Pro samý marast všude kolem jsem si říkal že sklouzneš, ale udržela jsi.
tak to vypadá na další "báseň" v portfoliu, haha.
zapadne srdce
jako zámek do černého lesa
že se do něj po setmění už nebude smět
tohle je jádro básně
nerad píšu tak plytce a dojímavě. Ten konec beru. Je dobrej, stejně tak náznaky v textu. Oheň, siluety podkreslují. Skoro jako bys psala do mýho vkusu.
Další báseň v portfoliu, tos mě rozesmál. To bych nechtěla. Vím, že to může překvapit, asi i nepříjemně, ale já mám k těmhle svým textům velmi negativní vztah. Nejsou totiž ze mě - a přitom až příliš ano. Nevím. Kdysi jsem si vymyslela takovou postavu, prostě loutku a pak jsem si začala hrát, že to jsem já. Bohužel člověk se postupně stává tím, za co se vydává. Říkám to čistě proto, že myslím, že to musím říct. Nedistancuji se od svých textů, ale mám k nim velice negativní postoj, ať se to čtenářům líbí, nebo ne.
Přesto jsem ráda, že Tě to nějak oslovilo. Protože něco málo tam je, řekl jsi to přesně - ty borovice a ten oheň. A ty tři řádky o lese. Zajímavé, že si toho takhle dokážeš všimnout.
V poslední době píšu hodně pro sebe a nepublikuju to. Prostě návrat k šuplíku po naprostém vyčerpání všech možných i nemožných zdrojů. Vážím slova a okamžiky. A nevyhazuju, jen škrtám. Škrtám, škrtám, škrtám. Možná to nikdy nikdo nebude číst, ale přála bych si, aby ano. Totiž časem ano. Poezie totiž podle mého potřebuje velmi mnoho času a velmi mnoho samoty a především by neměla být psána za účelem publikace, ale za účelem rozmluvy. Rozmluvy se světem, lidmi, sebou, Bohem.
To všechno píšu ze dvou důvodů - zaprvé, protože mi to přijde důležitý, zadruhé, protože si Tě velmi vážím jako čtenáře a vůbec někoho, s kým je možný mluvit. A tak. Těšímě.
Chichi, In, povedlo se Ti napsat něco, na co nějak nemám oči.
Čtu a čtu.
Poslouchám.
Neztratilas někde po cestě písmeno?
Nebo jsem ho ztratila já?
Každopádně chybí. Až se vrátí, uháčkuju Ti z toho textu třeba muchlínu.
Vzpomínám | Suchopár | Století páry | Osidla | Sonáta o vybíleném baru