Můj malý milovník myček mareček

...


Autor: Tanarica, 16.2.2010, Básně

  

„Drž ho! Drž ho a nepouštěj!“
„Rychle, už ho neudržím!“ Buch, cvak, skříp! A byl konec.
Hluboké oddechování přehlušil jen příšerný vřískot.
Scéna jako vystřižená z amerického thrilleru? Ne. To se jen přibouchly dvířka myčky a můj malý bratříček se s tím nehodlá jen tak smířit. Řve a řve. Dupe a vzteká se. A…Kouše? „Au! No teda Marku!“ „Sakra, neříkej mu Marku, pak si to vštípí a…“ Rozčiluje se máma. „No to teda ale není fér! On mě normálně hryznul!“ „Ale prosím tě, vždyť je malinkej, na takový věci nemá pomyšlení, broučínek“ Náhle se rozněžňuje. „Jo, malinkej, ale zákeřnej.“Neodpustím si tichou poznámku.
„Tentokrát ti to vyšlo, ty malej prevíte, ale příště…“ S napřaženým ukazováčkem mu šeptám slova budoucí lsti do malinkého ouška. Pak se zářivě usměji. „Tak dneska to docela šlo, co?“ Beru si jablko a zkoumám jeho vady. „Hm, docela jo.“ Nepřítomně hlesne máma, která sedí na zemi a po několikáté staví hradbu z dětských kostek. Mareček se teď zdá být úplně klidný a v nejlepší náladě. Nadšeně rozhazuje hračky po celém pokoji.
V tom je jeho klam. Je to neuvěřitelně prohnaný, všechno si plánuje dopředu. Určitě. A „jeho“ myčka, Boží dar, zdálo by se, je jeho tajným spojencem. V jejím lůně se skrývá jisté kouzlo. Jednou nás všechny zahubí…
Zase přeháním.Ono když se to vezme kolem a kolem, je docela roztomilý. Přímo k sežrání, dalo by se říct. Avšak, pouze do té chvíle, než se otevře brána do útrob myčky. Vždyť na té ploše by se dalo dělat tolik úžasných věcí! Hopsat na ní a přitom se držet linky, pořádně do ní bušit, zavírat ji a otvírat, válet se po ní a co by to bylo za zábavu, kdyby se pří ní nevytahovalo špinavé nádobí. Den co den tu naši krvelačnou bestii všemi možnými silami a způsoby držíme na místě a snažíme se „ulehčit si práci“. Kde jsou ty časy mytí nádobí ve dřezu?
Stavění hradeb je chytlavé a tak si přisvojuji taky pár kostek. Mamka tiše šeptá:“Skočím vytřít chodbu, pohlídáš ho, prosím?“ Na odpověď však nečeká a mizí za dveřmi obýváku. Poskakuji po obýváku jako šílenec a moje pohyby jsou doprovázeny halasným smíchem Marečka.
Najednou můj pohled upoutal zbloudilý talířek. Bylo by příliš pracné umýt ho ručně a tak se kradu k myčce. Nechápu, jak mě napadlo broukat si melodii z Mission Impossible, ale zkrátka to tak je. Koutky úst mi cukají v úsměvu, kupodivu se však nerozesměji nahlas. Sama jsem tím překvapena. Vtipné myšlenky mě však rychle opouštějí, když si všímám, že myčka už je zpola otevřená a malý lumpík si toho již všiml a nehodlá zmeškat příležitost. V mžiku nepečlivě uschovávám talířek dovnitř a prudce ji zabouchávám. Oddechnu si.
„Hapatatatatatata!“rozčiluje se v záchvatu křiku. „Bibibibibi!“Vztekle na mě ukazuje prstíkem a už si to ke mně metelí. „Hagagaga tatatáta,“snaží se mi vysvětlit, že jeho milovaná myčka se pro tento den již uzavřela.
Snažím se rychle odvést jeho pozornost, avšak veselé opičky ani hračky nezabírají. Jak slyším, máma se ve „volné chvíli“ rozhodla ještě vygruntovat koupelnu a mně nezbývá nic jiného, než si to malé strašidýlko nechat na krku.
Štěstí, že do školy mám vše hotové. Moment. S prvotní nelibostí si uvědomuji, že byl úkol ze slohu. Téma? Popsat nejstrašnější zvuk.
„Co říkáš? Napíšeme paní Holé, jak krásně umíš řvát, hm? I když, tvůj strašlivý řev není tak hrozný jako když tvůj milý tatínek hromově chrápe. Na to se shodneme, že jo? “ Beru si ho na klín a párkrát se s ním otočím na kancelářské židli.
Po pár vytrhaných stránkách sešitu a boji o pero s Marečkem usuzuji, že nejlepší bude sepsat sloh na počítači.
Když se ozve známé chroupání přístroje, malý človíček na mém klíně náhle zpozorní. Opatrně ho sunu směrem dolů, až se ocitá pod stolem a ihned radostně buší do „bedny“. „Co oči nevidí, to srdce nebolí,“ mumlám si potichu pro sebe a začínám první větu svého slohu.
Za chvíli se vítězoslavně usmívám nad svým veledílem. Mareček však pod stolem není. Není nikde v pokoji. A není ani na chodbě. Než jankovitě pobíhat po bytě, vsadím raději na kuchyň a starou dobrou myčku. Můj malý miláček Mareček u ní sedí s plyšovou žabičkou a předvádí, co všechno už umí. Od štěkání, kdákání po tleskání a foukání. Tajemné udělátko bezúčastně naslouchá. „Drobku,“ šeptem na něj volám. Rychle se zvedá, jako by na mě už dlouhou dobu čekal a začíná mi vyprávět co se tu dělo za dobu, jež jsem byla vedle. „Hgrrr, Bibibi, ha pa latata mama tatátatata, hrrgrr pfi pfi.“ „Tak pojď, řekneš to mamince,“ beru ho za ručičku a on mě s plyšákem v druhé ruce ochotně následuje.
Sobota ráno. Nehodlám se chlubit tím, kolik je hodin. Ale dobrá tedy, že jste to vy… Něco málo po desáté. Odhrnuji peřinu a nemotorně se plazím k žebříku. Ten je u mé patrovky velice „chytře“ udělaný. Ať byste totiž hledali sebevíc, otvor, jímž můžete vylézt z postele a slézt pak po žebříku, nenajdete.
Nadšený křik a cupitání malých nožek bezomylně předbíhají příchodu Marečka. Těsně před vchodem se natáhne, statečně se však zvedá a míří přímo k pohovce pod postelí. „Bibibibi, hala piko la fa ma tatá,“ vítá mě.
Už slyším i maminčiny kroky, které nejsou až tak vítané. „Tak Sabinka vstává, Marečku? Konečně. Řekni jí, ať se kouká jít umýt, nasnídat a převléct. A to rychle. Musíme vyřídit ještě nějaké papíry kvůli myčce.“ Při slově „myčka“ sebou trhl a rozeběhl se rovnou od kuchyně.
„To jsou mi způsoby, takhle zneužívat malýho dítěte. Sám by na to nepřišel.“ Brblám, ale přesto opouštím svůj brloh.
O hodinu později již zajíždíme do dvora prodejny. „Hned jsem zpátky, zvládni to tu s ním. Kdyby ječel, dudlík je v tašce stejně jako čajík a kukuřičné lupínky.“ Stručně popisuje instrukce maminka. „Nojo, vždyť vím, už jdi, ať brzo jedem. Šup.“ „Nejsi ty náhodou nějaká drzá, poslouchej? „To víš, hormony…“ Zářivě se usměji. Jen zavrtí hlavou a zavírá dveře.
Bratr se „nečekaně“ rozeřve z plných plic. Kdeže říkala, že jsou ty lupínky? Po pár minutách je úspěšně nacházím a jeden mu nabízím. Nevrle ho však odmítne, stejně jako pití. „Nevděčníku jeden!“ drtím skrz zuby. Nic nenasvědčuje tomu, že by hodlal přestat. Ten křik už mě přímo irituje. „Víš ty co? Já se na to taky můžu vykašlat!“ Naštvaně házím s držákem na vodu o zem. Věřte nebo ne, auto zalije zvonivý smích. Náhoda? Uvidíme. Sbírám držátko a mrštím jím zase na podlahu. Další záchvat smíchu je nevyhnutelný. Znovu a znovu házím s plastovou věcí a Mareček se chechtá a chechtá. Když vidím, že jsem to dnes s tou dávkou veselí trochu přehnala a on už sotva dýchá snažím se ho uklidnit. On však při pohledu do mé tváře vždy zavříská a rozesměje se nanovo. „Tak já jsem ti k smíchu, ty jedna potvůrko!“ Z legrace se na něj zlobím.
Konečně přichází máma a můžeme jet domů. Domů, kde opět svedeme boj o myčku

Zobrazeno 5x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>