Noční déšť vyhojil pajizévky pěšin. Vějíře divokého kmínu do svých listů nachytaly perly vody jako do rozevřených dlaní.
Na každém metru čtverečním louky leze snad deset hlemýžďů, těch hezkých, sekorovských, s ulitami. Vláha je probrala z letargie. Našlapujeme mezi nimi jako ve zpomaleném filmu, fenka bígla a já. Šnečí cestovatele, kteří doputovali až k silnici, za udiveného pohledu Perly sbírám a nesu zpátky do trávy.
Lovecký pes po mém boku má dnes víc práce se stopováním, blahodárný déšť smyl všechno, také šlépěje i pachy nočních tvorů. Pohybuje tak horlivě nozdrami, jako když někde na potoce klape malý vodní mlýnek – klap klap klap… do ranního ticha. K získání důležitých informací jí stačí jedno stéblo trávy. To kvůli němu náhle vyskočí i ve své bíglí podsaditosti lehce a vysoko.
Občas zakřičí nějaký pták, kterého jsme vyrušili, a Perla okamžitě zaujímá „bojový“postoj, tedy – k lovu vždy připravena! Ještě že je na vodítku, jinak bych přišla domů sama. To bych to od maminky schytala.
Obešly jsme obvyklé kolečko. Je čas návratu. Tráva pod nohama žloutne a v kolonii zahrádek dozrávají jablka. Červencové nálety nenasytných hýlů, které stmelovaly všechny zahrádkáře v marných odvetných akcích, jsou dávno zapomenuty. Oranžové hlavy tykví svítí za ploty jako živá připomínka nastalého období.
Léto se láme do podzimu a vítr rozeznívá v korunách stromů tesknou notu blues.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Ladím struny klece | Růža | Václav Líšek | Silvestrovská noc | Haiku