikotinové výpary, a že topí ekologicky nešetrným palivem. Samozřejmě tento problém nechci zlehčovat a omezit všechny problémy jen na to, že kdyby lidé nekouřili, neměnilo by se klima. To jistě ne. Vždy je daleko více faktorů, které životní prostředí ovlivňují. Ale měli bychom si uvědomit, že každý z nás může pro zdraví přírody něco udělat. Neházejme svou zodpovědnost na druhé. Všichni žijeme na jedné planetě a měli bychom se podle toho chovat.
Závěr
Sáhněme si do svědomí a řekněme upřímně, kdo z nás nikdy nevykonal nic nemorálního. Myslím, že každý má nějaký „na pistoli vrub“. Nikdo není dokonalý a chybami se člověk učí. Cílem není chovat se mravně po celý život. Přiznejme si, že pak by byl svět až příliš slušný a spořádaný. Navíc je to velmi nepravděpodobné. Cílem by však mohlo být umět své chyby napravit a snažit se být stále lepším. Budeme-li k sobě navzájem slušní, nebudeme-li se vzájemně ponižovat, ubližovat si, ohrožovat se a zabíjet, může svět být zase o něco lepší. Hledejme inspiraci v přírodě, dokud nám ještě nějaká zbývá. Chraňme své přírodní bohatství. Choďme na dlouhé procházky, meditujme, věnujme se nejen sobě, ale i pěstování mezilidských vztahů. Buďme k sobě vzájemně vnímaví a pozorní.
Svět přece nebyl vždycky tak zkažený. S morálkou je na tom ale 21. století opravdu špatně. Ideálním příkladem je oblast naší budoucí profese – školství. Žáci si k učitelům dovolují stále víc, jsou drzí a zpupní, a ještě mají zastání ve svých rodičích. Takový přístup jistě není správný. Otázkou je, kde se stala chyba? Vždyť ještě v minulém století si nikdo nedovolil chovat se k učitelům tak, jako se k nim chovají dnešní děti. Učitel byl pro žáky autoritou a osobností. Můžou za to snad počítačové hry, či televize, na kterou rodiče často svalují vinu za chování svých dětí? Samozřejmě, že dnešní děti si méně hrají venku a více si vystačí doma s různými Xboxy, iPody a podobně. Rodiče by však právě proto měli dětem věnovat více svého volného času. Jsem si vědoma toho, že rodiče jsou po příchodu z práce unavení. Doba si však žádá své a doslova vyzývá rodiče k tomu, aby své děti nenechali růst jako dříví v lese. Nebudou-li totiž své děti vychovávat již doma, a to od jejich narození, nemohou pak spoléhat na učitele, že za ně jejich rodičovskou povinnost doženou. Když si to jako rodiče neuvědomíme, budou se děti dál chovat nemorálně a psychicky deptat nejen učitele, ale celé své okolí. Pak se ovšem nedivme stále vzrůstající žákovské agresivitě, nepozornosti, nekázni a drzosti. Žáci doma potřebují rodiče, nikoli herní konzole, třebaže si to oni sami často myslí.
Do své eseje jsem se snažila zapojit co nejvíce myšlenek, které mě v souvislosti s danými okruhy napadaly. Jsem si vědoma menšího překročení rozsahu, ale věřím, že každé slovo má v této práci své místo. Mým cílem bylo zamyslet se nad konkrétními oblastmi lidského života, které se mohou týkat, nebo se přímo týkají každého z nás. Chtěla bych, aby o takových a jim podobných etických otázkách, přemýšlelo více lidí, než pouze studenti na vysoké škole. Kéž by tomu tak v budoucnosti bylo.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Sněží | UČ/ÚČ stesk | Netvoři | Marnost | Etické otázky společnosti 21. století