, 7. 9. 2019, Povídky
Noční déšť vyhojil pajizévky pěšin. Vějíře divokého kmínu do svých listů nachytaly perly vody jako do rozevřených dlaní.
Na každém metru čtverečním louky leze snad deset hlemýžďů, těch hezkých, sekorovských, s ulitami. Vláha je probrala z letargie. Našlapujeme mezi nimi jako ve zpomaleném filmu, fenka bígla a já. Šnečí cestovatele, kteří doputovali až k silnici, za udiveného pohledu Perly sbírám a nesu zpátky do trávy.
Lovecký pes po mém boku má dnes víc práce se stopováním, blahodárný déšť smyl všechno, také šlépěje i pachy nočních tvorů. Pohybuje tak horlivě nozdrami, jako když někde na potoce klape malý vodní mlýnek – klap klap klap… do ranního ticha. K získání důležitých informací jí stačí jedno stéblo trávy. To kvůli němu náhle vyskočí i ve své bíglí podsaditosti lehce a vysoko.
Občas zakřičí nějaký pták, kterého jsme vyrušili, a Perla okamžitě zaujímá „bojový“postoj, tedy – k lovu vždy připravena! Ještě že je na vodítku, jinak bych přišla domů sama. To bych to od maminky schytala.
Obešly jsme obvyklé kolečko. Je čas návratu. Tráva pod nohama žloutne a v kolonii zahrádek dozrávají jablka. Červencové nálety nenasytných hýlů, které stmelovaly všechny zahrádkáře v marných odvetných akcích, jsou dávno zapomenuty. Oranžové hlavy tykví svítí za ploty jako živá připomínka nastalého období.
Léto se láme do podzimu a vítr rozeznívá v korunách stromů tesknou notu blues.