Záhadné pouto 2

Mladá zpěvačka je samotářským podivínem pozvána do tajemného domu, aby dala hlas jeho písni. Zjišťuje však, že nepůjde o obyčejnou spolupráci, na kterou byla doposud zvyklá. 2. část


Autor: Calime.CZ , 15.1.2012, Povídky

  

Uběhl týden.
Měla jsem sotva čas na sebe samu, natož abych se vydala obětovat další celé odpoledne do toho domu. Přesto každou volnou chvilku mezi všemi rutinními zkouškami a vystoupeními jsem myslela jenom na to, že tam musím zase zajít. Nedalo se to logicky vysvětlit. Vše ještě navíc umocňovala skutečnost, že mi bílá holubice přinesla další lísteček, na němž stálo:
„Napište den, kdy mne opět navštívíte, a pošlete to po holubici zpět.
Přijďte opět dvě hodiny po obědě.
Gabriel.“
A tak jsem mu napsala, kdy konečně nastane ten kýžený den, vyčleněný pro mé osobní volno.
Nic by mě neudrželo doma. Sebevědomě jsem zamířila tam, k němu.
Zaparkovala jsem auto na tomtéž místě, kde předtím. Brána mi byla opět otevřená a i dveře se daly snadno otevřít. Znovu jsem vešla do toho podivínského světa zalitého namísto světla šerem. A on tam nahoře stál.
„Čekal jsem na vás,“ řekl tím svým uhrančivým tónem.
Proč se mi tak rozbušilo srdce?
„Jen mne následujte.“
Nevnímala jsem cestu tou zaprášenou chodbou, mou mysl pohltila zvědavost svázaná zdvořilostí. Chtěla jsem se jej zeptat na tolik otázek, ale neodvažovala jsem se.
„Už máte slova pro naši píseň?“
„Eh… ne…“ odpověděla jsem trochu provinile.
„Hm, očekával jsem, že je již budete mít, avšak nic se neděje. Postačíme si bez nich.“
Přikývla jsem.
„A-ale…“
„Ano?“ ohlédl se.
„Ne, omlouvám se, nic se neděje.“
Začal hrát a já zpívat. Ne nadarmo se říká, že hudba spojuje lidi. Nabývala jsem pocitu, že mezi námi vzniká jakési záhadné pouto. V jeho blízkosti jsem se cítila až zvláštně uvolněná i přesto, že se choval odměřeně a chladně. Vždyť bych měla být vyděšená, nervózní, snažit se vyhnout těm skličujícím pocitům a utéct pryč. Ale namísto toho jsem pociťovala nepopsatelný klid.
Prozatím.
A stejně jako předtím v určitou chvíli přestal hrát, prohlásil, že je již pozdě a doprovodil mě ke dveřím.
Tak se to opakovalo každý týden.
Ten muž mě musel očarovat. Milovala jsem, když jsem směla být v jeho blízkosti. Jásala jsem, když mě pochválil. Zbožňovala jsem jeho hudbu.
Nehleděla jsem na ponurost jeho domu, nezajímalo mě, že se po mně moje kamarádky shánějí a nemohou mě dostihnout. Veškerý svůj volný čas jsem věnovala jemu a jeho radám.
Nejspíš to již byla posedlost. Ocitali jsme se sobě tak blízko a přitom jsme na sebe hleděli stále vzdáleně a odměřeně. Nikdy jsem se jej na nic nezeptala, ačkoliv mě mnohdy otázky pálily na jazyku. Ale slova pro jeho píseň jsem stále nepřinesla. A on mi to ani nikdy nevyčetl. Jeho shovívavost a trpělivost neznala mezí. Uchvátil mě.
Vypadalo to, že takhle to bude už napořád.
Tedy až do doby, kdy mě něco zcela vyděsilo. Jednou když jsem nasedla do auta a slunce již začínalo zapadat, přísahala bych, že slyším táhlé kvílení či nářek. To mě probudilo ze sna a já si uvědomila, co vše o tom domu vím.
…
V následujících dnech jsem neměla klidu. Přičítala jsem to za vinu stresu z práce, ale potají jsem si musela přiznat, že za ten neklid může mé rozhodnutí. V duchu jsem se totiž odhodlala nepokoušet své démony a již nevkročit do toho domu.
A náhle jako by se na mě nalepila smůla. Vše, nač jsem sáhla, mi vypadávalo z rukou. Byla jsem nesoustředěná a roztržitá. Pohádala jsem se svým přítelem a manažerem, až jsme se rozešli, a on se odstěhoval z našeho bytu. Pak mi i zrušili angažmá, protože jsem byla jednoduše nemožná. .Můj byt se změnil v celu. Přestala jsem vycházet ven.
V noci jsem se budila z nočních můr, kde jsem slýchávala ten výkřik a viděla Gabriela, jak si sundává svůj černý klobouk a já mu hledím do tváře. Nevím, jak ta tvář vypadala, ale dozajista mě vždy vyděsila. Pak se změnil v obrovského pavouka, který mě lapil do svých sítí. A skrze vlákna ovládal paličky klavíru a do strun zlehounka hrával onu píseň. Tedy spíš to byla nějaká její variace, protože to nemohla být ta píseň, ona přece nebyla děsivá!
Aby toho nebylo málo, každý den mi na okna ťukalo několik desítek bílých holubic, ale já neměla odvahu otevřít ani jim.
V mysli mi vytanul pouze rozhovor s mou kamarádkou, když jsme se spolu kdysi ještě jako holky bavily o tom domu.¨
...
„No, povídá se, že se tam kdysi stalo něco příšerného?“
„Fakt? A co?“
„Jedné noci tam prý někdo zabil skoro všechny lidi!“
„Kecáš!“
„Ne, fakt! Bylo to prý za bouřky. Jeden z mála, kteří to přežili, byl majitel toho baráku.“
„A ví se, kdo to byl?“
„Neví. Už je to pěkná řádka let. Nynější majitel je ale ještě větší podivín.“
„Proč?“
„Vůbec to tam neudržuje! Prý to koupil za pakatel a tak na to kašle.“
„To je divné…“
„Ale nejen to… víš, říká se, že se rád obklopuje podivnými věcmi.“
„A to jako jakými?“
„No, máma mi říkala, že se tam ve sklepeních dějí strašné věci.“
„Tak čím se jako obklopuje, nebo co se tam děje?“
„On… mluví s těmi mrtvými duchy.“
„A to jako jak?“
„Já vím?!“
„No, tak promiň.“
„Hele, ale často prý lidi, co musí jít kolem, slyší, jak hraje na klavír…“
„To ti přijde taky divné?“
„A ne?!“
„Mně to divné nepřijde.“
„Pfm!
…
Možná to, co jsem slyšela, bylo něco nadpřirozeného. Přece jen, nikdo mi nikdy zcela nevyvrátil, že něco takového nemůže existovat, přestože mi to taky nikdo ani nepotvrdil. Přesto i když jsem si tehdy o ní myslela, že je trochu poťouchlá, když tomu věří, musím přiznat, že nyní jsem schopná uvěřit všemu.
Přemýšlela jsem.
Ten strohý muž i jeho hudba se pro mě stali Euridikou Orfeovou, nevysvětlitelné city mě přitahovaly blíže i když věděla, že to nevěstí nic dobrého.
Ne, takhle to dál nejde.
Oblékla jsem se, trochu se upravila, vzala klíčky od auta, zamkla byt a odjela.
…

Zobrazeno 14x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Jenny 15.1.2012, 14:40
Hodnocení: 4

Začal hrát a já zpívat – asi by se hodila jiná formulace slova zpívat, protože jak? Když ještě neměla slova…
Postačíme si bez nich - Možná by lepší slůvko bylo – vystačíme
Ten muž mě musel očarovat – ten muž mě začaroval
To mě probudilo ze sna a já si uvědomila, co vše o tom domu vím. – a já si uvědomila, jak málo o tom domě vím

to už nebudu zmiňovat

kvalitní komentář (0)

Reakce: Calime.CZ 15.1.2012, 14:45

Zpívat není nutné se slovy. Je to sice někdy k vzteku, když tě učitel/ka zpěvu nutí zpívat "nany" nebo "neny" apod., ale dělá se to; je to jeden z postupů při učení písní. (Vysvětluje se to tím, že nejprve je nutné znát melodii, vytvořit si frázování a pak se zabývat tím, jakou formu pro zpěv uděláme pusou.)

Vystačíme, to je lepší, souhlasím.
Očarovat, začarovat, tam nevidím takový problém.

A ta poslední věta, cos napsala, je nezměnitelná, protože jde o to, že ona NĚCO o tom domě ví ;-)



kvalitní komentář (0)Reakce: Jenny 16.1.2012, 17:28

jo, napadlo mě, že tím zpěvem je myšleno nějaký "broukání" bylo to jen prostě k tomu textu, no.
k tý poslední větě, že ona o tom domě NĚCO ví, víš ty, žejo jakožto autor, ale z toho dosavadního čtení, to není patrný, proto ta má výtka
tak jen tak, na doplnění



kvalitní komentář (0)Reakce: Calime.CZ 16.1.2012, 17:47

Jo... chtěla jsem napínat. Jak už jsem psala s holubicemi. Navíc opravdu je to spíš proud myšlenek, napsaných jedné noci. Docela se děsím dalších reakcí, až se tam začne "něco dít".



kvalitní komentář (0)Reaguj >>