Vyfotit smutnou pikovou dámu

  

Vzal fotoaparát do dlaní a scvakl spoušť právě ve chvíli, kdy se labutě rozletěly k obloze. Byl ponurý zimní den. Zimní den v takové zimě, kdy mrznou prsty u nohou, ale krajina postrádá uklidňující sněhovou pokrývku. Vltava neplynula o nic pomaleji než Horkých letních dnech a labutě i kachny se slétaly ke břehu, kde pro všechny atrakce nadšení turisti i na podobné chvíle navyklí domorodci drolili chléb a rozhazovali ho po vodní hladině. Fotograf mě dost kachen, hus a labutí; dost kýčovitých obrázků budov hlavního města v odpoledni tak temném, že soumrak se poznal jen podle rozsvícených světel tramvají. Měl dost rozesmátých dětí házející chléb hladovým ptákům. Chtěl něco víc. Potřeboval poslední fotografii na blížící se výstavu a věděl dobře, že nic z toho, co do té chvíle sehnal, návštěvníky nezaujme. Některé ze scenérií byly krásné, ale postrádaly hloubku. Byly to jen obrázky na fotografickém papíře, za jehož leskem se neskrývalo nic. Nechal se svými kroky vést podél řeky do parku pod Mostem legií. Byl téměř prázdný, jen na druhé straně cvičili své umění nadšenci pro středověký šerm. Vždyť, kdo by v tomto počasí a atmosféře šel do parku u řeky, od které se nesla nevýslovná zima. Fotograf přesto šel dál a hledal. Nevěděl co, dokud to nenašel.
Seděla na lavičce u říčního břehu, zachumlaná v zimním kožichu, ale ruce bez rukavic zrudlé zimou, kterou jako by nevnímala. V jedné svírala kapesník, který před chvílí použila na osušení slzami zmáčené tváře. Už neplakala, ne snad, že by nechtěla. Jen už neměla sílu na další vzlyky a sama sebe se snažila vzchopit. Hleděla skelnýma očima na plynoucí řeku, na řeku, která plyne stejnou cestou po staletí nehledě na nicotné lidské osudy. Sledovala labuť plující po hladině se svou vrozenou elegancí a se zjevným nezájmem o okolí postrádající její majestátnost. Fotograf dlouho nepřemýšlel. Nechtěl propásnout ten okamžik. Zacílil, zaostřil a stiskl spoušť.
Tahle žena nebude jen pěknou tváří na obrázku, ačkoliv by mohla být. Mohla by být jen levnou reklamou na make-up, který vám ani slzy nerozmažou, ale on byl přeci umělec. A ona byla jeho inspirací. Tahle fotka bude vrcholem jeho výstavy, to věděl.


Zástupy návštěvníků obcházely vystavené fotografie. Sám fotograf seděl v koutě a tiše svíral pěsti. Další šanci už nemusí dostat. On věděl, že je umělec. Ale už nemusí dostat další šanci, aby to dokázal světu. Úmyslně seděl v koutě na konci výstavy. U fotografie, kterou na konec zařadil. A spokojeně se usmíval, když právě u ní se každý zastavil. Ne každý umí ocenit hloubku skrývající se v uměleckém díle. Mnoho z nich ocenilo jen hezkou tvářičku a tmavé, lesklé vlasy v pramíncích spadající do chladem zrůžovělého obličeje. Ale zbylí lidé se dívali dál, pod povrch. A uvažovali. Přemýšleli, kdo byla ta žena a co bylo příčinou jejího neštěstí. Přesnou odpověď nemohli znát, ale taková je síla umění, že měli pocit, jako by ji našli. A každý hledal to, co bylo jeho duši nejbližší.
Mladá novinářka se dívala do dívčiných smutných očí a věděla hned, že ji trápí nešťastná láska. Ta žena sledovala líně tekoucí vodní tok a uvažovala, kolik dívek zklamaných láskou už sedělo na jejím místě dávno před ní a zvažovalo skok do ledové vody. A záviděla labuti, neboť jak je známo, labutě si jsou věrné po celý život. Tu labuť by jistě její přítel, partner, manžel…jak to říct, když mluvíme o stvoření pokrytém bílým peřím…ten by ji jistě neopustil pro lásku či potěšení u jiné šťastnější ženy. Labuť nemusela přemýšlet, co že ona má, co já nemám. Labuť neznala její starosti. Ta žena na fotografii už vyplakala příliš mnoho slz, než aby měla sílu ronit další. Proto jen svírala kapesník v drobné ruce bez rukavic a přísahala, že na toho muže konečně zapomene a nechá minulost být.
Postarší šedivějící pán s manželkou se také zastavil u fotografie a umělec na židli v koutě se ostražitě napřímil. Tohle byl jeho sponzor. Bohatý podnikatel, který celé výstavě dovolil vzniknout. Na jeho pochopení hloubky této fotografie, to na něm závisel veškerý úspěch. Jestli tento muž v tmavošedém obleku uvidí v krásce na lavičce v parku jen další z řady nešťastných hrdinek laciných románů, může si fotograf o celé své kariéře nechat jedině tak zdát.
Ne, bohatý milovník umění v ní neviděl pranic laciného. Zahleděl se zálibně do očí v pobledlé tváři a s majetnickou pýchou pomyslel na umělce, kterému on má tu čest dopomoci k seberealizaci. Viděl dívčin smutek a věděl, proč je tak nešťastná. Věděl, jak moc jí svět ublížil. Možná svět a lidé v něm nebyli ti jediní špatní v jejím příběhu. Možná i ona sama nesla díl viny. A možná nic z toho, co se stalo nešlo klást za vinu někomu. Prostě se stalo. A tak se stalo, že krásná mladá dívka seděla na břehu Vltavy a přemýšlela co dál. Majitel bytu, ve kterém bydlela s chabým právně napadnutelným vysvětlením nebo snad nevlídný rodič s odůvodněním, že už je dost stará, aby se sama starala o sebe, jeden z nich nebo možná někdo úplně jiný ji vyhodil z bytu, z domu, z garsonky. A ona neměla kam jít. Neměla ani dost peněz na to, aby si sehnala něco, co by se vyrovnalo jejímu dosavadnímu příbytku a neměla nikoho, kdo by ji pomohl. Sledovala řeku, u níž stály domy daleko před tím, než zde byla lavička, na které sedí. A záviděla labuti, které nepotřebuje příbytek, topení, vodovod ani postel, aby měla kam složit svá majestátní bělostná křídla.
Jeho žena měla slzy v očích, když sledovala utrápenou tvář tmavovlasé dívky v kožešinovém kabátku. Znala ten výraz. Sama jej víc než jedenkrát nosila na tváři. To děvče právě ztratilo někoho blízkého. Matku, otce, bratra, sestru, přítele…Na tom nezáleží, ale byl to někdo, bez koho si život nedovedla představit. Stále byl tady, nikdy si nedovedla představit, že by mohl odejít. A teď byl ten někdo pryč. A ona musela jít dál. V očích měla kromě toho smutku i odhodlání značící, že ona chce jít dál. Možná ne hned, ale ví, že časem bude muset jít dál. A k tomu doufá, že časem bude možná i chtít jít dál. Ví, že v budovách lemujících řeku Vltavu žilo a odešlo spoustu lidí dřív, než ona byla vůbec počata. A řeka vždy plynula líně dál, jako lidé vždy musí jít dál. Sleduje labuť a tuší, že v černých očích lemovaných černým peřím dávajícím tak tomuto ptáku charakteristický moudrý vzhled, v těch černých očích možná může najít i ten smutek. Vždyť labutě si zůstávají věrné po celý život. Když jedna zemře, její partner umírá steskem. Labuť nedokáže jít dál, ale ona jako lidská bytost musí.
Přísně vypadající ženu s upraveným účesem, v přesně padnoucím tmavomodrém kostýmku výstava prozatím nijak zvlášť nezaujala. Měla ráda umění, její přítel se osobně znal s fotografem, a tak si ve svém nabytém plánu udělala čas. Prozatím toho litovala. Její čas byl velmi drahý a zde nenašla nic, co by odůvodnilo tak lehkomyslné mrhání tím vzácným zbožím odpočítávaným po minutách a vteřinách. Kýčovité obrazy labutí letících kolem Národního divadla s temnějící oblohou v pozadí nebyly tím, pro co byla ochotná obětovat svůj volný čas. Tak uvažovala až do chvíle, kdy přešla k fotografii dívky sedící na dřevěné lavičce na břehu Vltavy. Postarší pár právě opustil prostor před portrétem, tak si stoupla na jejich místo a mlčky s nelíčeným okouzlením hleděla dívce do posmutnělé tváře. Něco strašného se jí muselo stát. Vypadala, jako by se její nejhorší sen stal právě skutečností. Ty oči, ve kterých se navzdory viditelnému úsilí stále třpytily slzy, ty oči mluvily o nevyslovitelném neštěstí. A žena pozorující ne o mnoho mladší krásku na lesklém barevném papíře si uvědomila, o co všechno muselo to děvče přijít. Pravděpodobně právě přišla o práci, nedostala se na školu nebo ji ze školy vyhodili. Nevěděla, jak vyjít s tím málem financí, co jí zbylo a zoufala si nad tím. Zoufala si i nad tím, že se její sen rozplynul. Toužila něco dokázat, být uznávaná a úspěšná ve svém oboru. Toužila dokázat všem, že ona na to má. A teď se bude muset vrátit domů k rodičům, pokud se ještě má kam vrátit, a prosit o půjčku, aby vůbec vystačila.
Lidé míjeli fotky rozeseté po celé výstavní hale s uznalým nezájmem. Prohlíželi si je a možná by si je i vyvěsili nad postel na zeď, kdyby potřebovali rozptýlil nekonečnou bílou hmotu a oživit tak pokoj. Ale u posledního výjevu se zastavili a hleděli na něj s bázní, úctou a porozuměním. Přemýšleli a odhadovali, šeptali si a domlouvali se. A domů odcházeli s pocitem, jaký vám dá jen silný umělecký prožitek.
Fotograf si tiše mnul ruce a na tváři mu hrál spokojený úsměv. Byl to nezaměnitelný výraz vítěze, který si je příliš jistý sám sebou, než aby dal svou radost z vítězství otevřeně najevo. Hala se vyprázdnila a on stanul sám před obrazem své inspirace. Neznal ji. Už ji nikdy nespatří a přitom jí vděčí za tolik. Pokud jde o něj, mohl se jen dohadovat, co se jí stalo tak strašného. Věděl, že ta fotka neodráží jen její pocity, ale i jeho. Každý umělec vkládá do díla kousek sám sebe a on byl hrdý, že může sdílet kousek duše s tou krásnou truchlící bytostí. Nenamlouval si, že on nebo někdo z těch, kdo odešli, věděl, co se jí stalo. Jen věděl, že by s ní rozhodně neměnil. Takový výraz mívají lidé, kteří ztratili domov, rodinu, všechno. Ale především ztratili naději.

Dívka na lavičce u Vltavy nezpozorovala fotografa za opadaným stromem po její pravé ruce. A netušila, že se právě stala inspirací ambiciózního umělce. Nezajímala se o umění a nikdy, jak bude jeho hvězda stoupat, nikdy se nedozví, že ona byla na fotografii, která ho proslavila. Zmačkala v dlani papírový kapesníček a s dovedností basketbalového hráče jej vrhla do koše na odpadky. Zavřela kabelku, vyndala semišové rukavice a natáhla je na zkřehlé ruce. Ještě poslední pohled věnovala líně plynoucí vodě a hrdě plující labuti. Labuť byla šťastná, šťastná s životem, jaký jí příroda určila. I ta voda znala moře, do kterého sama ústí, svůj cíl, svůj účel.
Mladá žena v kožešinovém kabátku vyndala z kapsy kalhot mobilní telefon a zavolala příteli, že přijde domů o malinko později. Zdržela se v práci, vždyť ví, jaký má poslední dobou shon, co dostala tu prestižní zakázku. On to pochopil, jako pochopil vždycky a všechno. Dokonaly a vždy ochotný. Zaklapla telefon a vyměnila ho v ruce za klíče od auta, které tatínek, který se nemohl smířit s myšlenkou, že dcera už bydlí s někým jiným, iniciativně vyzvedl z opravny. Usmála se pro sebe při té myšlence a vydala se pomalým krokem podél řeky k parkovišti. Stmívalo se. Slzy ji na tváři dávno oschly, ruce se zahřály, vzlyky se přestaly tlačit na povrch. Kromě prořídlého balíčku papírových kapesníčků nic nenapovídalo tomu, že posledních pár hodin proplakala na břehu řeky.
Sama věděla, že k tomu neměla důvod a že jsou jiní, kteří důvod mají. Ale přesto, když plakala na břehu řeky nějak nedokázala být vděčná za všechno, co má. Neustále se jí kradla na mysl otázka „k čemu?“. Nevěděla, zda tohle je to, co chtěla. Zda muž, se kterým žije, je ten, koho chtěla. Zda tohle je život, jaký chtěla žít. To nevěděla, ale věděla, že i kdyby tomu tak nebylo, neudělá krok zpět, aby to změnila. Nebude mít nikdy sílu nic z toho změnit.
A protože nevěděla, ale tušila, že jednou bude po změně přímo křičet, stávalo se jí vlastní štěstí klecí, ze které nemohla ven. O to víc byla nešťastná, o kolik víc si uvědomovala, že nemá proč.

Bohatý pár, úspěšná soudní tlumočnice i novinářka by tak byli zklamáni. Vlastně ani umělec sám neporozuměl své vlastní inspiraci. Nechybělo jí nic z toho, co oni hádali. Byli by zklamáni obyčejností a všedností jejího smutku.
Umění dovede odhalit temná, světlá i zaprášená zákoutí lidské duše, ale ani dobrý umělec, ani milovník umění by nemohli s úspěchem hrát karty. Dívce u řeky by s lítostí v očích vložili do ruky nanicovatou dvojičku z trojek a jednoho nepodstatného krále, zatímco sami drželi postupku. A přitom její trumfy by ty jejich lehce přebyly. Jenže někdy ani ty nejlepší karty vám nejsou k ničemu, když s nimi neumíte hrát. I život je jako každá hra občas o štěstí, ale i tady je lepší ten hráč, který umí hrát se špatnou kartou dobře než ten, který uhraje bod s plnou rukou es.
A nakonec, žít, to je to největší umění ze všech.

Zobrazeno 21x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Tomáš Zdechovský 4.1.2009, 09:42

Chvilku jsem se v povídce i ztracel. Také pozor na opakování se slov.
Hodně mě to připomnělo některá díla z klasické ruské literatury, kterou jsem si moc oblíbil. Jinak je v té povídce velká dávka talentu, kterou oceňuji.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>

Ingrid Indigová 4.1.2009, 09:18
Hodnocení: 5

Popravdě, chvíli jsem se nudila, neb některé pasáže jsou příliš rozvité.Avšak konec mne velice příjemně překvapil, zejména svým přirovnáním života ke hře a hráčům pokru.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>