Quendar stál na jezdníku, směřuje k hlavnímu náměstí Bloku, a v pravačce stále třímal ten zvláštní předmět, ze kterého
nemohl spustit oči. Absolutně nechápal, kdo by ho mohl odhodit, když v jeho očích měl tak velkou cenu.
Byl vyroben z kůže a jakýchsi barevných látek a skoro vypadal, jakoby ho ani neušily stroje, ale ještě lidé starým způsobem. Jenže jak by takový křehký předmět mohl vydržet v celku od doby před přibližně pěti sty lety, kdy se ještě
většina věcí vyráběla ručně? Slova, která na něm četl, rozhodně nezněla dingalsky.
Že by náramek pocházel z jižních částí Xeuronu, kam vliv Dingalů nesahal?
Kde neznali moderní technologie a místo kreditů používali ještě mince a bankovky? Mohl mít nějaký rituální účel, uvažoval
dále Quendar, jižní barbaři vyznávali přece stále spoustu pověr.
A co když to přecejen nejsou pověry? Napadlo ho. Co když mi to pomůže s těmi divnými sny, které se mi stále vracejí?
Jenže jak by mu ten předmět mohl pomoci?
Přemítal dále, zatímco miliardy hvězd a dva Xeuronské měsíce, Queron a Kallipton, ozařovaly jeho zamyšlenou tvář.
,,Velké náměstí. Jste v cíli!" zahlásily Quendarovy čipové hodinky a jezdník zastavil.
Hoch se otočil k platformě nástupiště, nastoupil na ni a přiložil hodinky k elektronickému terminálu.
,, Quendar Palintil, osmnáct let, občan Bloku", ozvalo se z přístroje, který s následným pípnutím odečetl Quendarovi
dvacet kreditů jízdného a konstatoval, že mu ještě dalších dvacet zbývá, načež mu otevřel bránu k eskalátoru.
Jakmile vyjel nahoru, vydal se suverénně k zářivě bílé, funkcionalistické budově, která stála naproti němu.
Znak okřídlené tužky, který znali všichni Xeuroňané, nenechával člověka na pochybách - ano, byla to knihovna.
Tužka jako symbol vzdělání a křídla jako znak svobody. Vzdělání vede ke svobodě. Jak prosté.
Zde bylo centrum všech informací. Zde sídlily největší hlavy Bloku. Zde byly odpovědi na všechny otázky - tedy skoro na všechny, protože jak všichni dobře víme, na některé otázky si musí odpovědět každý sám.
Quendar měl dobrou náladu, tedy jak se to vezme dobrou - rozhodně se cítil mnohem lépe, než včera.
Věděl totiž, že už je jen krůček od poznání tajemství onoho zvláštního předmětu, který mu už nějakou dobu nedal spát.
Z čeho byl vyroben? Co znamenají ty nápisy na něm? A jak to, že ani po čtyřech letech studia historie nemohl zjistit, k čemu vlastně sloužil? Nevnímal spousty lidí kolem sebe, ani dopravní ruch odehrávající se kolem něj a nad ním, jakoby to vše byl jen film, který se jej netýká a který sleduje z povzdálí. Jediné, co vnímal, byly dveře knihovny, které byly blíž a blíž a za nimiž čekaly odpovědi. Konečně stanul před knihovnou, zhluboka se nadechnul, odhrnul si z čela čupřinu svých neposedných blonďatých vlasů, které se mu ani za Bohy nepodařilo učesat - a zazvonil.
Tý - dý - dá! Ozval se durový akord ne nepodobný tomu, jaký ohlašuje návštěvníky na recepcích v našich nemocnicích. Dveře se otevřely a Quendar vstoupil dovnitř. Stál v dlouhé chodbě, která jakoby končila až hodně v dáli a po všech stranách měla dveře. To co se stalo pak, ovšem rozhodně nečekal. Dveře těsně nalevo od něj se náhle otevřely - nebo spíš rozletěly - a jako velká voda z nich vyběhl muž s šedivými vlasy, nevrlým výrazem, v hnědých kalhotách a jakémsi nevábném, propoceném, zeleném tričku. Přihnal se ke Quendarovi, chytl ho pod krkem a vztekle zařval:
,,A co ty tady pohledáváš v tuto hodinu, he? Dyť je půl jedný v noci! Co, skrčku nevychovanej?"
Stále držel Quendara za límec, funěl mu přímo do obličeje a táhla z něj nekvalitní kořalka.
,,Jsem Quendar a..." zmohl se chlapec na chabou odpověď. ,,To je mi jedno, kdo seš. Návštěvní doba už skončila, jasný?
Takže buď přijdeš ve dne, nebo už se tu neukážeš. A teď padej!" Konečně ho pustil. Quendar si oddechl, ale k odchodu se neměl. ,,A kdo...kdo jste vlastně vy?" Vykoktal otázku. ,,Já jsem hlídač. Hlídač, jasný? To ti musí stačit, mladej. A byl bych si teď milerád zdřímnul, kdybys mě nevyrušil ty. ,,Prosím vás, je to naléhavé..." ,,Jo tak naléhavý? Tak hele..." ,,Ktebe! To by stačilo!" Ozval se jiný hlas z konce dlouhé chodby. Ke Quendarovi a hlídači kvapem přispěchal stařík, měl bílé vlasy, ozdobný plášť a v ruce držel něco, co se podobalo mikulášské berle.
Vypadal trochu jako děkan či rektor nějaké univerzity ve slavnostním obleku.
,,Jsem Natkar, ředitel centrální knihovny Bloku." představil se Quendarovi. ,,S hlídačem Ktebarem ses patrně už seznámil, omluv prosím jeho impulzivní chování." Dodal po chvíli, když spatřil Quendarův vyděšený výraz, zatímco
Kteb zapadl zpět do místnosti, brblaje cosi o nevděčné mládeži. Ředitel vedl Quendara dál chodbou.
,,Nejsi ty mladý Palintil? Tvůj otec Remar zde byl kdysi knihovníkem a tebe jsem tu také často viděl, jak usilovně studuješ", usmál se. ,,Ano pane, ale klidně mi můžete říkat Quendar" ,,Nuže...tedy Quendare...co tě sem přivádí v tuto noční hodinu?" Pravil poněkud odlehčeně Natkar, zatímco odčipovával dveře do nějaké, dalo by se říct, kanceláře pomlčka společenské místnosti, kam Quendar dosud nezavítal. Místnost působila velmi starobyle, byla celá ze dřeva, nebyla v ní téměř žádná elektronika kromě světel a dveřního terminálu, který za jejich zády dveře tiše opět zaklapl.
Za to v ní byl ozdobně vyřezávaný stůl se dvěma čalouněnými, nachovými křesly, ve kterých se nyní oba uvelebili.
,,Víte, pane řediteli, je to naléhavé." ,,Inu, je-li to tak naléhavé, pak se na to musíme napít. Kafe?" Quendar přikývl, a zatímco ředitel Natkar se odebral do vedlejší místnosti a začal obsluhovat kávovar, hoch se zahleděl do plamenů ohně plápolajících v krbu naproti stolu. ,,Víš, chlapče, v těchto pozdních hodinách jsem tu jenom já a Kteb, knihovna je už od desíti oficiálně uzavřena. Všechna oddělení jsou chráněna magnetickým polem, generovaným odsud (ukázal na malou černou krabičku na krbové římse). přes které by ses neměl šanci dostat. Ovšem pokud tě sem přivádí skutečně naléhavá záležitost, Ktebovo chování to rozhodně neomlouvá, a já osobně tě rád přijmu. Pověz mi tedy, o co jde?" Ukončil svůj monolog a pohledem, v němž se mísila zvědavost s profesionalitou a letitou moudrostí kmeta, pohlédl na Quendara.
Ten se rozpačitě usmál a usrknul kávy. ,,Víte, pane..." ,,Cukr?" přerušil ho stařík. ,,Sladíš. Vidím ti to na očích." ,,No ano, jak to víte?" ,,Ále, za ta léta už poznám výraz hořkosti ve tváři. Tak povídej!" A vhodil do jeho hrnku dvě kostky.
,,No... už nějakou dobu mi vrtá hlavou tento předmět. Našel jsem ho před vchodem do Ztrát a nálezů. Nevím, kdo ho vyrobil, odkud pochází a tak dále... nevím o něm skoro nic, a to jsem student historie. Opravdu mi to vrtá hlavou..."
Promnul si obočí a pohlédl na ředitele. Ten si od něj předmět vzal a se zájmem si jej prohlédl.
Byl to kus pestrobarevné látky s nápisem v neznámé řeči a s několika střapatými koženými a látkovými řemínky, čouhajísími do všech směrů. Látka měla tvar kružnice, ale nikde nebyly vidět stehy. ,,Nu ovšem, to je lapač snů! Někteří lidé věří, že když si ho pověsíš nad postel, odejme od tebe všechny noční můry a zajistí ti klidný spánek!"
,,Myslím, pane, že ho vyrobili jižní barbaři!" ,,To ne, to rozhodně ne. Neznám tuto řeč. Nikde na Xeuronu se takto nepíše!" ,,Chcete říct, že ten náramek pochází z jiné planety?" ,,Buď, anebo byl vyroben tajně skupinkou lidí, hovořících svou vlastní, smyšlenou řečí, které nikdo jiný nerozumí. Fiktivní jazyk nebo kód. Na ukvapené závěry je ale příliš brzo, " zachmuřil se Natkar a podal lapač zpět Quendarovi. ,,Víte, pane, mám zrovna jeden sen, který se mi stále vrací. To kvůli němu jsem nemohl usnout!" ,,Nejsem sice psycholog, nicméně o výkladu snů za ta léta již něco vím,", usmál se ředitel.
,,Tak mluv, o čem se ti zdá?" ,,No, zdá se mi o tom, jak lidé z cizího světa ničí Xeuronská města, jejich kosmické lodě přiletí a bombardují nás svými lasery..." ,,No tak, hochu, je to jenom sen," poplácal ho Natkar po rameni. ,,Pokračuj!" ,,No, a taky se mi zdá o jednom klukovi, jedině on to může zastavit!...Mluví nějakým... divným jazykem, takové chrčení a prskání, a jmenuje se Petr..." Quendar se začervenal a v jeho modrých očích se rozhořely jiskřičky.
,,Má hnědé vlasy a hnědé oči, a takové zvláštní oblečení..."
,,A ten chlapec se ti líbí, že?" Quendar přikývl. ,,Ach, to mládí. Já, starý muž, lásku nezažil už jak dlouho, dívka mého srdce mě opustila skoro před čtvrtstoletím..." povzdechl si. ,,Ale Petr, to je opravdu podivné jméno. Určitě není z Xeuronu," podotkl věcně. ,,To vskutku není..." pohlédl Quendar zasněně do plamenů krbu.
Po chvíli už stál znova na jezdníku a mířil k domovu. Tak tedy lapač snů, to je teda síla.
Třeba mi pomůže. Už nechci vidět Xeuroňany umírat, už ne...
Quendar ležel v posteli a díval se do stropu, kde lapač zavěsil. ,,Dvaadvacet stupňů. Optimální teplota", zahlásil počítač a Quendar ho unaveným mávnutím ruky deaktivoval. A ponořil se do milosrdné tmy spánku.
Už žádné kosmické lodě, žádné lasery, žádná poničená města, žádní křičící lidé.
Ale ani žádný Petr z podivného světa jménem Země...
Hodnocení:5 (celkem: 5, počet hlasujících: 1)
Zobrazeno 7x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Díky Na odstavce si dám pozor, snažím se je dělat, ale stejně mi to při vkládání vždycky nějak hapruje... plánuju, že by Xeuron měl mít zhruba deset kapitol, plus nějaké postranní příběhy, víc prozrazovat nebudu ;)
Kočka na zábradlí | Sonet v klobouku | Peripetie všedního dne | Olomouc | Xeuron 3 - Navždy zmizelý sen