Den neznámý
rok 2017
Těžká ocelová konstrukce se pomalu a se skřípěním dala do pohybu. Zrezlá ozubená kola začala roztáčet dlouhé řetězy, mizící kdesi nahoře, daleko ve tmě, a nákladní plošina se neochotně vydala na svoji dlouhou cestu k povrchu. Tma byla naprostá, dusivá. Jen občasná záře bílých lamp, upevněných na stěnách šachty, vrhala světlo na poděšené tváře lidí, tísnících se na podlaze výtahu.
Adrian se pokoušel zůstat klidný. Snažil se namluvit si, že se jeho ruce klepou kvůli mrazivému vzduchu kolem, že jeho zuby cvakají kvůli lezavé zimě podzemí. Snažil se o to tak usilovně, až se mu čelo svraštilo a oči přivřely. Seděl sám, skrčen na okraji plošiny. Zábradlí zde nebylo, lidé se báli přiblížit ke kraji konstrukce. A tak byl alespoň vděčný za to, že se nemusí tlačit v jednom chumlu s neklidným shlukem lidí, stojících uprostřed výtahu.
Vše, co teď potřeboval, byl klid a ticho. Vystrašený šepot kolem mu však oboje bral. A čím déle ho poslouchal, tím větší zlost proudila jeho žilami. Ne však zlost, která by ho zahřála, která by vyplavila adrenalin do jeho ztuhlých končetin. Byla to zlost, která ho mrazila, dělala ho bezmocným. Vysávala každou jeho myšlenku.
Jsem jen nervózní. Prostě jen nervózní...
Zvedl ruce, sevřel je v pěsti a zafoukal do nich. Jeho teplý dech je na chvíli ohřál, tělem mu však dále procházel nesnesitelný třas. Sražená pára u jeho úst rychle zmizela a zima se znovu uzavřela. Zuřivě zaklel. Snad alespoň vztek mu dodá energii.
Zvedl hlavu a pomalu si prohlédl lidi před sebou.
Bylo jich tu tak třicet, možná víc. Dospělí, starci, děti... vojáci nedělali rozdíly. V jednom rohu zahlédl stařečka, který se celý klepal a sotva se dokázal udržet na nohou. Adrian dobře věděl, že ten muž nepřežije ani první hodinu. A o pár metrů dál spatřil dítě, malé děvčátko s dvěma blonďatými copy a modrýma očima, poděšeně se tisknoucí k ženě, kterou nikdy předtím nevidělo. Se slzami v očích se pomalu rozhlíželo kolem. Možná, že bude mít tolik duchapřítomnosti, aby uteklo a někde se schovalo. Možná, že dokáže utíkat hodinu, dvě. Třeba se dočká rána. Ale stejně nakonec zemře.
Protože přežije jen jediný. A ten jediný musí být on.
Výtah se skřípěním přibrzdil a pak se zastavil úplně.
Dav se poděšeně otočil k temným ocelovým dveřím, zoufale očekávaje, co přijde. Ještě však nebyl konec, Adrian to již znal. Byla to teprve první zastávka na dlouhé cestě k zemskému povrchu. Podzemí bylo obrovské. Ocelové dveře se se zasyčením otevřely a do světla vklopýtalo dalších deset nebo patnáct lidí. Než se vůbec stačili rozkoukat, byli vhozeni do davu na plošině a výtah se znovu dal do pohybu.
Čas pomalu utíkal. Zima ustupovala, začínalo být tepleji. Lidí na ocelové konstrukci přibývalo, už se jich zde tísnilo něco kolem padesáti.
Jako stádo ovcí jdoucích na porážku.
Adrian si je prohlížel. V těle měl jakousi podivnou směs opovržení a lítosti. Opovrhoval jimi za to, jak tam stojí, jak se poděšeně rozhlížejí, jak se klepou, jak se bojí promluvit a lekají se každého hlasitého zvuku. Do očí se mu ale proti jeho vůli draly slzy smutku. Smutku za to, co se z nich stalo. Smutku za to, v co je proměnili.
Zavřel oči a sklopil hlavu. Již nechtěl nad ničím přemýšlet. Chtěl si jen pročistit hlavu. Chtěl jen ticho, chtěl jen samotu. Nic ho nemohlo připravit na to, co přijde. Vše, na čem záleželo, bylo štěstí a náhoda. Nic víc. A nic jiného mu také nepomůže.
Stejně jako tolikrát předtím, i tentokrát nechal své myšlenky zalétnout k jeho prvnímu útěku. A stejně jako již tolikrát, i tentokrát se pokusil vybavit si cestu, kterou tehdy běžel. Vzpomněl si na ten zoufalý skok do tmy, vzpomněl si na zbrklý útěk. Jeho vzpomínky mu ukazovaly tmu nalevo, tmu napravo. Hluk vojáků za ním... a pak tu chvíli, kdy vyběhl z temnoty do měkkého světla lamp a před ním se objevil východ... Když se však otočil, byla za ním jen tma. A vojáci. A pak... co bylo pak? A co bylo předtím...? Ne, bylo nemožné vzpomenout si. Jestli to tam kdy bylo, čas a hrůza vše smazali.
Vše, na čem záleží, je štěstí a náhoda. A nic jiného mi také nepomůže. Nic jiného tu není. Jsem sám. Bez pomoci. Bez-
„Pane?“
Čísi malá ručka se dotkla jeho nohy.
Adrian reagoval rychle a instinktivně, vycvičen nekonečnými hodinami strávenými v podzemí. Rozzloben víc na sebe, za tu chvilku nepozornosti, než na toho, kdo ho vyrušil, vyrazila jeho paže vpřed a sevřela tu malou jemnou dlaň, v úmyslu vykloubit ji a zlomit kost.
Naštěstí však ještě předtím otevřel oči. A strnul. Jeho ruce se zastavily právě včas, aby nezpůsobily přílišnou bolest, mysl se vrátila do reality právě ve chvíli, aby si uvědomila, kdo před ním klečí.
Byl to malý kluk. Malý tmavovlasý kluk s šedýma očima. Hleděl na něj napolo překvapeně, napolo vyděšeně, přesto však dál seděl na svém místě, nepokoušeje se vytrhnout svoji ručku z jeho pevného sevření. Mohlo mu být osm, možná deset let. S překvapením si Adrian uvědomil, že na něj mluví.
„Vy víte, co s námi jdou udělat, že ano?“
Adrian neměl slov. Nechtěl nikoho, nechtěl nic, chtěl být jen sám. Zlost se v něm mísila s překvapením, nenávist vřela a bublala. Přesto se však nedokázal donutit uhnout zrakem z těch malých a nekonečně naivních šedých očí.
„Vy víte, co nám chtějí provést?“
Ptal se tónem, jako by pro něj měli pořádat nějakou hru. Nějakou směšnou hru, s panenkami a autíčky. Chtěl se smát, chtěl plakat, chtěl zuřit. Pak si však trpce uvědomil, že pro vojáky je to opravdu jenom hra.
„Jdi ode mě pryč,“ zavrčel Adrian, odhodil chlapcovu ruku od sebe a otočil se čelem k okraji plošiny. Dítě se však nedalo odbýt.
„Vy to víte! Proč nám to neřeknete?“
Adrian si se zlostí uvědomil, že se na ně upřely oči lidí kolem, že je upoutal hluk, který se ostře zařezával do ticha. Zlost zmítala jeho tělem a podvědomě bojoval s pokušením hodit dítě přes okraj výtahu.
Dobře však věděl, že by nikdy nic podobného neudělal.
„Řekněte nám to!“ naléhal kluk dál. Další a další oči vystrašených lidí kolem dopadaly na tu malou postavu. A pak se, v bláznivé naději v odpověď na své nevyřčené otázky, svezly na muže sedícího zády k němu, k mlčícímu muži. Zamračenému a výhružnému, zjizvenému a svalnatému muži. Ten muž věděl, co je čeká. Věděl, kam jedou. A nechtěl jim to říct.
Dítě naléhalo hlasitěji a hlasitěji. Bez úspěchu se Adrian pokusil ho strčit zpět do davu. Již i někteří dospělí se totiž začínali přidávat k tomu tmavovlasému chlapci. Jeho temné výhrůžky nepomáhaly, jeho ruce se bály sevřít ho příliš, aby mu nezlámaly jeho měkké kosti. I když si trpce uvědomoval, že když ne jeho rukou, dříve či později se tomu stejně tak stane.
Nebyla jiná možnost.
Zlostně se trhnutím postavil a výhrůžně se obrátil na dítě a shluk lidí shromážděných za ním. Ustoupili. Chlapec však zůstal na místě. Malou bradu vysunutou, v očích odhodlání a naléhavost.
Adrian si je prohlédl. A pak tiše zašeptal:
„Všichni tu zemřete.“
Nastalo ticho. Dusivé, nekonečné ticho. Bylo to horší, než kdyby ta slova někdo zoufale vykřikl, bylo to horší, než kdyby je někdo zlostně zařval. Syčela ve vzduchu již dávno předtím, stačilo je jen chytit, stačilo si je jen uvědomit, ale tím, že je řekl nahlas, vyřkl nad těmi lidmi ortel, který již nikdo nemohl změnit. Všichni mlčeli. Dívali se do země, do tmy, do jeho očí, na malého chlapce. Jako by hledali viníka. Ozubená kola tiše klapala.
Těžko říct, jak dlouhá chvíle utekla. Pak se však výtah zastavil. Pomalu a výhrůžně, tiše a nehlučně. Dorazili k povrchu. Těžké ocelové dveře před nimi se otevřely. Přivítala je syrová a odpudivá temnota. Vůně hlíny, křik nočních ptáků. A ti, kteří nikdy předtím neviděli povrch, najednou pochopili, že chtějí zůstat v podzemí. Najednou pochopili, že povrch znamená smrt, smrt jistější než cokoliv na světě...
To ticho však přerušil ten malý tmavovlasý chlapec. Ani se nepodíval na dveře. Stál tam a dál hleděl na Adriana. Usmál se. A pak zašeptal:
„Myslel jsem si to.“
S těmi slovy se rozeběhl k zejícímu černém otvoru. Přímo k východu z výtahu.
Adrian vykřikl a pokusil se ho zastavit. Ten malý blázen vůbec netušil, co dělá. Jako slepý pomatenec se rozeběhl vstříc smrti. Jako by chtěl vyplnit Adrianova slova, jako by chtěl zemřít. Jako by to byla jen nějaká veselá hra... nějaká pitomá dětská hra...
Ozubené čelisti vyjely z rámu dveří přesně ve chvíli, kdy mezi ně chlapec vstoupil. S hrůzným cvaknutím, smíšeným s mlaskavým zvukem, se strašlivou silou střetly a vzápětí se rozjely zpět na své místo. Krvavé kusy masa na jejich okrajích bylo vše, co zbylo z malého tmavovlasého chlapce s šedýma očima. Sprcha krve se snesla na šokovaný dav uvnitř. Adrian, s rukou zoufale nataženou ve snaze zachytit ho, hleděl vytřeštěně do temnoty před sebou. Příliš pozdě.
Příliš pozdě...
Chtělo se mu zvracet. Na zvracení však nebyl čas.
Jako když někdo přehodí vypínač, jako když sirka škrtne do tmy, dali se lidé do pohybu. Začali křičet. Začali utíkat. Uvnitř kabiny nastal chaos. Přesně jak se to od nich očekávalo. V bláznivé panice vyběhli k jejím okrajům, hledaje zde únik, hledaje zde cokoliv, co by je mohlo spasit. Našli však jen strmý spád do temné propasti pod sebou. Ti, kteří si to uvědomili první, začali couvat nazpět, byli však sraženi těmi, co se tlačili vpřed. S hrůzným výkřikem přepadlo několik z nich přes okraj a zmizelo ve tmě hluboko dole.
Poděšený dav ucouvl a semknul se uprostřed plošiny. Na chvíli bylo ticho. Muži, ženy, děti, ti všichni se v hrůze rozhlíželi kolem a hledali cestu ven. Jakoukoliv jinou cestu, než skrz ty temné dveře. Bláznivě doufali, že zde nějaká je. Pravda však visela ve vzduchu. A ten muž věděl pravdu. Věděl, co s nimi chtějí provést. Ten muž věděl, co dělat! A nechtěl jim to říct!!
Dav se pomalu a výhrůžně otočil na Adriana, stojícího nedaleko východu, hledícího dál strnule na místo, kde zmizel tmavovlasý chlapec. Na místo, kde se červenala kaluž krve, kde ležely temné cáry masa.
„Co máme dělat?!“ vykřikl kdosi. Adrian se neotočil.
„Vy to víte! Řekněte nám to!“ mužský hlas byl naléhavý. Adrian však nereagoval.
„Proč nám to nechcete říct?!“ ženský hlas pomalu přecházel v hysterický jekot.
„Vy nám to řeknete!“ ten hlas zněl výhrůžně. A byl blízko.
„Vy nám to musíte říct!“ žebronil kdosi.
„Otoč se na nás, ty parchante!“
Čísi hrubá ruka dopadla na Adrianovo rameno a trhnutím ho otočila. Pohlédl do tváře muže středního věku. Muže zoufalého, předčasně zešedivělého, ale stále silného. Muže, kterému se v očích zračilo šílenství.
V tu chvíli pocítil na krku jeho ruku. Pevně ho chytila a stiskla. Začal se dusit. Adrianův mozek pomalu smazával hrůzný obraz malého chlapce. Pomalu se jeho vnímání vracelo do reality a s každou vteřinou, s kterou víc a víc přicházel o vzduch, se do něj vkrádalo něco nového. Něco, co se tak dlouho před vojáky snažil potlačit. Pud sebezáchovy.
Než si stačil uvědomit, co dělá, vystřelila jeho levá ruka vzhůru, chytila mužovu levačku, s níž ještě stále svíral jeho rameno, a bez sebemenšího zaváhání ji překroutila, až kost zapraskala. Chlap zavyl bolestí a překvapením. Stisk na vteřinu povolil. Víc času však Adrian ani nepotřeboval. Strhnul jeho pravou ruku ze svého hrdla, kopl ho do slabin a odhodil od sebe, zpět k přihlížejícímu davu. Pak padl na kolena a bolestivě zalapal po vzduchu.
Netrvalo to dlouho a uklidnil se. Jeho dech se vrátil do normálu, bolest ustoupila. V tu samou chvíli před sebou pocítil dav. Zmatený dav. Vyděšený dav. Rozzuřený dav. Dav, který si potřeboval vylít svojí beznaděj na někom jako je on. A věděl, že ve chvíli kdy zvedne hlavu a podívá se těm lidem do očí, vrhnou se na něj.
Měl však štěstí. Skřípavý hřmot se zařízl do ticha naplněného nenávistí, zahnal ho a přehlušil. Lidé poděšeně vzhlédli a spatřili, že se stěny šachty zužují. Ze zdí vyjely dvě pevné ocelové desky, které se k sobě pomalu ale jistě začaly přibližovat. Lidé byli vytlačováni ven. Nyní již nebylo co řešit – pakliže zůstanou, budou rozmačkáni. S hrůzou jim došlo, že k záchraně vede jediná cesta – přímo skrz jistou smrt. Přímo skrz dveře skrývající ozubené čelisti.
Adrian vyskočil na nohy a zacouval od nich dál. Věděl, co nyní přijde. Věděl, že to nebude trvat dlouho než nad panickou hrůzou převáží chladná logika. A až si ta chladná logika dá dohromady dvě a dvě, přijde na způsob, jak projít skrz ten smrtonosný východ.
Místa ubývalo. Proti své vůli byli lidé tlačeni stále blíž a blíž ke dveřím skrývajícím v sobě smrt. Dospělí strkali dopředu mladé, ženy se zoufale rvaly s muži, starci se bezmocně pokoušeli udržet na nohou. Měli již maximálně jen minutu, možná méně. Poté již budou muset ven. Poté již někdo bude muset vykročit. Někdo se bude muset obětovat za ty ostatní...
A pak na to kdosi přišel. Adrian ho okamžitě spatřil. Jak se ten muž zastavil a chladně pohlédl na starce, který před ním spadl na zem. Starce, který se nedokázal ani zvednout, natožpak utíkat. Sešlého starce, který by dříve či později zemřel sám od sebe. Bezcitná vypočítavost a zoufalá touha po přežití zakryla smysl pro jednotu, pro kolektivitu, pro jakoukoliv morálku.
Muž natáhl ruku, napnul svaly a hodil starce přímo na práh východových dveří.
Sunoucí se ocel zaskřípala, cosi cvaklo, cosi cáklo. Ale ten muž na nic nečekal. Nehleděl na hrůznou smrt, kterou způsobil. Odrazil se a obloukem přelétl zkrvavenou a zdeformovanou starcovu mrtvolu. A ještě než ozubené čelisti znovu zmizely ve stěně, prolétl mezi nimi a zmizel ve venkovní temnotě.
Chvíli bylo ticho. Pak se zvenčí ozval hysterický a nadšený smích. Zvuk vzdalujících se kroků. A pak byl vrah pryč.
Dav stál a šokovaně přihlížel. Ale jen chvíli. Jen velice krátkou chvíli. Nebyl čas uvažovat nad činy.
S děsivým panickým křikem byl mezi dveře vhozen další stařec a skupinka lidí zmizela ve venkovní temnotě. Následoval další a dalších několik mladých lidí bylo volných. A to se opakovalo. Jednou, dvakrát, třikrát. Křik, cvaknutí, cáknutí, nadšený smích utíkajících lidí. Adrianovi bylo na zvracení. Náhle vůbec neměl sílu prchat. Chtěl si prostě jen sednout a zemřít. Bylo by to jednodušší.
Úder do zad ho však vyburcoval. Zezadu do něj narazila sunoucí se stěna. Mezi oběma ocelovými deskami již zbývalo jen pár metrů místa, ale uvnitř kabiny se stále tísnily nějaké dvě desítky lidí. Lidí, kteří najednou stáli. Lidí, kteří si uvědomili, že již nemají starce, které by mezi dveře hodili.
Pohlédli nejdříve na děti, děti příliš šokované na to, aby se dokázaly pohnout z místa. Ty zbytky svědomí, které tomu davu zůstaly, však vykonaly své. Zakroutili hlavami a pohlédli na sebe navzájem. I tentokrát se ale odvrátili. Ne, nesmějí obětovat sami sebe, cokoliv je venku čeká, musí tomu čelit společně.
A pak se jejich oči znovu upřely na Adriana. Bez váhání ho obestoupili. Vrhli se na něj, začali ho mlátit, bouchat, trhat mu oblečení a tahat za vlasy. Bojoval, rozdával rány do všech stran. Proti davu však neměl šanci. Nemohl nic dělat. Povalili ho, znehybnili, pak ho zvedli a otočili hlavou směrem k východu. Bezmocně si uvědomil, že ho nesou přímo ke dveřím, že konec je blíž s každým jejich krokem.
Měl však štěstí. Muž, jemuž předtím zlomil ruku, ležel uprostřed plošiny. Kdosi z těch, kteří Adriana pevně svírali, o něj ve tmě zakopl a povalil spolu s sebou i dalšího. Jedny ruce povolily. A Adrian si uvědomil svoji šanci. S nově nabytou energií sebou cuknul a uvolnil jednu ruku, kopl kohosi do obličeje, dalšímu podsekl nohy. Spadl na zem, přímo na chumel zmítajících se lidí. Najednou byl volný. Tma, pach krve, chaos. Blikání světla. Zející otvor východu, cvakající dveře. Panika.
Veden něčím cizím, jakousi neznámou a děsivou silou, udělal strašlivou věc. Jedinou možnou věc. Chytil čísi ruku. Trhnutím temnou postavu vytáhl na nohy, pokoušeje se jí nepodívat do obličeje. A pak, bez sebemenšího zaváhání, ji vrhl přímo do zejících dveří.
Když proskakoval mezi zakrvavenými čelistmi, ohodila ho rudá tekutina.
A pak dopadl na hlínu. Mezi prsty pocítil trávu. Nos mu naplnila vůně lesa, vůně kůry, vůně jehličí. Byl venku. Dokázal to.
Strašlivý řev drcených lidí, kteří zůstali mezi zavírajícími se stěnami, v něm však potlačil jakoukoliv myšlenku na nadšení. Se zvratky deroucími se do krku, se slzami žhavé nenávisti a bodavé zoufalosti, s nesnesitelnou bolestí a panickým zděšením se vyškrábal na nohy a uprchl do všudypřítomné tmy před sebou...
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Zatím žádné komentáře
Utěk tmou, první část |