12.00, skončila poslední hodina a já můžu jít domů. Pátek odpoledne, to pro mě znamená velmi mnoho a vlastně se to opakuje s pravidelností každý týden. Už si začínám uvědomovat, že jsou přede mnou dva dny volna... Ale jak je prožiju? Zapomněla jsem, že moje kamarádka odjíždí dnes na chatu, takže se nejspíš unudím... Budu sedět doma jako pecka, nanejvýše se budu koukat na záživnou televizi, kde dávají politické boje, což mě nezajímá, takže televizi můžu odepsat taky. Na diskotéku se mi samotné nechce a někam s rodiči? Ani mě nehne, to by byla ostuda na druhou, radši budu doma.
Já bych zapomněla, je 21. listopadu, zima už ťuká na pomyslné dveře a já pořád chodím v těch nemožných podzimních botách. Půjdu si koupit teplý hezký boty. A proč ne? Lepší program na dnešek nemám a zítra se uvidí. Něco vymyslím, nuda nemá šanci! Maminka mi napsala důležitý vzkaz, ve kterým je psáno, že mám skočit na poštu s dopisem. A co je psáno, je dáno, mně to nevadí; špinavý, oprýskaný dům, který si honosně říká pošta, je při cestě. Vyberu prasátko a můžu vyrazit.
Hned první obchod mě zaujme. Ty za výlohou jsou nádherný, jásám, když vidím, že nejlepší botky jsem našla na první pokus. Nic mi nebrání vejít.
"Dobrý den!" zvučně pozdravím, protože slušnost je slušnost, a kdyby mě viděla maminka, určitě by se šťastně usmívala. Co bych neudělala pro rodiče, že? Stejně mi nikdo neodpoví, tím myslím prodavačku, která je tu sama. Ale snaha se cení, alespoň nemám špatné svědomí...
"Co si přejete?" zeptala se mě malá brýlatá osoba, které mohlo být dvacet - tak před čtyřiceti lety. Ten zkoumavý pohled po mém oblečení. Je snad na mně něco špatného? Normální džíny a zimní bunda, no, možná ty boty ji zaujaly, ale kvůli tomu tu přece jsem! Už tím pohledem je mi nesympatická.
"Děkuji, ale jenom se dívám." odpovím co nejvíce zdvořile s tím úmyslem, aby mě ta paní nechala pořádně se podívat na boty. Vlezlý lidi nemám ráda.
Jééé. Už je vidím. Teda, z blízka vypadají o hodně hůř. Pásek ani ten podpatek, co jsem o něm myslela, že je fantastický, se mi nelíbí. Zlomila bych si v nich nohy.
"Tak, slečno, už jste si vybrala?" uslyším za zády hlas, který patří mé oblíbené prodavačce.
"Ale ano, tyhle bych si chtěla vyzkoušet, pokud mohu..." pokusím se o milý hlas.
"Jistě, máte výborný vkus, co se týče výběru bot, jsou z pravé kůže a dovezeny až z Ameriky," plácá babička, hlavně, aby slova zapůsobila a já si je koupila.
"No právě, tomu odpovídá i ta cena, že?" naštvaně odpovím, protože tvrdit, že tyhle boty viděly někdy kůži, je výrok na gilotinu. Žádný Vietnamec by se za ně nemusel stydět.
"Ano slečinko, každá kvalitní věc něco stojí, to je dnešní svět, za mého mládí sice stály o hodně méně, ale byl jen jeden druh, tady u nás si můžete vybrat. Bude z vás krasavice!" odpoví mi ta dobrá duše, aniž by poznala v mém hlase trošku ironie. Alespoň to.
Chtěla jsem se jí zbavit, ale peklo teprve začalo.
"Zkuste si je!" usmívá se na mě a myslí si, jaké dary mi to hází k nohám. Dobrá. Stejně už to horší být nemůže.
"Ty vám teda padnou! Ještě nikomu neseděly tak jako vám," lichotí mi úslužná prodavačka, jak jen může.
"Ale mě tlačej a k těm kalhotám se stejně nehodí." trvám si na svém, protože zjevem vypadám jak velká konkurence pro šaška, bambulku by mi byla taky ochotna prodat.
"Boty jsou prvotřídní, roztáhnou se podle potřeby vaší nohy," snaží se vymlouvat mé reklamace. "Slečno, vy nevíte, co se nosí! To je móda až z Ameriky. Jsou sice trošku extravagantní, ale na vaše nožky padnou, jste přeci mladá, musíte nosit něco výraznějšího!"
Až teď mě napadne prohlédnout si ji - brýlatá paní zdaleka nevypadá jako babička. Mahagonový přeliv, věci, které barvami jen hýří. A boty? S hrůzou se koukám na své botičky. Tak ta má co mluvit o mládí...
Než abych ji dál provokovala a hádala se s ní o kvalitě a módě celého světa, popadnu boty i s krabicí a mířím k pokladně. Už abych byla venku, pomyslím si. Dám je mamce pod stromeček, určitě jí udělají radost, i když jí šedesát není.
"Slečno, děláte dobře, tyhle boty se vám vyplatí, je to známá kvalita..." začíná neúprosná ježibaba - lepší název pro ni nemám! - omílat své fráze naučené o kvalitě, pravé kůži a dalších skvělých novinkách na trhu, které mají jen obchody s označením Super boty, sice nevím, jestli to pomůže, ale já už vím, kam vícekrát nevstoupím.
"Bude to 3999 Kč," dorazí mě konečnou sumou. Nemám sílu na žádný odpor. Vylovím z peněženky tvrdě vydělaný čtyři tisícovky s podobiznou buditele Palackého, které jsem dostala na brigádě o letních prázdninách. S gustem granda odpovím na půl pusy: "To je dobrý" a mažu z prodejny. Ta obchodnice má asi velké tržby a ani se jí nedivím!!!
Vyběhnu, jako by mi za patami hořelo, a koho nepotkám. Moji kámošku, která měla být údajně na horách...
"No ahoj, jak se vede? Co se stalo, že nejsi na horách?" vykuleně na ni koukám a mám sto otázek, proč je zrovna teď a tady.
"Nemohla jsem jet, naši mě nepustili," asi se jí nechce mluvit. Ten rozhovor mi přišel jak největší fraška téhle doby. Samé fráze, vždyť je to má kamarádka! Někam pospíchala a ani já jsem ji nechtěla zdržovat. Když byla na druhé straně silnice, otočila se a křikla: "Někdy se ti ozvu!" To někdy znělo jako nikdy, ale byla jsem ráda, že na víkend nebudu sama. Radši jsem nad tím nepřemýšlela.
Realita byla o hodně jiná. Svou kamarádku jsem už neviděla. Nevím, možná se jí něco stalo a asi se to už nedozvím... Jen mě mrzí, že ta poslední věta, která pro mě znamenala dost, byla pouhá fráze... Proč? To mi zůstane záhadou, jestli se někdy neukáže.
Z mé nakupovací horečky měla radost maminka, když viděla pod stromečkem velkou krabici, adresovanou pro sebe, byla šťastná a ještě víc, když mi říkala, že tyhle boty si přála. A já jsem z toho byla šťastná dvojnásobně. Ještě když si vzpomenu na zážitek v obchodě, musím se usmívat. Sice jsem slib porušila, do prodejny vešla, ale už tam nebyla má dobrá duše, která mi pomáhala, ale mladá prodavačka, která si mě nevšímala a určitě nejednala podle rčení: Náš zákazník, náš pán. Potom se musím bývalé prodavačce v duchu omluvit za rychlou kritiku...
Zaráží mě, když se zamyslím nad frázemi, kde všude jsou a kdy se používají. Pro nás je lepší naučit se milosrdnou větu, než říct jakoukoliv pravdu. Na obhajobu dodávám, že fráze můžou být upřímné podle toho, od jakého člověka jsou a k čemu se vztahují.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Hledám domov | Náhoda | Pouhé NIC | Procházka realitou | Smutná minulost