Deseti rukama lomím nad tou ztrátou
Člověče
už nejsi můj
Kdybych ti sluneční paprsek dala
nebo tři zlaté vlasy Děda vševěda
nic by se nezměnilo
navždy je pryč co bylo –
snad kdybych vyčítala –
to se však nedělá…
Pohasl oltář
zabouchly dveře kostela
víra se s nadějí v koutku krčí
místo tvých stop vidím stopy vlčí
tak se mi opatruj
člověče…
Tisíce slz roním nad tvou ztrátou
Zatím žádné hodnocení
Zobrazeno 32x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
je tam moc tebe - to čtenář nechce, nemusí,
nechce vnímat přespřílišnej vstup autorova cítění,
jeho po osobním vstupu spolutvorbu slov -
právě autor měl by zůstat stát (a nebo řvát)
opodál, a nechat čtenáře sebrat si ten příběh bez něj,
bez ucítění jeho vstupu...
Jarku, musím oponovat. Tedy ve smyslu objektivního přístupu k cizímu dílu.Znám současného básníka, který by tvrdil, že naopak je nutné při psaní v první řadě myslet na čtenáře.Znám i takového, který by Ti řekl opak - čtenář mě při psaní nezajímá.I Ty je znáš, oba.
"zní to asi hodně divně, ale při psaní nemysli na ty druhý,
ale ani na sebe"
Jistě že autorův pocit z výsledku je prvořadý, tady nepřímo
řečeno ve smyslu soustředěnosti pouze na text samotný, nepřemýšlením
o vlastní invenci, o tom, jak čtenář pobere - o podvědomé snaze vyšlápnout
směrem k němu cestu porozumnění, schůdnější interpretace vlastních postupů a myšlenek.
Až názor čtenáře na hotovou věc mě může ovlivnit, při psaní ho nevidím.
Inka: u druhého jsem si jist, že vím, prvního někdy dopovíš...
Cutty Sark | Povídání o hvězdách | Na soutěžní téma | Vodácká | Podzimní blues