Život, jaký je

  

Tomáš seděl za volantem svého Seatu Leon vojensky zelené barvy a spěchal do školy. Na křižovatce na kraji centra města zahlédl koutkem oka jednoho ze svých žáků a z tempa jeho chůze vyplývalo, že chlapec rozhodně nespěchal, aby hodinu literatury stihnul. Tomáš uvažoval, zda by neměl zastavit a nabídnout studentovi odvoz. Sám pro sebe se usmál, když si představil, jak by ho dostal do rozpaků. Nemohl by odmítnout a musel by školu stihnout. Ale Tomáš dnes necítil nutkání komplikovat už tak dost složitý život mladých lidí a sešlápl plyn. Nebyl z těch, kdo na mladistvou nezodpovědnost a nedůslednost nadávali, jako ti, kdo zapomněli, jací byli oni jako mladí. Tomáš měl mladou dceru a paměť ho neklamala. A moc dobře věděl, že mládí za svou nezodpovědnost nakonec stejně platí samo a připravit je o tu šanci být nezodpovědný a dostat za vyučenou, je jako pomáhat kuřeti z vajíčka ven.
Nepřekvapilo ho proto, když blonďatého mladíka v lavici neobjevil a blahosklonným mlčením přešel jeho pozdní příchod a nejasnou omluvu o zpožděném autobusu. S ledovou tváří odvykládal základní fakta ze života Virginie Woolfové. Byl si bolestně vědom faktu, že ho nikdo nevnímá. Zaprvé, bylo sedm hodin ráno; zadruhé, již na začátku roku neprozřetelně prozradil, že ze života autorů bude vyžadovat jen ty události, které ovlivňují jejich tvorbu. Což se ve studentském mozku jasně přetransformovalo do příkazu: „nebude u zkoušky, rozuměj: nepotřebuji.“
Sám byl taky kdysi studentem, i když to bylo dávno. A deset let učitelské praxe mu o psychologii studentského biologického druhu taky prozradilo své. Takže se nepodivoval a po několika minutách suchého výkladu se bez špetky očekávání zeptal, zda přítomní studenti četli Paní Dallowayovou, jak jim na minulé hodině zadal. Souhlasné, nicméně nevýrazné zamručení mu prozradilo, že nikoliv. Rozdal tedy kopie úryvků, které sám považoval za důležité, a jal se dané dílo rozebírat.
Jedna mladá a nadšená kolegyně se ho nedávno ptala, jak to dělá, aby si získal pozornost a donutil sebranku ve věku patnáct až devatenáct let věnovat svůj čas hlavním dílům světové i domácí literární tvorby. Věnoval ji jeden shovívavý úsměv a ujistil ji, že donutit asi nijak.
„Víš, Markéto, musíš počítat s tím, že devadesát procent z nich nezajímá ani za mák to, co tam vykládáš. To malé procento, které bude chtít studovat nějaký filologický obor si to stejně uvědomí, až odešle přihlášku na vysokou školu.“
A studenti ho nakonec měli rádi. Chtěl po nich málo a těm, kdo měli zájem, dal víc. Ale uvědomil si, že jeho nadhled je ovlivněn i akademickým titulem a faktem, že skutečná práce pro něj začíná až, když školu opustí a začne se doma věnovat vědecké práci z komparatistiky. A taky tím, co ho naučil život.

Jeho dcera Klára se na dnešek pozvala na večeři. Čekala v křesle, když otevřel dveře do bytu. Nezvedla k němu hlavu, byla začtená do papírů, které zřejmě našla na jeho nepříliš uklizeném stole a tušila, že jí budou odebrány hned, jak na to otec přijde.
„Zaprvé, říká se –ahoj, tatínku“ začal Tomáš a vytáhl jí z rukou papír. „A zadruhé, nemáš co číst studentské práce, to jsem ti už určitě někdy říkal.“
„Ahoj, tatínku,“ ušklíbla se a po studentské práci, která ji předtím tak zajímala, se dál nesháněla.
„Není to fér, mám to číst jen já, víš?“ vysvětloval zbytečně, když si sundával kabát.
„Protože nedávali souhlas s dalším použitím práce…“
„Ne,“ zarazil ji. „Protože to je moje zásada.“
Klára pokrčila rameny a přehodila nohu přes opěradlo křesla. Tomášovi připadalo, že její ležérnost je dnes malinko hraná, ale nevyptával se.
„Pozvala ses trochu moc pozdě,“ oznámil jí. „Mám doma snad jen chleba a něco k tomu.“
„To je dobrý, všechno je lepší než instantní polívky, co jim celej tejden na koleji.“
„Jak to, že vlastně nejsi v Praze?“ uvědomil si až teď, že je pondělí a tudíž čas, kdy by jeho dcera měla být ve škole.
„Ale tati,“ povzdychla si unaveně. „My přece máme rozvrh až od úterý.“
„Dobře, dobře…“ klidnil její podrážděnost dle jeho názoru naprosto nepatřičnou. Co na tom, že rozvrh mu vytiskla a přicvakla na ledničku už před měsícem. Jako by vážně čekala, že ho bude studovat.
„Co doma?“ zeptal se s dobře hraným zájmem, když rozkládal na stole prakticky kompletní obsah své ledničky.
„Už abych byla v Praze,“ odpověděla rozmrzele. „Jedu od tebe rovnou na nádraží. A na víkend se asi doma neobjevím.“
„Copak?“
„Doma mě to štve.“
„To bude asi tím, že od tebe máma něco občas taky chce, ne?“
„Nejen to,“ přikývla. „Taky chce vědět, v kolik se vrátím domů a tak…“
„Od toho jsou rodiče,“ pokrčil rameny.
„Tati, nedovedeš si představit, jakej to je rozdíl. V Praze mě nikdo nehlídá. Nikomu nemusím říkat, kam a kdy jdu. Dělám si, co chci. Je to potom děsnej rozdíl…já vim, že máma za to nemůže.“
„Nemůže,“ skočil ji klidně do řeči. „Nestěžuješ si na nešetrný rodičovský přístup, ale na dodržování běžných pravidel, když spolu dva lidi bydlí pohromadě.“
„Na koleji jsme čtyři,“ odsekla.
Tomáš jen hvízdl: „A jak se snášíte?“
„Jde to,“ pokrčila rameny. „Chytla jsem to celkem dobře. Holky, co se mnou bydlej, jsou fajn. Jedna medička, ta se pořád učí. Pak tam mam jednu holku, co dělá peďák, ta tam skoro není. A pak kolegyně z fildy. Má komparatistiku, to by tě mohlo zajímat.“
„Tak to si můžete celkem rozumět,“ poznamenal. „S českou literaturou se to snáší dobře.“
„Jo, díky za ní. Aspoň někdo, kdo musí číst stohy knih jako já.“
Chvíli mlčky pojídali chleba se sýrem. Tomáš si nemohl nepovšimnout ironického tónu v Klářině hlase. Možná to bylo jen zdání, možná to je jen styl, jaký pochytila v cizím městě mezi cizími lidmi. Nebo to něco znamená a potom mu to řekne. Vždycky mu řekla to, na čem záleželo.
„Ale stejně si říkám,“ prohlásila potom. „Že jsem se asi spletla.“
„S čím?“ zeptal se.
„S výběrem školy. Myslela sem, že to bude o něčem jiném.“
„Bohemistika je skoro nejtěžší obor na filozofické fakultě…“
„No právě, já čekala, že to bude víc o literatuře než o pitvání se v jazyku. Zkouška ze staroslověnštiny mě vážně dostala. K čemu mi to bude? Ale o to nejde… Já zjišťuju, že z těch českých autorů, co se o nich učíme nebo budeme učit, nikoho neznám.“
„Tak, jak ses tam vůbec dostala?“
„Vím já?“ pokrčila rameny.
„Tak ale literatura, jakou ty čteš se nikde nevyučuje, pokud vím,“ usmál se shovívavě.
„Jenže mě nebaví všechny ty knihy, co na něco reagujou, k něčemu se vyjadřujou. Já čtu pro zábavu, musí tam být akce a ta v tom většinou není.“
„Klári,“ Tomáš odsunul talíř a podíval se své dceři do očí. „Je to pořád o tom samém. Tu povídku, cos mi teď dala přečíst. Je to dobrá povídka, po technické stránce dobrá, nemám tomu co vytknout…až na to, že nevím, kam to zařadit.“
„Tomu žánru se říká fantasy, tati,“ opravila ho uraženě. Neprocházeli podobnou debatou poprvé.
„Já vím, ale jak se s tím chceš prosadit?“
„Hele, ty jsi literární vědec, tati. Takže jsi jeden z těch, co pomáhají vytvářet názor, že fantastická próza je méněcenná. Ale mě připadá, že v tom není moc rozdíl.“
„Klári, napsat dobrou knihu o reálném životě je těžší, než vymyslet si svůj vlastní svět.“
„Tomu nevěřím, já náhodou obdivuji ty spisovatele, kteří si vytvoří svůj svět a do nejmenších detailů ho propracují…“
„A nemusí se zatěžovat s realitou.“
„Nemůžu přece psát něco, co bych si sama nepřečetla!“ vytáhla Klára svůj poslední argument. „V reálném světě žiju, nepotřebuju o něm ještě číst.“
Tomáš na poslední chvíli skryl úsměv. Znal svou dceru dobře. Vždycky si rozuměli, protože na rozdíl od své praktické matky Klára byla jako on. Četla od první chvíle, kdy pro ní písmenka dostala smysl. Ale knížky si vybírala sama, nikdo ji nenasměroval a když sestavovala ve dvaceti letech seznam knih k přijímacím zkouškám, zjistila, jak málo z toho, co má načteno, je pro takový účel použitelné. A přesto byla z těch čtenářů, kteří umí rozeznat brak a kvalitní knihu, kteří ocení psychologický vývoj a vykreslení postav, stupňování děje a básnický jazyk. Ale také byla z těch čtenářů, kteří po celý život do světa ve svých knihách utíkají od šedé reality, a tak si nestihnou uvědomit, že ta realita zdaleka není tak šedá.
Tomáš ten pocit znal, i on jako dítě uvažoval, že jeho život nebude nikdy tak dobrodružný a zábavný jako život hrdinů z jeho oblíbených knih. Ale jak vyrostl, pochopil, že život nepotřebuje děj, zápletku a rozuzlení, aby byl zábavnější než sebelepší kniha. A když četl práce, jaké Klára napsala, zapochyboval, že jeho dcera se k tomu poznání kdy dopracuje. Její představivosti se skutečně svět, v němž žila, zdál nudný a šedý, proto vytvářela jiné, proto četla o jiných.
„Kde bereš takovou jistotu, že v reálném světě žiješ a že ho znáš?“ pronesl otázku, kterou považoval za natolik řečnickou, aby Klára nereagovala.
Nezmýlil se v ní, neodpověděla.
„Víš co, Klári,“ řekl nakonec. „Vsadíme se. Napiš mi povídku, která se bude odehrávat v reálném světe. V našem světě. V našem čase.“
„Ale takových už je…“
„No, právě,“ přikývl. „A lidé je stále čtou. Většina z nás chce číst o něčem, co by mohli prožít. Je jedno, že prakticky nemůžou, ale realita a současnost tomu tu možnost dává. Jen těch pár snílků, nemyslím to ve zlém, kteří mají skvělou představivost, vidí tu možnost i v historii nebo ve světě, který není. Já patřím k té první skupině, a možná je to naše omezenost, co nám zakazuje posuzovat ne-reálno jako svět vhodný pro kvalitní knihu. Ale musíš jako spisovatel, který chce uspět, počítat s tím, že většina čtenářů je omezených.“
„Takže mám napsat povídku z tohoto světa, fajn,“ odpověděla s tvrdohlavou přezíravostí.
„Ne ledajakou, dobrou povídku. Tak dobrou, jako byla ta poslední, kterou jsem četl, ale bude se odehrávat tady a teď.“
„Mělo by to být jednodušší…“
„Poznáš,“ pokrčil rameny.
Možná, že ta její představivost není dar, ale prokletí. Lidé, kteří vidí konec dřív, než se děj započne; lidé, kteří si každého známého opředou sítí vlastní imaginace, takoví lidé se dostávají do problémů, když se jejich svět střetne s realitou. A s nepatrným zděšením si začal uvědomovat, že jeho dcera je z těch, kteří takové střetnutí ještě ani nezažili. Její svět k realitě ještě ani nepřičichl.
„V kolik, že ti to jede?“ zeptal se, aby odvedl řeč od konfliktního tématu.
„V sedm, za půl hodiny…měla bych vyrazit.“
„Hodím tě na nádraží,“ zvedl se ze židle.
„Ale tati, vždyť je to za rohem,“ usmála se jeho snaze.
„Dobře,“ přikývl. Nenechá se přeci přemlouvat. „A pozdravuj mámu.“
„Budu,“ Klára si navlékla batoh na záda, hodila přes rameno tašku s laptopem, políbila otce na tvář a svižným krokem vyšla ze dveří. Seběhla schody. Přestože její otec bydlel ve čtvrtém patře, nepoužila výtah. Lhostejno, kolik bylo schodů, vždy jí byly milejší než výtah. Míjela na ulici neznámé tváře, došla na nádraží, zaplatila řidiči jízdenku a posadila se na nejbližší volné místo.
„Ale né,“ hmátla do batohu po knížce a zjistila, že ji zapomněla doma. Hodina a půl cesty ji tedy nebude utíkat. Zastrčila tedy do uší sluchátka, opřela hlavu o chladivé sklo a zavřela oči.

Povídku z tohoto světa. Nemělo by to být těžké, nebo ano?
V duchu se ušklíbla. Jistě, že je to těžké. Je to těžší, protože v tomto světě už nikdo nenapíše něco, co nikdo před ním nenapsal. V tomto světě už nikoho nic nepřekvapí. Proto je to těžší. A je to nuda, odpadá popisování detailů, které jsou v cizím prostředí čtenáři neznámé. Lidé uvažují stejně jako čtenář. Pravda, lidé nejsou stejní, každý uvažuje jinak. Poznatek, který jí i její oblíbený druh literatury mohl dát.
A na tom může začít stavět.
Nebyla pravda, že četla jen pro děj, záletku a akci. Četla především pro postavy, pro postavy, které si mohla zamilovat nebo nenávidět. Když byla mladší, žila ve světě, o kterém četla. I teď do něj často utíkala, ale už pro ní přestával existovat, jakmile knížku zaklapla. Ale vždy to byly postavy, které literární svět oživily. Postavy, které k ní promlouvaly ze stránek, to bylo to, co dělalo knihu zajímavou. Ano, na tom bude stavět. Musí své postavy vykreslit o to lépe a udělat je o to zajímavější, když je má zasadit do šedého a všedního světa každodenní reality našich životů.
Vystoupila na autobusovém nádraží na Florenci a vydala se na metro. Pospíchala skrz špinavou vstupní halu k zastávce podzemní dráhy. Minula bez zájmu několik bezdomovců zapáchajících jen o něco méně než místní veřejné záchodky a stánek s hamburgry, který by po poznání, jak paní prodavačka zachází s připravovaným jídlem s chutí nezavřela jen její matka hygienička, ale i Klára sama. Měla naspěch, měla sraz s kamarádkou z gymnázia, která přijela do Prahy jen na dnešní večer, a chtěla si ještě před tím dát věci na kolej.
S Radkou se neviděla přes dva měsíce. Na to, že spolu sedávaly v lavici celé čtyři roky středoškolské docházky, to byla dlouhá doba. Ale Radka se vydala studovat překladatelství do Ostravy, jelikož do Prahy se nedostala a jiná univerzita takový obor nevypisovala. A vzdálenost je zdatný palič jindy tak pevných mostů. Chvíli trvalo, než se mezi nimi obnovila soudržnost a upřímnost známá z uplynulých let. Lidský mozek zřejmě odmítá přeskočit nic neříkající otázky („Jak se máš?“) a ještě méně říkající odpovědi („Ale jde to.“), i když je přátelé nemají zapotřebí. Povinný úvod se po tak dlouhé době musí odehrát, než přehrady spadnou a konečně se můžete zeptat na něco, co vás opravdu zajímá nebo se konečně rozpovídat o něčem, o čem víte, že to druhou stranu zajímat bude. Ten rozpačitý začátek snad má svůj vlastní účel, je třeba nějak dát za pravdu moudrým předkům, kteří prorokovali, že co sejde z očí, to sejde i z mysli.
„Takže jsi nakonec ráda, že nejsi v Praze?“ zeptala se Klára kamarádky.
Radka poposunula hrnek s kávou na podšálku, aby zapadl do vyhrazeného prostoru: „Ani nevím. Nějak jsem o tom nepřemýšlela.“
„Takže nebudeš zkoušet přijímačky do Prahy?“ zeptala se Klára a neubránila se mírné vlně zklamání. Našla si několik dobrých kamarádek v Praze a několik jí zůstalo doma v Jablonci, ale Radka ji chyběla.
Ta jen zavrtěla hlavou a pohodlně se na židli opřela: „Nemám proč. V Praze mi určitě neuznaj zkoušky, takže bych přišla o rok studia. Nehledě na to, že určitě budou v Praze otvírat bakalářský studium, je to teď nějaký centrální nařízení, že všechny obory musí být rozdělený na tři roky s titulem bakaláře a pak teprve navazuje další studium. A to já nechci. Budu si pohodlně studovat pět let bez přerušení.“
„V Ostravě,“ dodala Klára s úšklebkem. Nebylo to tak dávno, kdy Radka trvala na tom, že déle než rok ji tam nikdo neudrží.
„Když to musí být,“ pokrčila rameny. „A co ty. Pokud vím, tak se pořád učíš.“
„Spíš čtu,“ opravila ji Klára vděčná, že si může na náročnost svého studia zase někomu postěžovat. „Jsem celkem pozadu. Většina lidí už věci, co máme povinně číst, četla dávno. Já musím teď dohánět.“
„No, se studiem české literatury se není čemu divit…ale ty to zvládneš. Vždyť jsi vždycky hodně četla.“
„Snad. Ale stejně je to úžasná změna. Myslím, studovat dál od domova. Člověk se naučí samostatnosti.“
„Souhlasím, ale Klári, stejně je to spíš taková hra na život. Vždycky tady sou rodiče, aby se nás zastali, kdyby něco. Tolik k samostatnosti.“
„Ale podívej se na tu svobodu, jakou člověk má,“ trvala Klára na svém. Nemohla pochopit, že Radka nevidí, co chtěla říct. Jak moc chtěla vyjádřit skutečnost, že si připadá dospělejší. Všechno bylo znakem dospělosti. I to ježdění autobusem tam a zpět. Vždycky, když seděla v autobuse nebo jela s baťohem na nádraží, cítila se tak nějak starší. I to, že si sama uvařila v kuchyňce na koleji těstoviny a došla do menzy na oběd, ji v jejích vlastních očích osamostatňovalo. Nepřipouštěla si, že to samo o sobě ji řadí na úroveň dítěte, které utíká z domu a tvrdošíjně odstrkuje pomocnou rodičovskou ruku. Až ji přijme tam, kde to bude potřeba, pak se bude moct počítat mezi dospělé.
„Jak myslíš,“ prohlásila rozmrzele. Uvědomila si také, že Radka je jinak založená, takže z jejího pohledu se nic moc nezměnilo. „A jak snáší Petr, že jsi pořád pryč?“
„Nesnáší,“ pokrčila Radka rameny. „Rozešli sme se.“
„Cože jste?“ Kláře spadla brada zděšením. „Vždyť vy dva jste byli pár jako z pohádky. To jen kvůli tomu, že studuješ v Ostravě.“
„Asi to nebylo jen kvůli tomu, ale nemohlo to vydržet. Víš, jaká to je dálka? Nepotřebuju, aby mě něco nebo někdo nutil absolvovat tu vzdálenost každej víkend. Ani finance na to nemam. A Petr pracuje, nemohl by za mnou jezdit tak často. Prostě jsem…jsme to radši ukončili.“
Klára zavrtěla hlavou a pak se usmála. Tohle byla Radka, vždycky uvažovala pragmaticky, stejně tak jako Kláry matka. A Klára tu její racionalitu milovala tak, jako ji nenáviděla u vlastní matky. A teď se usmívala, protože tohle byla její Radka. Holka, která si jistě vyplakala oči při pomyšlení, že má opustit přítele, ale rozumně to zvážila, sama v sobě vyřešila a ukončila. A teď upíjí kávu a nedá znát citové pohnutí. Byla přesně tím člověkem, který citově nevyrovnanou Kláru dokázal udržet v mezích příčetnosti. Kláru, která se hroutila ze ztracené náušnice a otvírala šampaňské, když sehnala boty s poloviční slevou.
„No, a co ty? Jak se potýkáš ty s muži velkoměsta?“ zeptala se Radka.
Klára se zasmála: „Jako vždy. Víceméně nijak…ale abych nelhala,“ dodala a spiklenecky na kamarádku mrkla.
„Někdo by tu byl.“
„Povídej,“ pobídla ji Radka nadšeně. „Kde ste se potkali, co je to zač…“
„Na tenise,“ odpověděla Klára prostě.
„Odkdy hraješ tenis?“ zděsila se Radka.
„Už zase nehraju. Můžeme si vybrat sport místo tělocviku, víš. Tak jsem si řekla, že se ho naučím. No, nenaučila a radši jsem se dala na plavání. Ale Lukáše jsem tam potkala, nějak jsme se dali do řeči a pak jsem zašli na kafe.“
„A?“
„No, co a…to bylo před týdnem. Uvidíme.“
„Aha,“ odtušila Radka ledově. Až příliš ledově na Klářin vkus, ale na druhou stranu byla vděčná, že Radka moc nevyzvídá. Klárka by totiž přišla na to, že nemá moc co říct.
Rozhovor s Radkou ji rozladil. Jela na kolej v poloprázdné tramvaji, hlavu opřenou o okenní tabulku a topila se do melancholie. Nebyla pravda, že školu nějak zvládá, nezvládala. Jen byla příliš hrdá na to, aby to přiznala. Ne, že by si neuvědomila, že Lukáš týden nenapsal a to že není dobré znamení. Jen byla příliš mladá, příliš naivní a příliš zamilovaná, než aby si to přiznala. Stále vzpomínala na dvě jejich setkání a jedna její část už pomalu uvažovala, co udělala špatně. A jak tam tak seděla v tramvaji, poslouchala monotónní pisklavý zvuk při každém rozjezdu a z nudy odhadovala následující zastávky, uvědomila si, že nic není v pořádku. Uvědomila si, že svět se bortí a ona nestihla včas slézt. Uvědomila si, že poprvé v životě je sama za sebe a sama za sebe má něco dokázat. A nezdá se, že by to zvládala. Uvědomila si, že poprvé v životě byla zamilovaná jinak než jen platonicky a že jí zlomí srdce, až sama sobě přizná, že on už nenapíše.
A že se nikdy nedozví proč. A že to proč se přidá do seznamu nezodpovězených otázek, kterých je takový život plný.Kterých je plný každý život a že každý život má své vlastní otázky. Že svět každého člověka stojí a padá s něčím jiným, s někým jiným. Že pro každého je tím detonátorem, který může a nemusí celou složitě budovanou stavbu zbořit do základů, něco jiného. A že každý se probíjí životem sám za sebe.
To vědomí ji moc nepomohlo. Vědomí, že projít životem není nic lehkého, nemohlo být zlehčeno skutečností, že tomu tak není pro nikoho. Plakali jsme všichni, když náš přivedli na svět a pro to ten křik nebyl o nic tišší.

O několik dní později sedla Klára k počítači. Látku na zápočtový test neuměla, knihy k přečtení se ji hromadily na nočním stolku a Lukáš se neozval. Její život ji připadal jako špatná kniha. Kniha, která nemá rozuzlení, jen se dále zamotává. A to přirovnání ji dohnalo ke klávesnici a textovému editoru. Dnes napíše tu povídku, jak po ní chtěl její otec. Bude se odehrávat tady a teď a bude o životě. O tom pravém životě, o životě, jaká žila. Bude tak reálná, jak jen může být. Ale na rozdíl od toho špatného příběhu, který ona prožívá, ten, který napíše bude mít rozuzlení. Bude mít řešení.

A tak dlouho do noci seděla u počítače a psala. Dva nehty si ulomila, jak zběsile bušila se špatným prstokladem do klávesnice. Napsala povídku o dívce, která právě začala žít v cizím městě, našla si náročnou práci a byla daleko od domova. Klára cítila potřebu neutěšené prostředí nějak ozvláštnit a tak ze své hrdinky udělala překladatelku na norské ambasádě. Její hrdinka byla ráda za svou svobodu a za prestiž, jakou ji dávalo její postavení, ale musela za něj tvrdě bojovat. A zamilovala se. Našla člověka, za jehož jediný polibek by zaprodala duši. A přesně tak se cítila, když ji opustil. Cítila se stejně prázdně, stejně vyprahle a život se jí zdál stejně bezcílný.
Přišla o spoustu ideálů, ale život je plný podobných neštěstí a selhání. A když si tohle uvědomila, teprve pak dostal její život smysl. Protože, dokud si neuvědomíme, že svět nás nezatratí po prvním neúspěchu, že cestu neopouštíme jedním krokem vedle a schopnost milovat se neztrácí jedním nešetrným zásahem do srdeční tkáně, protože srdce něco vydrží. Dokud si tohle neuvědomíme, budeme vězni vlastního strachu, strachu ze selhání, strachu z mylného úsudku a ze zklamání v lásce. Být ochoten podstoupit to riziko, být ochoten vykročit, přestože je možné, že šlápnu vedle, to je skutečná svoboda. Ne, vaření instantních těstovin v kuchyňce nebo cesta autobusem na lince Praha-Jablonec…
Špatně!
Klára, vymazala celý poslední řádek a proklela se za přílišné nadšení. Ta žena v příběhu přeci nebyla ona. Nikdo si to nesmí myslet. Takže, dívka v příběhu nevařila těstoviny v kuchyňce, protože bydlela v luxusním bytě a chodila na drahé večeře. Ta dívka v příběhu nejezdila na lince Praha-Jablonec, protože měla vlastní drahé auto.
„Výborně, tak to má být…“ zamumlala Klára pro sebe.
Ale teď ztratila nit. Jak že byl ten závěr?
„…to je skutečná svoboda…tak to necháme,“ rozhodla se nakonec, práci uložila a vypnula počítač.
Bylo pozdě. Spolubydlící už dávno spaly, rozestlaná postel na ni přímo volala. Oči se ji zavírali a Klára věděla, že není schopná už ani jediné činnosti, u které by musela myslet. Myslet nějak tvůrčím způsobem, protože do příběhu norské překladatelky dala všechno, co v ní pro tuto chvíli bylo. Všechny myšlenky, nápady i city. A po dlouhé době, když usínala, nemyslela na Lukáše. Ne proto, že by pro něj v hlavě přeplněné příběhem nebylo místo. On se tam vždycky protlačil. Ale proto, že její mysl už nebyla schopná vymyslet jediný nereálný scénář o jejich šťastném shledání, kterých byla její hlava obvykle plná. A její city nebyly schopné reagovat a vnitřní zrak si nevybavil jeho tvář. A Klára usnula s jistotou, že dnes se jí určitě nebude zdát vůbec nic.

Zápočtový test ze staroslověnštiny napsala na nutných sedmdesát pět procent a jela na několik dní domů. A po dlouhé době se přivítala s matkou vřelým obětím a upřímně míněnou větou: „Já jsem tak ráda, že jsem doma.“
Byla zima, padal sníh, o kterém si v Praze mohla nechat jenom zdát. A když tak seděla večer zachumlaná v dece na zahradě a pozorovala huňaté chuchvalce sněhu, jak se líně snášejí na bílou zahradu v černočerné tmě, svět jí najednou nepřipadal tak šedý. Vždyť, co se mohlo tomu pohledu vyrovnat? Kočka na jejím klíně se zavrtěla a protáhla a Klára si uvědomila, že těžko kdy bude schopná popsat dotek jemné kočičí packy na mrazem zkřehlé kůži nebo ten příjemný, uklidňující pocit, kterým se člověk nechává kolíbat, když mu kočka vrní u ucha. Není jen taková kočka se svou dokonalostí důkazem, že toto je ten nejkrásnější svět, v jakém můžeme žít?

Klára vytiskla povídku pro otce a vydala se autobusem k němu. Cestou si své dílo ještě jednou pročítala a neubránila se zklamání. Vždyť to zdaleka nebylo tak dobré, jaké se to zdálo být, když to psala! Hrdinčino nadšení pro nově nabytou svobodu nebylo tak nakažlivé, její boj s osudem nebyl tak strhující a chvíle s její láskou nebyly tak neopakovatelné. Když to psala zdálo se to být tak skutečné, ale teď… Ten svět uvnitř nebyl tak skutečný. Něco na něm bylo snového, nereálného. A nebylo to několik uměle vytvořených místopisných chyb nebo pozměněných jmen ulic. Bylo to něco, o čem byla přesvědčena, že to z knih, jaké četla, nikdy necítila.
Klára přišla k Tomášovi na večeři, poreferovala o životě v Praze, nevynechala běžné stížnosti na náročnost studia, přeplněné pražské ulice a špinavé metro linky B a po večeři se ochotně nabídla, že umyje nádobí, než si Tomáš přečte její povídku.
Tomáš nabídku přijal, pohodlně se usadil v křesle a začetl se. Neušlo mu, s jakou ledabylostí mu jindy tak nadšená Klára dílo podávala, jako by ani nečekala, že se mu zalíbí. Ale od prvních řádek mu bylo jasné, že ji navedl správným směrem. Bylo to to nejlepší, co kdy napsala. Bylo to čtivé, strhující, působivé a skutečné. Bylo to tak skutečné, jak jen vymyšlený příběh může být. Klidně se to mohlo stát a možná se to i stalo, někdy a někde. Lhostejno, jak nepravděpodobná ta možnost byla, život má v zásobě méně očekávané triky než sebelepší spisovatel.
Když Tomáš dočetl, zkoumavě se podíval na dceru, která zatím utírala talíře. Nepodívala se na něj, nevypadala, že na jeho kritiku netrpělivě čeká. Přečetl si znovu posledních pár řádek a bylo mu jasné, že něco se s Klárou změnilo. Ta dívka v příběhu nebyla jeho dcera, to věděl. Kdyby byla, nepřipadal by mu ten příběh tak dobrý. Ale žádný spisovatel se neubrání tomu, aby do svých postav nevložil kus sebe. A ať Tomáš hledal, jak hledal, v postavách z příběhu nebylo nic, co by se jeho dceři podobalo. A přesto to bylo její dílo. Něco se muselo změnit a Tomáš věrný svým způsobům se neptal co. Raději si počkal, až se to dozví od ní, bez vyptávání.
„Víš, že je to to nejlepší, co jsi kdy napsala, viď?“ zeptal se.
„Nevím,“ odpověděla a pokrčila rameny. Odložila talíř a sedla si do křesla naproti němu.
„Tak nějak nemůžu poznat, jestli tu skromnost jen špatně hraješ…“
„Nehraju. Já ti, tati, vážně nevím. Když jsem to napsala, myslela jsem…byla jsem si jistá, že to je to nejlepší, co jsem kdy napsala nebo někdy napíšu. Ale, když jsem si to o něco později četla, nebylo to ono. Něco tomu chybí. Nevím proč…“
„Protože to není realita?“ navrhl s mírným úsměvem, ale dával si záležet, aby se v něm neblýskl ani náznak nadřazenosti nebo poučného tónu.
„Možná,“ připustila opatrně.
„Víš, Klári,“ povídku odložil, ale dostatečně opatrně, aby viděla, jak moc si jejího díla váží. „Něco nikdo nevystihne. Není jak, nejsou pro to slova. A život bude vždycky skutečnější než příběh na papíře.“
Klára si povzdychla: „To je ale škoda, protože na papíře můžeš mazat, můžeš škrtat.“
„Co bys chtěla ze svého života škrtnout zrovna ty?“ zeptal se se zájmem.
„Asi jednoho člověka, jedno rozhodnutí a jednu chybu, jakou jsem udělala,“ odpověděla zamyšleně.
„Jen jednu?“ pozvedl obočí.
„Jen jednu, s ostatními se smířím.“
„Nesmíříš,“ zavrtěl hlavou. „Ta jedna chyba tě teď zrovna pálí, ale ty další tě budou pálit potom. A pak to budou ony, které budeš chtít vyškrtnou. Kdyby lidi mohli přepisovat vlastní životy, nikdy by dopředu nepokročili. Vždycky je co napravovat.“
„Já nechtěla filozofovat,“ pokrčila rameny.
Neubránil se a pohladil ji po vlasech. Jeden pohled do očí mu stačil, aby pochopil, že teprve teď začíná žít. Doteď životem proplouvala zahleděná do něčeho, co tam nebylo. Všechny a všechno si opředla sítí vlastních snů a představ a až pár kroků vedle a situace, se kterými se musela vypořádat, ji donutily vidět věci takové, jaké jsou. A bojovat s nimi s takovými, jaké jsou. A žít život takový, jaký je. Ne takový, jaký by měl být nebo jaký by ho chtěla mít, ale takový jaký opravdu je. Pro každého má ten práh, za kterým začíná dospělost, jiný tvar. Pro každého je krok nutný k jeho překonání jinak dlouhý, jinak vysoký a jinak namáhavý. Ale skoro vždy je bolestivý. Asi jako cvik, u kterého víte, že si natáhnete sval a ten vás bude ještě dlouho bolet.
Každého bolí jiný sval, ale ve většině případů je to srdce, marná sláva.
„On za to nestál,“ neubránil se Tomáš znovu a pronesl tu banální frázi.
Klára se jen vděčně usmála.
Bolelo to. Jeho dítě mu dospělo před očima. Teď už si byl jist, neprotestovala proti stručně vyslovené pravdě. Neodstrčila jeho ruku s tvrdohlavou odhodlaností dítěte, které křičí „já sám!“
A ten natažený sval ho bolel za ni.
„Tati, o čem tenhle život je?“ zeptala se malinko bezradně, ale smutek v jejích očích nahrazoval vztek. Nesmyslný vzdor proti osudu. „O čem? Je jako špatná kniha, protože vždycky, když se u knížky musíš ptát, o čem to je, pak je to špatná kniha.“
„Víš, Klári,“ zamyslel se, jak udržet při životě její pěknou metaforu. „Víš, když se ptáš dřív, než jsi ji pořádně rozečetla, tak jsi z těch čtenářů, pro které se nevyplatí dobré knihy psát. Ti si vystačí s časopisy.“
Klára se podívala stranou. Na to neměla argument.
„To si zapíšu,“ poznamenala pak, a když otočila hlavu zpátky k němu, usmívala se.
„A víš co tati? Máš pravdu, nestál za to. Ale proto to nebolí o nic míň.“
Znovu ji pohladil po hlavě a uložil papíry s povídkou do desek s téměř nábožnou úctou.
A nakonec, srdce je nejvýkonnější sval v lidském těle.
Ono něco vydrží.

Zobrazeno 22x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Tomáš Zdechovský 1.12.2008, 08:33

Tomu říkám talent.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>