V ulici

  

Je zima, chlad. Na sobě mám pouze kabát. Ach, kdyby aspoň to! Na prsou mě hřeje severní vítr, na boku paprsek mrazu. Ale, já jsem to ale nezdvořák! Vždyť mám ještě klobouk a kalhoty a co teprve ty mé boty! Ty by přežily i v Rusku! Jejich atomy by se jistě hned první den roznesly a nezmizely do nového tisíciletí. Vždyť i tady, ve městě v zlatém mírném pásu za sebou nechávají kousíček, ba kus své duše!
Sedím na této ulici, ztemnělé zimním západem slunce. Ráno začalo mile, byl jsem pokřtěn i s kázáním.
„Ty budižkničemu, ty ožralo! Co si myslíš? Že za svou lenost dostaneš chléb? Táhni odtud, ty lidské smetiště, táhni od mého domu, jinak tě kopnu, jako Bůh nakopal do zadnice Ďábla!“
Jako by nestačilo, že jsem trpěl tím jejím pisklavým žvaněním, ještě na mě hodí vřelou páchnoucí lávu. Ptáte se odkud? Nu, takhle to řeknu... už se na nic neptám. Lidstvo je z vody, takže co je z člověka, je taky voda, jen načichlá jeho vůní.
„Ale paničko, jak můžete na svého bližního být tak zlá? Vy jste pobožná poctivá žena, také pracovitá, jsem tu týden a jakživ jsem vás neviděl bez přichystaného kbelíku s vodou, kterou mi ponecháváte na starém hřbetě. Ale proč to raději nezředíte s červeným hroznem a nevlejete do chřtánu? Hned by bylo veseleji. Vždyť víno je krev boží a on rád se s námi jistě podělí o kousek své svatosti.“
„Jdeš ty chudáku stará vypelichaná,“ rozešla se po mně víc široká než dlouhá a já raději o krok ustoupil, než abych pocítil její tlapu, kterou by jistě předčila i Goliáše a že to musel být jakýsi obr! Nu, ale nad ním přeci David vyhrál, budu se pokládat za něj...
„Zlatá paní, ctnostná, jako svatá Marie! Vy byste přeci starýmu nuzákovi neodpírala alespoň ten kousek chodníčku, jenž je zahřát teplem vašeho domova a že to je teplo! Jééé.... lepší než to falářovo...“
„Ach, ty podšívko mazaná otrhaná!“ musela se usmát. Železo se má kout, dokud je teplé...
„Jste jistě dobrá hospodyně! Mockrát jsem si říkal, proč ten váš muž si stále tak píská? Teď už mi je to jasné! Vy jste žena na svém místě, hospodyně i žena dobrá! Já bych vám modré z nebe snes!“ gestikulací jsem si pomáhal a hrdině (jaká to byla odvaha!) jsem se přiblížil blíže ke kořisti.
„A nedávno, když jsem tu tadyhle postával, jsem zaslechl sousedky, ženský závistivý a zlý. Jak ty hovořily! Jak jedna záviděla vám hodného manžela, druhá vaši pracovitost, třetí vaše zdraví, další vaši čilost, děti, majetek, prý, že jedna na návštěvě byla-“
„To stará Potrmatějová!“
„-a jak dobré občerstvení jste ji nabídla a pak prohlídku jste naskytla jejím očím, že nepřicházela z úžasu, jak vkusně to tam máte zařízeno, že prý tam skoro jak na zámku bylo! Jedovatě to říkaly, závistí se až červenaly a já si říkal 'toť tedy žena, pravá to žena!'“
David opět zvítězil nad Goliášem! Byly mi hozeny zbytky od včerejšího oběda. Ale já jsem skromný člověk, vystačím si s chlebem a s lidskou hloupostí. Jako pták s žížaly a s letem v nebesích.
Sladké ráno, to mi bylo hej. To ještě obloha nebyla zatažena. A teď bych vás byl býval zmát, slunce se opravdu rozhodla hřát. Že bude sněžit? To bych si býval nikdy v ten čas nepomyslil. Ale život je hrozný kolotoč, všimli jste si? Na to, že je tak krátký, se moc rychle točí, neznám nikoho, kdo by se aspoň jednou z toho víru se nepo... nevrátil jídlo severem či západem ven. Ale lepší, než to v sobě stále dusit, nemyslíte? Rači strávím týden nad kanálem, než deset let s pocitem, že tam budu muset. (Vybral jsem si nevhodný příklad? Vymyslete si lepší!)
Zbytek dne jsem rači trajdal pryč. Měl jsem svůj úlovek a jako ten pes támhle na rohu (moment, to je moje rukavice!) jsem se uchýlil do uličky, kde jsem klidně ohrýzával svou kost, na níž přesto zbyl už jen omamný zápach a představa hostiny na velkém stole... ale ne, když toho má člověk hodně, začne si vymýšlet ještě víc, protože pozná, co ještě může být. Takhle jsem spokojený. Nevím nic o těch hostinách v palácích (teď mi řeknete, tak jaktože o nich mluvím, no protože krysy roznáší mor i mezi nás poctivý (nesmějte se) lidi) a tak jsem rád, alespoň za tohle a ta představa o pečených kuřetech, o kýtách dobytčat, o jitrniček, to mohu mít! Ale nechci se přecpávat, no jak by to vypadalo – tlustý žebrák!
Začalo se stmívat a já spolkl poslední kurčičku z tvrdého lahodného chleba. Bůh žehnej lidské hlouposti, ať už v podobě závisti, žárlivosti, nenávisti – vše je to hloupost. Ale co taková zloba? No nevím jak vy, ale já když pomyslím na tu malou bestii, co mi ukradla můj majetek, mou rukavičku, mou věcičku! nejraději bych ji vypráskal kožich, až by z něho blechy jen svištěly! Na tohle jsem ale ráno nemyslel... to jsem tu rukavičku nepotřeboval, nezlobil jsem se nad ní, ale teď mě bude scházet. Vidím první vločku, padá na mou tvář a ohlašuje mi příchod velké dámy. Byla tu už minulý rok, pěkná byla, což o to, ale trochu chladná. Nevadila by mi u souseda, zaskočil bych si za ní, pohrál, ale kdybych ji měl mít u sebe, rdousil bych se. A tak to bylo loni. Mrška, zdržela se déle, než bylo zdrávo. Vychýlila se a natropila paseku. Můj brach se stejným kabátem hudroval, nadával a z toho i kašlal, až jednou jsem ho na ulici spatřil jako kostku ledu. Fuj, tu bych si do pití nehodil ani v nejteplejším letním dnu. Tak jsem ji musel, tu nicotu lidskou, už vlastně ani to ne, po týdnu, kdy madam odešla, hodit do řeky, uspořádat vikingský pohřeb. Plav můj brachu, plav, již brzo si tě vezme splav, a až ti, potvoro, narostou křídla, kašli na svatost a hoď mi trochu vína! Tak jsme se rozloučili. Jak jsem asi vypadal? Babky se mě na mostě smály.
„Podívejte, co ten otrhanec dělá! Jaký slavností pohřeb mu uspořádal!“
Já na ně zamával a s úsměvem jsem jim poslal slova.
„Mademoiselly, ženy tučně urostlé! Dívejte se dobře! S tímhletím se sejdete před stejnou branou nebeskou dřív, než-li stačíte říct: Bože, zhřešila jsem!“
Pa, drahý, pa, milenka by ti zkrásněla rakev slzami a polibky. O mé by jsi nejspíš nestál, tak ti místo toho dám to víno či pivo, prostě něco, po čem se tam nahoře zahřeješ. Nevěřím, že by jsi šel do pekla. Žebrák do pekla jít nemůže. Nic nemá, tudíž nikdy nic neukrad, ženy se mu vyhýbají, takže nesesmilnil – tomu jsou brány určitě otevřené dokořán, tomu Bůh už předem otevírá svou náruč a přijme ho do ní, po řádném očistci (hlavně těla). Ale bohatí... ne, ti spadnou tam dolů, jestli nějaké 'dolů' je. Mají všeho dost, pořád žerou (pardon, hltavě jedí), chlastají (omlouvám se, nenechávají nic nazbyt) a jak to získali? To si můžeme domyslet. Ale jen ať si to mají, však ono se jim to vyrovná a nám taky.
Ale dost už přemýšlení, nezahřeje mě, potřebuji se zahřát. Kdybych tu měl alespoň tu svou rukavičku! Jak ji najdu? Kamaráde, co ty tu tak ležíš, ani se nehneš, se dvěma rukavičkama? Ach... já nejsem žebrák, jsem bohatý, dostanu se do pekla. Ale hlavně, že mi bude teplo. Tenhle kabát už to nepotřebuje, daroval a tím se stal chudým boháčem, ze mě je teď boháč chudý, ale taky jednou budu takhle ležet a vezmou si to, co budu mít, udělají ze mě bohatého chudáka.
„A ty pse se dostaneš do-“

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 8x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře