JÁ

Zkoušela jsem se popsat.. :P :)


Autor: Tanarica, 15.2.2010, Básně

  

Mám velmi ráda sladkosti,
Jsem věčně plná radosti,
někdy taky starostí.
Přecitlivělá jsem až hrůza,
Miluju pocit, kdy hladí mě múza.
Jemňoučké šimrání opět zas tuším,
Potom už vím, že psát zkrátka musím.
Stačí už jen myšlenka, kde se zas toulá?
A pak rychlý zvrat,
Emoce začnou tát, a já vím, co psát.

Básničkami promlouvám,
Školou vcelku proplouvám.
Ostrý jazyk možná mám.
Neberu si servítky,
Pak přijímám námitky.

Ježděním projevuju svou eleganci,
Hudbou svoji lásku k tanci.
Při agility odhodlání.
Toužím po tom, co není k mání.

Klavírem s violou své city,
Vyhýbají se mi rádiové hity.
Zbožňuju egyptské pověsti a mýty.
Hádankami hovořím,
Irskou kněžkou ráda se zřím.

Kdo mě zná, ví, že eleganci ráda mám.
V oblékání a česání se vyžívám.

Jsou velké rty ozdobou?
Tou mou ale jistě jsou.J
Prý moc malé oči mám,
O tom se však nehádám.

Rozhodná a tvrdá, jak by se snad zdálo.
K poranění lásky niti stačí však jen málo.
Ač to není příliš znát, citlivá až příliš jsem,
Věčně dumám, uvažuju, žiju svým snem.
Mimo realitu často se ocitám, to, když v tom svém světě jsem,
Tam, kde nikdo mě neruší,
Zase spočívám v tom utěšujícím náručí.

Ach, babičko.
Chybí mi tu stále víc,
Nepomáhá vůbec nic.
Někdy trápím se tak, že jen přežívám,
Myšlenkám na minulost úplně se vyhýbám.

Jako byste otevřenou ránu posypali špetkou soli,
Tak přesně to bolí.

Vždy tu se mnou byla, pokaždé mi poradila.
Natáhnu ruku znova, ale ona mizí.
Rozplývá se před očima,
srdce se svíjí v tajemném tanci bolesti a neštěstí,
ne, není to její vina.

Pocit prázdnoty náhle ustal,
už nedrtí mě samota.
Že čekat musíme, i sama vím,
A tak čekám, doufám – věřím,
Že jednou stanu se mlhou bílou,
A konečně budu navždy s mojí vílou.

Mým životem je Mareček,
Ten roztomilý drobeček.
Povykuje, ječí,
Miluje hru „točí“,
Občas taky brečí.

„Šabikó, tavam, tany!“
To když na zemi ležím a záda si rovnám,
Vstanu, hudbu pustím
A do rytmu v náruči s ním točím.

Je to moje květinka,
Něžná, dětská, malinká.
Herec od přírody.
když trošičku spadne,
Hned pofoukat chce bebí,
Ač tam žádné není.

S pastelkami cvičí,
Byt nám při tom ničí.
Šílené decibely z hrdla se linou,
Takový rámus ani sirény nevyvinou.

„Cotoe?“
Ptá se když novou věc vidí,
žádá každou na vše odpověď,
I když žádná není.
Je možná to trochu rozmazlený,
Rozcapený ale není!

„Šabikó, tavam!“
„Mám vstávát?“
„Jó!“
A zas to jede nanovo…

Takový je život můj,
Zcela jiný než ten tvůj.
Každý kdo mě ale zná,
Ví, že přesně to jsem JÁ.

Zobrazeno 3x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>