Záhadné pouto 3

Mladá zpěvačka je samotářským podivínem pozvána do tajemného domu, aby dala hlas jeho písni. Zjišťuje však, že nepůjde o obyčejnou spolupráci, na kterou byla doposud zvyklá. 3. část


Autor: Calime.CZ , 15.1.2012, Povídky

  

Když jsem přicházela k těm velkým dveřím, slyšela jsem, že opět hraje na klavír. Chvíli jsem zůstala stát. Poznala jsem v tom naši píseň.
Ach, jak teskně nyní zněla. Určité pasáže hrál rychleji a mnohem naléhavěji. Ano, volal mě. A pak se topil v pomalé melancholické beznaději, jako by věděl, že nepřijdu. Ale já už byla tady!
Otevřela jsem dveře a rychle si pospíšila po schodech. Pak jsem prošla tou chodbou a zamířila do sálu. Dveře byly otevřené.
Chtěla jsem vejít, ale ten výjev mě zcela vyděsil. Vykřikla jsem a začala utíkat.
Jak to mohl udělat?
Proč to udělal?!
Běžela jsem na podpatcích tou děsivou temnou chodbou a litovala toho, že jsem se sem vracela.
Nemohla jsem si vymazat z mysli ten pohled. Naneštěstí jsem ale uklouzla na té vrstvě prachu a upadla.
A tak mě dohnal.
Sklonil se ke mně.
„Nestalo se vám nic?“ zeptal se, jeho hlas vůbec nezněl tak chladně, dokonce ani tak hluboce.
„Jak jste jenom mohl?!“ vykřikla jsem rozčileně a pokusila se vstát. „Au!“ nemohla jsem dostoupit na pravou nohu.
„Počkejte, pomohu vám.“
„Pomůžete? Vy mně pomůžete? Po tom, co jste jim udělal?“
„To… to jsem nebyl já.“
„A kdo potom? Kdo je zabil?“
„NEBYL JSEM TO JÁ!“ vykřikl.
Děsil mě čím dál víc. Nejenže těm bílým holubicím utrhl hlavy a nechal je v křečích umírat na podlaze sálu, kde zůstaly ležet v kalužích své krve, ale nyní se chová tak… jinak. Bála jsem se ho.
„Ach… promiňte, vy se třesete…“
Bodejť by ne! Musím zmizet. AU!
„Ošetřím vám to, ale, prosím, vyslechněte mě!“
„Proč bych vás měla chtít poslouchat?!“
„Uklidněte se, prosím,“ řekl. „Prosím…“
Trochu jsem se zklidnila. Přesto jsem stále byla rozrušená tím, co provedl těm nebohým stvořením.
„Řekněte mi jen, zabil jste je proto, že jsem vám neodepsala?“
„Já to nebyl. Ale zemřeli kvůli tomu.“
„Zrůdo.“
„Vyslechněte mě, prosím, bez unáhlených závěrů.“ vstal a pomohl mi na nohy.
Sykla jsem bolestí.
Nechal mě, ať se o něj opírám a odvedl mě na opačnou stranu, než odkud jsem přiběhla, do východního křídla. Otevřel dveře místnosti, kterou bych bez zardění nazvala komnatou. Postel s nebesy, typické těžké závěsy, perský koberec, stříbrné svícny, umyvadlo v koutku, velká ebenová skříň, tmavé obložení.
„Toto je má ložnice,“ řekl poněkud chladně.
Uložil mě na svou postel. Ani jsem se nestačila pořádně rozhlédnout kolem a už jsem měla nohu ošetřenou.
„Není to nic vážného, ale bude vás to bolet, možná to opuchne.“
„Děkuji,“ řekla jsem poněkud překvapeně.
„Není zač.“
„Odkud…?“
„Odkud vím, jak ošetřit vaši nohu?“
„Ano…“
„Byl jsem na studiích, když se to stalo.“
„Co se stalo?“
„Neříkejte, že jste o tom nevěděla…“
„O čem?“
„Přece o historii tohoto domu…“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak proč jste tedy tak dlouho nepřicházela?“
„Já… slyšela jsem výkřik nebo kvílení a pak… pak se mi zdály zlé sny.“
„Sny jsou velmi důležité,“ pronesl až obřadně. Zasáhlo mě to jako bič.Ale tentokrát jsem mínila jednat.
„Povězte mi, co se stalo? Co to bylo za výkřik?“
„To… jsem byl já…“
„Vy?“
„Ano.“
„Ale proč?“
„Jak už jsem řekl, byl jsem na studiích, když se to stalo,“ začal. „Toto místo bylo tehdy šťastné panství. Můj otec, který to tu vlastnil, byl velmi vlivný muž. Miloval lov a hudbu. Často své hosty zval do salónku a hrával jim své skladby. Po smrti mé matky, jež byla již dlouho nemocná a kvůli níž jsem se chtěl stát doktorem, si vzal jinou ženu. Mnohem mladší. Počal s ní dítě. Moje sestra se narodila, zatímco jsem byl stále na studiích. Zdálo se to jako idylka, viďte?
Jenže to se změnilo toho večera.
Můj otec přistihl svou mladou ženu se synem naší kuchařky a všechny je zastřelil starou loveckou puškou – i tu nebohou kuchařku. Pak v přesvědčení, že i to dítě v kolébce, je zrádce, který nemá nic z jeho krve, malou vzal a utopil.“ Snažila jsem se podívat do jeho tváře, ale tu ve chvíli, kdy pronášel tato slova, držel skloněnou a zacloněnou tím svým kloboukem. „Poté šel do salónku a tam hrál a psal. Ta píseň, již zpíváte, není ode mě, je od mého otce. Když ji dopsal, oběsil se v sklepení. K té písni ale nenapsal slova. A já jsem věřil, že vy mi pomůžete pochopit, co mi jí chtěl sdělit.“
„To je strašné… Ale, proč jste mi to neřekl hned?“
„Tento dům byl poznamenán krutými vraždami. Málokdo by se odvážil sem vstoupit.“
„Ale…“ zkoušela jsem ještě namítnout. O těch vraždách jsem věděla. Vyrůstala jsem nedaleko odsud. A byla jsem ještě malá, když k té tragédii došlo. Věděla jsem, že to nebude všechno.
Otočil se ke mně zády.
„Tu panenku, co jste našla v dětském pokojíčku, jsem své sestře přivezl já. Nevěděl jsem, co se tady stalo, dokud jsem se nevrátil. Služebnictvo opustilo dům. Lidé se mě stranili. Nenašel jsem nikoho, kdo by to tu koupil. A od jisté chvíle jsem přestal hledat zájemce o koupi tohoto sídla a smířil jsem se tím, že tady zůstanu.“
„Co se stalo?“
„Našel jsem otcův odkaz, ten notový zápis.“
„Takže jste zůstal v tomto domě kvůli té skladbě?“
„Otec z ní chtěl mít píseň…se slovy. Já ale nedokázal nalézt ta správná slova, ačkoli jsem zasvětil svůj život hudbě..“
„Takže jste obětoval celý svůj život pro vizi svého otce?“
„Kdybych se ji nesnažil přijít na kloub, nenašel bych vás.“
Bodlo mě u srdce.
„Proč to vlastně děláte, vždyť to byl vrah?! Zabil i malé nevinné dítě…“
„Říkala jste, že vás děsily noční můry, že?“
„Ano, ale co to s tím má-“
„Zdálo se vám o někom, kdo nosí stejný klobouk?“
„Já myslela, že se mi zdá o vás…“ zamračila jsem se.
„Byl tam pavouk?“
„Jak to víte?“
„Hrál na bílé křídlo?“
„Ano, ale-“
„Takže už mne chápete?“
„Ne!“
„Tato noční můra se mi zdává noc co noc!“
„Ale já to nechápu!“ vykřikla jsem.
„Duch mého otce,“ pravil tajuplně, „je stále tady.“
„Jak to myslíte?“
„Myslím to tak, že občas se zde dějí děsivé věci.“
„Takže zabití holubic není nic zcela neobvyklého, mám to tak chápat?“ řekla jsem rozezleně.
„Chápete to špatně.“
„Myslím, že vůbec ne! Pořád je tady okolo spousta nejasných věcí.“
„Jen se ptejte.“
„Nechápu, proč to děláte.“
„Protože mne trápí noční můry stejně jako vás? Protože chci přijít na kloub tomu, co můj otec zamýšlel?“
„Ale co když vaše dedukce byla chybná? Co když nalezení slov ničemu nepomůže?“ stále víc jsem měla pocit, že ta chyba není v žádném otci, ale přímo v něm. Chtěla jsem mu říct, ať jde do léčebny, ale tu bych teď potřebovala i já sama. Šla jsem sem, abych čelila svému strachu a namísto toho zjišťuji, že jsem snad byla nakažena bláznovstvím, pokud to vůbec jde.
„Mám jenom jedinou naději… a tou jsou ta slova. Prosím, pomozte mi.“
„Proč jste si ale vybral mě?“
„Jste zpěvačka vyhlášená pro svou citlivou interpretaci. Kritiky o vás tvrdí, že dokážete prožít ve svých písních silné emoce, a právě to jsem potřeboval.“
Mlčela jsem. Jistě lidé si mě vždy vybírali pro to, co umím nebo neumím, nikdy ne pro to, jaká jsem. I tady tomu v mých očích nebylo jinak.
„Doufal jsem, ne, věřil, že vy jste jediná, která to dokáže. Prosím, pomozte mi z mého prokletí!“
„Prokletí… Ano, tento termín se pro to hodí. Muset léta žít v takovémto děsivém domě.“
„Bohužel…“
„Proč jste tehdy křičel?“
„Bránil jsem se.“
„Křikem?“
„Vy to nechápete. Neznáte to utrpení…“
„Jaké?“ podivila jsem se.
Mlčel.
„Kdo tedy zabil ty holubice, když ne vy?“
„On.“
„Kdo on?“
„Můj otec.“
„Jak to myslíte, vždyť ten přece spáchal sebevraždu.“
„To ano, ale je tady pořád.“
„Jak pořád?“
„Byl rozlícený, když jste sem přestala chodit.“
„Počkejte, já vás nechápu!“
Naháněl mi hrůzu snad ještě víc než předtím. Podívala jsem se spěšně na hodinky. Sedm večer. Už by se mělo stmívat…
A v ten okamžik mě napadla poslední otázka, na níž jsem se jej chtěla zeptat. Proč jsem musela pokaždé odejít do setmění?
Rozbušilo se mi srdce. A on jen mlčel.
A pak zničehonic pozvedl svou ruku a sňal svůj černý klobouk.
Byl podivně krásný. V jeho tváři byly patrné vrásky muže, který si často dělá starosti. Usmál se. Nemohla jsem se ale zbavit pocitu, že tohle není v pořádku.
„Gabrieli?“ zeptala jsem se opatrně, ale on mi neodpověděl. „Co se děje? Gabrieli?!“

Zobrazeno 6x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Jenny 16.1.2012, 17:43
Hodnocení: 4

možná to opuchne – možná to oteče

jež byla již dlouho nemocná – asi by stačilo buď jedno nebo druhé (jež, již)

Ta píseň, již zpíváte, není ode mě – víc by mi ladilo – ta píseň, kterou zpíváte

co mi jí chtěl sdělit.“ – stačilo by – co mi chtěl sdělit

opakující se tady, ten, té, ta

Sedm večer. Už by se mělo stmívat… - bude se stmívat.

další připomínky, který místy ruší čtivost, proto t o vypisuji


kvalitní komentář (0)

Reakce: Calime.CZ 16.1.2012, 17:54

Opuchne, oteče, nateče, nevím, mně to přijde všechno stejné, to bude nejspíš místem, odkud pocházím.

Stmívání - ona je uvnitř, dům je zabedněný, neví, jestli se už setmělo nebo ne.

jež (která) byla již (už) dlouho nemocná

Ta píseň, již - on mluví vesměs až archaicky. Nemá styk s realitou a živým jazykem.

Při hledání "co mi jí" jsem našla chybu v interpunkci XD

ten, ta, té... přiznávám že se mi líbí, když se něco zájmeny konkretizuje a zvýrazňuje XD





kvalitní komentář (0)Reaguj >>