Ty

  

Někdy si prostě člověk říká, že jsou věci, které se nemohou stát, někdy se však může zdát sen, který naše podvědomí nedokáže v daný okamžik rozlišit od reality. Záleží na tom, zda když se probudíš, by jsi byla radši opět v tom snu, anebo zda jsi vděčná za realitu, která nastala. Jen Ty se musíš rozhodnout,zda je to realita, nebo jen sen.

Šedavé světlo jen jakoby náhodou osvětluje podlahu, která vypadá jako z šedého mramoru, řada sloupů, které se tyčí do.. Do jaké výšky ? Náhle si uvědomuješ, že nemůžeš popsat výšku, protože ji nemáš s čím porovnat, není tu ten hlavní bod ,ke kterému člověk přirovnává takovou věc, jako je výška, nemáš zde nic ze svého těla, ale přemýšlíš, uvažuješ, tak přece musíš existovat. Ten pocit je zvláštní, nevíš, zda se děsit toho, že jsi ztratila svou schránku, své hranice , nebo se oddat té nádherné volnosti a nespoutanosti.
Při troše soustředění si všímáš, že na té ploše mezi sloupovím jsou jakési body, které se pomalu přibližují, není to tím, že by k tobě postupovaly, ale tím ,že Ty se z volna přesouváš k nim, aniž bys udělala jediný pohyb, přibližuješ se, protože to opravdu chceš. Rozeznáváš v těch tmavých bodech dva mohutné stoly. Nejsou nijak zvláštní, ale i přes svou jednoduchost jsou impozantní. Přesunula ses do prostoru mezi ně, jako bys sem měla jít, jako bys měla být v tomto bodě, právě v tento okamžik. Z levé i z pravé strany, kde se teď nacházely oba stoly, jsou slyšet kroky. Z každé stany se ke stolům přibližuje postava, jako by odnikud a vzápětí je rozeznatelné, že postava po levé ruce se přibližuje ráznými energickými kroky, postava po pravé ruce jde rozvážně a přesto stejně rychle. Zaměříš se na osobu vlevo, je to muž v černém, volnějším, ležérně upraveném obleku, přes který má přehozený rovněž černý pláš', který sahá daleko, za jeho vysokou postavu. Tmavé vlasy dosahující na ramena se při chůzi jen nepatrně pohupují, jeho tvář je tak okouzlující i přesto, že je napjatá až křečovitá, ale celé osobě jasně vévodí oči. Jeho oči jsou ostře ohraničené obočím, které je stažené tak, že není vidět, jaké barvy vlastně jsou, ale to, co z nich vyzařuje, je jasné. Je to nepříčetný vztek, zloba, která vychází skrz ně vyvolává pocit chladu. Pravděpodobně ze strach se zaměřuješ na druhou osobu, která se pomalu usazuje za dřevěný stůl . Její charakteristika je až příliš jednoduchá. Obyčejný muž , nevýrazný, ani hezký a ani ošklivý. Takový, kterého na chodníku mineš a v lepším případě pouze zaznamenáš, že tam někdo byl.
Oba muži se posadili za stůl a na okamžik se rozhostilo ticho.

Náhle bez jakéhokoli varování muž v černém prudce vstal od stolu, napřáhl pravou ruku a skoro přímo do Tebe zabodl ukazováček. Jeho tvář se pokřivila a temným ostrým hlasem zaburácelo celým prostorem: " Žaluji Tě, jako zástupce té lidské rasy za to, že nedokážete žít !!!" Jeho hlas byl tak ohromující, že ti chvíli trvalo,než sis uvědomila obsah toho, co vlastně řekl. ,,Co ? Mě ?" znovu se ozval ten chladný hlas. "Ano, Tebe ! A proč ne zrovna Tebe. Mlč ! Už nemáš právo cokoli vyslovit. Támhle máš svého obhájce." Jeho tvář trochu změkla a jeho ukazovák se pomalu přesunul k druhému muži. Ten se rovněž postavil a bezbarvým monotónním hlasem pronesl: "Obhajoba je připravena." Až teď sis uvědomila, že je to poprvé, co vidíš jeho oči, celou dobu je měl sklopené, ale teď na Tebe pohlédl, jeho jasně modré oči jsou tak neskutečně smutné. Je tam snad uschována veškerá bolest světa.

To snad ne. To je soud. Oni chtějí soudit MĚ, za všechny, proč soudit ? Ozval se nezadržitelný pocit, že musíš pryč, ale přesto, že je tvoje vůle odejít sebevětší, připadáš si, jak ve skleněné kouli. Nemůžeš nikam. Nemůžeš vůbec nic. Muž v černém se naklonil přes stůl a aniž by si všímal, co zrovna prožíváš nebo co se s tebou vlastně děje, promluvil k tomu druhému. ,,Teď právě v tento okamžik je ta pravá chvíle, abys obhájil tenhle plevel, který neumí žít spolu, ale co je horší, on neumí žít ani sám se sebou !" Zaměřila ses na svého obhájce, který mlčky sklopil svůj zrak a usedl do mohutné židle.
On mě má obhajovat? Muž v černém se nepříčetně otočil: " A kde má brát argumenty? K tomu se ale dostanem, Ty mlč ! Ve své nepatrnosti si nedokážeš uvědomit ani svou velikost."
Znovu tě zarazilo, že nemáš žádné právo se vyslovit a ani argumentovat. Ani ses neodvážila jen pomyslet PROČ ?

Muž v černém těžkopádně dosedl na židli, zapřel ruce o okraje stolu a s trochou ironie, ale s patřičným chladným nádechem ,jakoby do neznáma, pronesl:"Tak, čím začnem? Taková škála možností, že mě až překvapilo, že nevím, z čeho si mám vybrat." Pomalu pootočil hlavu k Tobě a znovu do Tebe zabodl své oči, jako by Tě chtěl utopit v té nenávisti odporu. ,, Co si o sobě vlastně myslíš ? Ale nejjednodušší bude, když to vezmem od Tvého narození. Ta kouzelná dětská nevědomost, stálý přísun mateřské lásky, ta první závislost na prvních hračkách a vztek, když se Ti je někdo snaží vzít." Obhájce si podepřel rukama bradu a zaargumentoval: " No, počkej ,to jsi nezačal ze správného konce, je to přirozenost poznávat okolí a učit se, projevit svůj zájem a své pocity." " Ha ! Dobrá. Vezmeme tedy přítomnost, kdy tedy není tak přirozené projevit své pocity." Žalobce se znovu otočil na Tebe. ,,Vím, kolikrát jsi trpěla, kdy se ti stáhlo hrdlo a do očí se nahrnuly slzy. A TY. Ty jsi se rozhlédla a podívala ses po ostatních a začala jsi polykat svou bolest, i přesto, jak tě pálilo hrdlo, jak se slzy hrnuly do očí. Jak jsi veškerý ten žal začala topit někam tam, hluboko do sebe. Kde byl výkřik ? Kde byly slzy stékající po tvářích. Slzy, jenž vyplavují alespoň část té bolesti." Obhájce svráštil obočí : " Ona má to právo volby. Ona si může zvolit, jak se svou bolestí bude nakládat, jestli si později doma lehne na postel, přitiskne si polštář na obličej a vylije svůj smutek v slzách." " A proč ? Protože snad bere ohled na ostatní ? Nebo bere ohled jen na svou IMAGE, na svoji přetvořenou a tím i znetvořenou osobnost, kterou se navenek projevuje. Ano přetvářka, jedna z vlastností, ve které je člověk mistr. Zvíře se přetvařovat neumí ! Člověk sám ze sebe vytváří úplně jiného člověka, kterým se projevuje navenek. Sama to umíš moc dobře, jen si vzpomeň, když jsi s úsměvem říkala - odejdi, a v nitru to řvalo - vypadni, zrovna tak ,jako když řekneš - nedáš si něco ? je jako - zůstaň. To nejsou ještě extrémy, to nepočítám to, když stojíš před někým, koho si vážíš a říkáš, jak jsi strašně ráda s ním, ale ve stejný okamžik myslíš na dalšího, u kterého zrovna v tuto chvíli nemůžeš být. Ty ho nezraníš, ale sama v sobě cítíš, že někoho podvádíš , ale koho ? A nakonec přijdeš na to, že jsi podvedla vlastně sama sebe, protože se to nedá rozdělit. U každého z nich se cítíš dobře, každý se projeví jiným způsobem " lásky". Ani láska se nedá projevit jedním způsobem ." Obhájce se mírně předkloní : " Není to vždy tak, jak říkáš, někdy se člověk přetvářkou brání proti okolnímu světu, aby si uchoval své já, někdy se třeba příliš vžije do role, kterou si sám vymyslel, ale ve své podstatě, ve vypjatých situacích se většinou projeví ryzí charakter." Muž v černém lehce nadzvihl své obočí. " Myslíš ten charakter, který se projeví, když do sebe nalejou nějakej ten alkohol, nebo trochu fetu a spadne z nich ta schránka. Na chvíli. Na okamžik, než si droga vytvoří svůj vlastní svět, ve kterém se cítí bezpeční a bezstarostní a bojí se pak vrátit do normálního života, a proto se nechají drogou zabít. Jo - to je bezva zbavování se přetvářky, to kdyby chtěli tímhle způsobem dělat všichni, tak ten póvl vychcípal už dávno." "Jenže se to nestalo." " No a co ? Tak se to stane !" Žalobce se opět katapultoval ze židle a kůže na obličeji mu obepíná jednotlivé svaly, napjaté v neskutečném vzteku. " Podívej se na ně ! Jsou jako MOR, svou chamtivostí a pohodlností se pomalu zabíjejí sami. Naprostá většina věcí, které ti paraziti dělají ,je jen pro svou pohodlnost, marnotratnost a sebeuspokojení nějakých potřeb, na kterých se stali závislí a nechtějí si to připustit. Pokryli zemi betonem, aby nemuseli chodit pěšky a jejich auto se mohlo rychleji přesouvat, jezdí na hory , aby se mohli nadýchat čerstvého vzduchu, když se ten ve městě nedá dýchat, prodávají vodu, protože si uvědomili, že té čisté tady moc nezbylo, hledají soukromí a přitom zabírají poslední zbytky toho, co tu bylo dávno před tím, než se dokázali postavit na zadní.
Pár nadšenců se snaží zachránit některé druhy zvířat a ještě si k tomu tleskají, jako by si říkali, tak jsme ten druh vyvraždili, ale pozor NE úplně. Ty jsi součástí toho systému . Ano je to hrozné. HROZNÉ. Zase se potopil tankér s ropou. Tu informaci ani nevstřebáš a bude dražší nájem, no, to je ale pořádnej průser. Ukápla Ti někdy slza, když umíralo tisíce ryb pod ropnou slupkou, když sis dávala vyřezávanou sošku ze slonoviny na poličku, kvůli které zemřel slon? Ne proto, že by měl člověk hlad, ale v důsledku zrovna pro tu sošku, kterou si potom koupí třeba ten lovec, co zastřelil toho slona, jen aby se z té sošky potěšil." " Ale oni si už dobře uvědomují, co se kolem nich děje." " Jóóó. Ale , ale. Že jsem si nevšim. Já Ti říkám jedno, kdyby tady byl poslední strom na světě, s tím, že už další nevyroste, nadělali by z něj párátka a prodávali za 1.000 dolarů za jedno párátko, z posledního stromu ne světě. Dobývají vesmír za poznáním ,proto, že se na zemi za chvíli prostě nevejdou. Nebýt toho, že si vytvořili jakési svoje pofidérní hodnoty, pro které se zabíjejí ve válkách, už by možná zamořili celou planetu. A když už jsme u toho, u těch válek, já se prostě bavím. Dá se pochopit, že se někdo bije s někým za svůj názor, za čest, za ženu, prostě za cokoli, ale co nepochopím, je, proč se spousty lidí zabijí pro názor, čest, ženu , nebo něco jiného jednoho konkrétního člověka, nebo malé skupiny. Vraždí se, vystřelují si mozky, ničí se geneticky děti a schválně se nakazují nemocemi a ten konkrétní člověk, nebo skupina sedí někde v bunkru a čeká, jak to dopadne. Proč se na to ty lidi prostě nevykašlou? Já válčit nebudu a hotovka, mám lepší věci na práci, proč bych si měl nechat vypálit díru do břicha, jdu domu a fertich. "
Žalobce, jako by strnul v tom monologu a pozvedl obočí směrem k obhájci. " Nějaké připomínky, nebo dotazy ?" "Snad jen to, že ty války jsou prostě dané potřebou člověka rozšiřovat si svoje území. Kdyby bylo na zemi tolik vlků jako lidí, tak by se také smečky rvaly o svá území."
" Lidi mají spíš majetnické sklony, co nejvíc věcí, peněz, urvat pozornost lidí , oškubat slabšího, vycucnout z něj všechno co má, vyždímat ho i po psychické stránce, a pak ho odhodit. Pak už je to jen nepotřebnej kus masa. Ten odhozenej. Místo, aby hledal nové smysly, nebo směry,tak se lituje a strašně závidí těm, co ho vypumpovali, co všechno nemají, a jak nejsou dobří. Někdy zvítězí vztek, který ho udrží v JEJICH realitě, někdy ukončí své TRÁPENÍ tím ,že se zabije, a to je taková strašná slabost. Viděla jsi, aby zvíře bezúčelně spáchalo sebevraždu, aniž by bránilo své mládě, nebo zachránilo ostatní ? Takové slabosti je schopen pouze člověk." " A co Ti, kteří žijí jen proto, že mají NADĚJI?" " To je jen malá skupina, které nic jiného než naděje nezbyla ( nebo si to alespoň myslí ), nebo ti,kteří alespoň z části pochopili."
Obhájce si poposedl : " Stále se učí." Opět sklopil zrak a v krátkém tichu čekal na smrš' argumentů, která se taky dostavila. " Ve svém vývoji už nejsou žádná mláďata! Přestali se učit, mají klapky na očích, zastavili se ve svém vlastním umělém světě, a pár jedinců ,co by se snad učit chtělo, je spláchnuto davem a zašlapáno do bahna stereotypu a neustálého otupování." Znovu se žalobce otočil k tobě, je to přesně to, co jsi nechtěla, máš pocit, že jsi se scvrkla do nepatrné kuličky a on na Tebe nakládá betonové kvádry pocitů a činů všech těch, u kterých jsi byla, byla tak ...v bezpečí ? Tak . Prostě mezi nimi. Hřmot hlasu žalobce Ti vyrval veškeré úvahy a pocity a zcela zaplnil to, co jsi, teď ,tady Ty. " Ohlédni se ! Co jsi ? Kdo jsi? Kde máš ten dav, do kterého od mládí tak perfektně zapadáš, který tě chrání, ve kterém se dokážeš ztratit když potřebuješ, ve kterém se občas zviditelníš , aby na Tebe nezapomněli ? Kam tě dohrnula ta lavina,které jsi součástí ? Kde jsi TY ? Kde jsi sakra zůstala ?"
Obhájce až trochu nezvykle zvýšeným hlasem : " Nech ji. Učí se jako ostatní, poznávat sama sebe, svoje pocity a názory.." " Ale to jsou jen okamžiky ! Možná jsi alespoň trochu pochopila, co je to důvěra a těžce ji převažuje zklamání, možná jsi trochu ochutnala bolest, ale co štěstí, ten bláhový stav, který jste si takhle pojmenovali, kde je ?


Ne, není to jeden z tvých rádoby životních cílů, Tvé cíle jsou jen motorem, který Tě ještě postrkuje dopředu a když se ztratí, tak se se setrvačností doplazíš k nějakému bodu, kde se ohlédneš, sama sebe omluvíš, že jsi přece jen něco dokázala a že to nebylo zas tak hrozný, nandáš si své klapky na oči, zařadíš se do některého proudu v davu a poženeš se zase za svým bodem. Snad jediné, kdy ještě dokážeš plně vnímat jen sama sebe, je sex. Pocit vyvrcholení, kdy se v naprosté rozkoši dostáváš do bodu, kde už není kam jít dál, tem okamžik nádhery, který Tě trhá do prostoru, kde zapomínáš na všechno kolem a vnímáš celou svou bytostí jen ten OKAMŽIK . Potom přichází ten zlom, kdy bys zastavila čas, aby ten okamžik trval nekonečně dlouho. Ještě ! Strach z toho, že ta nádhera končí TĚ o to rychleji vrací do reálu , začínáš vnímat své tělo, své ruce zabořené do těla toho druhého, ztrácí se to kouzelné teplo, ta energie, která z vás ještě před chvílí vyzařovala. Uvolněním na tebe dopadne veškerá tíha reality, která zmáčkne zpátky to Tvé JÁ.
Kdy jindy jsi zažila něco tak nádherného a bezprostředně tvého ?"
Zůstal se na Tebe dívat, jakoby čekal odpověď, ale Ty jsi věděla, že žádnou odpověď nečeká.
" Nemůžeš chtít, aby se uzavřeli do svého JÁ a učili a poznávali, musí mít vnější impulzy , musí mít z čeho poznávat, musí mít z čeho se učit, je to jejich přirozená obrana zůstávat v davu, ale nemůžeš říct, že se nerozvíjí, že nepoznávají a že se neučí."
" Víš dobře, že je sleduju stejně jako ty, všechno nad čím by se měli pozastavit a sledovat, překryje to, co se naučili sami, spousty vlastností, které si člověk vytvořil sám, jsou tak dokonale využívány k bolesti a utrpení. Ne, nebudu se už bavit o chybách a neskutečné tuposti lidí, ale zaměřím se na Tebe a sama poznáš ,kolik křivého a neupřímného v sobě máš. Ty to víš, ale utopila jsi to v sobě svými vlasnímai omluvami tak hluboko, že sis vsugerovala, že to vlastně není nic špatného."
Žalobce ,jakoby zklidnil svůj hlas a svým temným, ale spíš unaveným hlasem, za pohledu těch neskutečně hlubokých očí : " Podívej, vlastně od narození jsi byla vhozena do světa, který ostatní odedávna ohraničili. Narodila jsi se v čase, který si člověk vytvořil jako jednu z veličin, aby se dokázal orientovat v období, jenž nazývá život. To je jedno z nejhorších omezení, na které člověk přišel. Hlavně potřebuješ konstantní hranice: zrození - smrt. Někde v nitru pochybuješ nad tím, zda to jsou opravdu hranice, zda je něco před zrozením a po smrti. Snažíš se ovládnout čas a prožít si čas odpočinku, který máš pevně vymezený a využít čas práce, ve kterém se snažíš dosáhnou co největších úspěchů, abys mohla LÉPE využít čas odpočinku. Zeptám se Tě, kde je čas, když si sedneš do židle a začneš úplně prostě snít ? Kde je čas, když si povídáš s člověkem, který Tě opravdu poslouchá a rozumí ti ? O hranicích prostoru nemá ani cenu Ti povídat. Neradi se o tom bavíte, protože jste hranicemi tak obklopeni, že si nedokážete připustit, že by existovalo něco, co není ničím ohraničeno, něco s takovou sílou a rychlostí, jako je myšlenka sama. Máš ohraničené vnímání , chápaní a i pocity mají svou hranici, už jenom tím, že jsi jim přiřadila jména a sama musíš uznat, že se někdy děje něco tak nepředstavitelného , že to sama nedokážeš pojmenovat. Možná, když pochopíš, že neexistují žádné hranice pro Tvé "Já", snad tehdy uděláš obrovský krok kupředu. Život máš v této formě jen jeden, zatím nemusíš vědět víc, chovej se tak, že je jen jeden."
Obhájce trochu impulzivněji namítl: " Počkej, nerad bych, abys řekl něco, co bys neměl." Žalobce se pootočil a přes rameno odpověděl: " Vím, pravidla.Ale jak je možné , že když se dotýkají poznání, vždy si sami strhnou cestu na slepou uličku ?" Opět se otočil na Tebe. ,,Věříš ? Máš nějakou víru? V Boha, v Budhu, nebo v boha Slunce ? Proč ? Podívej se, co dokázaly víry. Vedou slepě davy lidí za učením některého stvořeného, nebo už mrtvého, který nahlas hlásal své názory a pocity a Vy se jich snažíte držet, řídit se jimi, díky tomu, že jste v nějaké víře nalezli pár názorů, na kterých se shodujete a kvůli tomu přetvoříte i ostatní názory a zalezete si do schránky, které říkáte víra a slepě ji opěvujete.

Řekni mi pravdu, znáš nějakou víru, která je skutečně totožná s Tvým uvažováním, s Tvými názory ? Není taková víra. Každý má svou vlastní víru. Každý má v sobě svou vlastní energii, kterou v sobě hasí a usměrňuje. Člověk je sám sobě Bohem a sám sobě Satanem. Musíš pochopit, že za Tebe nikdy nebude rozhodovat dav. Nikdy se o Tebe nikdo nepostará, jsi to jen Ty a nikdo jiný. Sama se musíš rozhodovat, sama jsi zodpovědná za ,co uděláš. Chápeš to? JSI SAMA !!!"
Poslední slova jakoby žalobci nešla vyslovit, chtěl je vykřiknout, ale zvláštně se zkroutila v jakýsi skřek. Žalobce měl skloněnou hlavu a lehce se třásl, jeho dlaně byly tak pevně sevřené, že se slévaly. Pomalu zvedl hlavu a to, co jsi uviděla, tě donutilo nepatrně couvnout i přes tu ohromnou sílu, která Tě držela na místě. Konečně jsi viděla i přes mohutné obočí do jeho očí, jeho rudé panenky ztratily svůj nenávistný oheň a byly zalité, z koutku oka mu začala vytékat slza. Směs pocitů u Tebe vyvolala studené mrazení a nepředstavitelnou lítost, ale nad čím ? Nad ním ? Nebo nad sebou ? Nad námi ?
Žalobce se napřímil a zvolna přecházel za svůj stůl, jeho pláš' ho neslyšně následoval. Usadil se a díval se přímo na Tebe. Pohlédla jsi na obhájce a ten se zrovna tak svýma jasně modrýma očima díval do míst, kde jsi byla spoutaná Ty.
Žalobce vstal. Opět tak energicky, jakoby se to, co jsi viděla před chvílí, vůbec nestalo. " Je čas na závěrečnou řeč." Pohlédl směrem k obhájci, který nepatrně přikývl. Žalobce vystoupil zpoza stolu a postavil se proti Tobě v uctivé vzdálenosti, zhluboka se nadechl: " Tak ,to by bylo. Je mi jasné, že jsem hlavně mluvil já. Shrnul jsem dost kriticky Tvůj a Váš život, ale proto tady jsem. Řekl jsem Ti, že jsi bez víry v sama sebe, že jsi zamčená ve vlastní nevědomosti, stereotypu a pohodlí. Jednoduše prohlašuji, že TY a ONI žijete, ale neprožíváte. Opravdu jsi tady proto, aby sis svůj život "ODŽILA" ?
Žalobce se opět pomalu vrátil za stůl a ztěžka dosedl. Obhájce vstal a rozvážnými kroky předstoupil na stejné místo, kde před okamžikem stál žalobce. Pozvedl zrak . " Jak sis správně na začátku uvědomila , přemýšlíš, proto tedy jsi, a až nebudeš tady, budeš dál pokračovat svou cestou, na které jsi jenom ty sama. Sama vidíš, že jsem nemohl moc argumentovat. Buď taková, jako bys sem měla ještě přijít a zkus mi pomoci , pomůžeš i sobě." Obhájce se vrátil ke stolu, oba se zvolna otočili a hrozně pomalu se začali vzdalovat od svých stolů, někam tam, do neznáma.
Něco tady chybí, nemůžou takhle odejít! "Co rozsudek !?!" zazněl Tvůj výkřik do prostoru.
Obhájce se pootočil a s lehkým úsměvem odpověděl: " Ty sama jsi soudcem, Ty sama se musíš soudit." Otočil se zpět a pomalu mizel v prostoru. Jak se vzdaloval, mizela i síla, která tě držela přikovanou na místě a Ty ses začala vzdaloval od těch dřevěných stolů , od sloupoví. Krásný pocit volnosti se ztrácí a Ty cítíš, že se musíš vrátit do ...

Zobrazeno 14x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

musae15.2.2002, 21:55

Dávám 50 bodů!

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>