3 002 autorů
Člověk je dobrý, to jen lidé jsou špatní.
[Erich Kästner] Další >>
Co to? ptám se sám sebe. Ležím na zemi a v noze cítím brnění. Vytáhnu si zablácenou nohavici až ke kolenu a hledím na potůček krve, jenž stéká z rudé rány ke kotníku, barví mi ponožku do křiklavé červené barvy, prosakuje vlákny, zasychá tam. Vidím svůj prst, jak se přibližuje k ráně, vnořuje se do rudého jezírka a opět se oddaluje. Vím, že mé oči na to vše hledí, že se dívají na poznamenaný prst, jak je čím dál blíže ke rtu, pokládá se na něj a otírá se. Cítím, jak se ústa otvírají a jazyk se dostává na vzduch, vlhkým tahem přejede po oblouku a ochutná to, z čeho sám je tvořen, z čeho je stvořena jeho ruka, jeho noha. Mozek zapomíná na chuť. Teď jen cítí tok krve. Pohání ho něco pod levým prsem, pravidelně a neúnavně. Ne... zatím neúnavně, jednou se přece jen unaví a pokud ne ono, tak něco jiného a brzo bude následovat. A stejně tak se děje i támhle – můj prst ukáže do prostoru přede mnou – a tamhle snad se to stalo právě teď nebo to čeká na zítřek, na pozítří nebo už se to stalo včera či předevčírem? Je to jedno... mně je to jedno, mně se to netýká, ale někomu to jedno není, ten právě teď, včera nebo zítra bude truchlit, slzy mu budou stékat po tváři a z ní kapat na hnědé dřevo tvořící rakev... ale nebude plakat pro to dřevo-strom, jenž uložil srdce k odpočinku. Bude si vlhčit tváře pro tu osobu, co jen ukončila konečně cyklus svého bytí tak, jako ten či onen, jako ta či ona, jako to či ono, pro něž se bude soužit zase někdo další. Bláhově se zasměji, na ránu jsem zapomněl, už opět vstávám. Za chvíli někdo bude i pro tebe být se do prsou žalem... a v tu chvíli budeš nejšťastnější, protože budeš vědět, že jsi patřil k někomu, že jsi patřil do tohoto světa, že jsi byl milován, že jsi prostě byl. A co kdyby se někdo smál nad tvým náhrobkem, plival ti na ně výsměšná slova? Opět budeš šťasten, opět si někam patřil, opět jsi byl soupeřem a sokem. Jak blízko jsou u sebe láska a nenávist? Tvoří tě, tvoří tvé bytí, jinak by nemělo cenu tu být. Člověk si žije v chaloupce, má pití a jídla dostatek, ale nikoho u sebe, nic ho nečiní živým. Ani ten pes, co by za něj zavyl, jakmile by padla jeho poslední hodina. Je ničím... Vidím před sebou bezdomovce, hraje na harmoniku, zpívá falešným hlasem a tancuje jako nad rozpálenými uhlíky. Opět se zasměji i on se směje, očima mě nabádá, ať mu dám něco do rotrhaného klobouku na zemi. Vytáhnu poslední koruny, co mi zbyly v kapse a hážu mu je do černé díry za dalšími cinkavými předměty. Ukloním se, on se také v tanci ukloní a zahraje mi na odchod. Nikdo nemůže udělat nic lepšího, než že něco bude činit. On učinil mou osobu šťastnou aspoň na pár chvil, stejně jako další pohybující se postavy. A já mu na oplátku umožnil pokračovat v tom. Zastavuji se, mračím se. Otáčím se a hledím na žebráka. Stále tančí a rozesmává lidi okolo. A v tu chvíli přesávám myslet a jdu dělat...
(celkem: 3, počet hlasujících: 1)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Tanec | V ulici |