Jako houby po dešti

je to volný tok myšlenek, kombinující kritiku dvou znepokojujících fenoménů dnešní doby s mými vnitřními náladami. Poněvadž je to hodně ovlivněno impresionismem, hledejte v tom spíš vnitřní logiku, než nějaký pokus o esej nebo pojednání...


Autor: Alternativ , 20.11.2011, Ostatní

  

Tento příběh s hořkou příchutí má dvě dějství. Vlastně to ani není příběh.
Je to vyprávění z mého vlastního, skličující každodenností opleteného života,
ze kterého občas vyhřezne nějaký ten zajímavý prožitek. Je to varování.
Varování před dvěma strašidly, která obcházejí světem, před dvěma zhoubnými nádory,
které vyrůstají oba ze stejného kmene. Znám to slovo. Je mojí noční můrou. Slyším je v duchu, když sedím na pohovce a do mého pokoje proniká závan chladného podzimního vzduchu zpoza pootevřeného okna. Je tu zas. Vidím gestikulujícího muže
v dlouhém plášti přecházet přes ulici. ,, Všechno je ďáblovo mámení! Ježíš vás miluje!
Bez něj skončíte v pekelných plamenech…“ To hrozné slovo se mi dere ze srdce na jazyk. Fanatismus. Chci spát, jenže usnout nemohu – povyk je stále silnější.
,,To je hřích, když jsou spolu dva muži nebo dvě ženy, to je proti Bohu…“
pokračuje hlásná trouba Boží. ,,Potrat to je vražda! To je vražda!“ (málem se dusí).
Prý tradiční hodnoty. Z těch jeho tradičních hodnot chytám psotník.
Ten člověk neví, co je to tradice, natož co je to hodnota.
Sexuologii pochopitelně nestudoval. Natož biologii. Chápu, že od člověka, který se stěží dokáže přimět byť jen ke studiu matematiky na zítřejší písemnou práci, to může znít kapku pokrytecky. Přesto si opakuji, že scientia est sapientia. Díky vám, paní profesorko, měla jste pravdu. Protože mám blízko k hudbě, začínám si notovat. Někdy nahlas, někdy v duchu. Plavu si takhle v duchu po hladině tónin, abych přehlušil pokřikujícího maniaka. Když vystoupám po klaviatuře pocitů až na vysoké cé, říkám si ,,Co ten ví o Bohu. Bůh je impresionista“ a pak mě napadne ,, a co když žádný Bůh není? Co když se to všechno odehrává v mé hlavě?“ v tu ránu se celý impresionistický palác iluzí zhroutí a já spadnu rovnou na hubu. Zde je realita. Šedá. Nebarevná. A venku ten exot.
A jemu podobní… jako houby po dešti. Výkřiky do tmy pod pozlátkem doby. Čím jsme vinni? A jsme my vůbec vinni? Dám si ještě panáka.
Přichází druhý den, nebo snad rok? A je tu druhá chiméra. Znovu mě to slovo trklo do mozkového závitu : Fanatismus . Ale tentokrát ne náboženský. I když s náboženským částečně se kryjící. Nazval bych ho radikálním konzervatizmem. Ne, to bohužel není
hnutí nadšenců odhodlaných konzumovat jídlo pouze z konzerv. Je to něco mnohem horšího. Nyní se dostáváme k onomu magickému a hrozivému slovu. A to je fanatismus.
To je ono slovo, které spojuje oba nebezpečné společenské trendy, které se v naší společnosti vyrojily jako houby po dešti, a to křesťanské fanatiky a konzervativce – nacionalisty. V čem se shodují pánové typu Klaus, Bátora, Joch či Benedikt XVI.?
Kromě výrazně negativních ( a nijak vědecky nepodložených) názorů na antikoncepci, homosexualitu, potraty či eutanázii je to především snaha tyto zcela subjektivní, nevědecké postoje vnutit celé společnosti jako ,,normální“ a proměnit ji v tupé stádo, které neprochází žádným kontinuálním vývojem a není schopno samostatně přemýšlet.
Stručně řečeno, tito pánové a jim podobní jsou zřejmě přesvědčeni, že mají patent na pravdu, a to je postoj, který ve mně vyvolává instinktivní hnus. Ne smutek, odpor nebo
opovržení. Hnus. V celém a úplném významu toho slova.
Skutečně se stydím, že je někdo například v televizi schopen hlásat, že globální oteplování neexistuje, že diskriminace je vlastně takové neškodné kamarádské kecání,
nebo že fašistický renegát Bátora je vlastně slušný člověk, kterému nic nebrání, aby působil na ministerstvu školství. Zaklapnu diář.
Kam jsme se to dobrali. Je ale jen na nás, pokrokových umělcích i ostatních lidech, abychom se tomu postavili. Abychom bojovali za svobodnou myšlenku, za to skutečné
,,cogito ergo sum“. Vyrojme se také my, jako houby po dešti. My, slušní lidé.
My, plody civilizace, které chutnají zatrpkle, ale chtějí chutnat sladce.
Ukažme všem, že svět není černobílý, ale barevný. Nedopusťme, abychom se jednoho dne probudili v šedé realitě ne za čtyřmi stěnami, ale za ostnatým drátem. Čapku? Nerudo? Mlčíte, jako byste spali. Vaše mlčení bije do uší. Máme však mlčet též?
Ano, Bůh je impresionista. Ne diktátor. Nebo jsme snad impresionisty my sami, kteří štětcem myšlenek tvoříme svět? Vzbuďme se do zítřejšího rána svěží a plni odhodlání.
Připraveni dále růst. Jako houby po dešti. Zhasnu světlo.

Zobrazeno 13x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Jenny 20.11.2011, 15:31
Hodnocení: 5

mám sice pár výhrad, ne k obsahu, ten je jen tvůj, jakože názor, s kterým téměř souhlasím, mám pár výhrad k tomu, jak je to napsaný, třeba to první latinské hesko o vědění bych napsala - přesto si opakuji, scientia est sapientia.
prostě bez toho že.
a úplně na začátku - ta skličující každodennost
to mi prostě přijde jako pitomost, nebo prostě víš co...


kvalitní komentář (0)

Reakce: Alternativ 20.11.2011, 17:05

jj, dík za kladné hodnocení, vznikalo to po půlnoci, což se do toho asi taky promítlo ;)




kvalitní komentář (0)Reaguj >>