Byl pozdní podzim. Staleté stromy už byly zcela holé a jejich spadané listí se šustivě vznášelo. Po zemi se plížil chlad. Na seschlých keřích se uchytil list, hned ale pokračoval dál, avšak poraněn o ostré větvičky. Nedoletěl daleko.
Pozorovala jsem ji právě zpoza onoho keře. Stála u svého hrobu oblečena v skvostně bílý šat, který jí prudkými pohyby polétával okolo ladného těla a poukazoval na její jemné křivky. Její dlouhé havraní vlnité vlasy, jež byly rozpuštěny silně kontrastovaly s jejím zářivým rouchem spadajícím až na zem. Tajemná, probouzející strach a nejtemnější obavy i ze samotného dna duše. Stojí pro tuto chvíli zády ke mně. Smrt.
Najednou se pomalu otočila. Vlasy jí náhle vzlétly v poryvu větru a stejně náhle lehce klesly k jejím ramenům. Naše pohledy se setkaly. Smaragdově zelené oči bez výrazu mě pozorovaly. Neschopna pohybu jsem je stále pozorovala. Znenadání mrkla svými dlouhými řasami a vykročila ke mně. Teprve teď jsem si všimla, že je bosá a má nohy potřísněné krví, v ruce rezavý srp. Obrovská luna osvětlovala její tvář a na jejím obličeji se zračil úsměv, rty rudé, zuby sličně bílé.
Neschopna jediného pohybu se stále skrývám s naivním pocitem, že mě nespatřila. Jsme si vlastně až příliš podobné. Stejně dlouhé vlasy, leč ty mé blonďaté, až skoro bílé. Výrazné oči, avšak ty mé ledově modré a chladné. Nohy bosé a v rukou třímající zbraň. Vstávám ze své skrýše, černé roucho se snažím urovnat. Bezvýsledně. Cloumají s ním poryvy větru stejně jako s mými vlasy. Bezradně se chytám za ledovou kostku, coby přívěsek na mém krku. Dcera ledu kráčí vstříc Smrti.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Má malá duše | Rozpolcení | Smysl života v zrnku písku | Dcera Ledu | Svět očima mužů: O Čutalech a Sportících jim podobných