Sympatická zlodějka

Marcela žije dvojí život, ve dne milá holka, v noci šikovná zlodějka. Přečtěte si, co se stalo při její poslední akci.

Autor: Leon., 14.5.2009, Povídky

Dnes měla před sebou těžkou noční akci. Vstala už v deset třicet (to je velice brzy pro zlodějky) a po sprše a lehké večerní „snídani“ se vydala na kole přes město.
Marcela totiž žila dvojí život, ve dne to byla obyčejná holka, která svým přátelským a veskrze příjemným přístupem k životu a lidem budila sympatie všech lidí, které potkávala. Ale v noci, to se jako tajemná zlodějka jménem M. dokázala dostat tam, kam žádný jiný Sim a sebrat i sebelépe zabezpečený drahokam. Nekradla pro peníze, ačkoliv si z konečné částky něco ponechala, loupež pro ní byl takový sport, koníček. To, co uloupila, prodala a většinu takové tržby pak anonymně věnovala místní charitě.
Dorazila k vile místního boháče, když už všechna světla byla zhasnuta. Mrštně se přehoupla přes zeď, která vilu obkružovala, a nenápadně se trávou proplazila až k zadnímu vchodu.
„Mám štěstí,“ pomyslela si, když bez problému otevřela skleněné dveře – zámek pro ní nebyl překážkou. Po špičkách vykráčela schody a doťapala do boháčovi ložnice. Ten dřímal v posteli a M. si pozorně prohlédla pokoj. Náhle spatřila svůj cíl - vzácné porcelánové vejce z dynastie SimMing stálo na nočním stolku hned vedle spáče. Potichoučku, polehoučku našlapovala přes pokoj a parkety ji mírně skřípaly pod nohama. Už už byla na dosah vejce, už jenom dva kroky. Jen jeden. A teď se jen tááák natáhnout a...
A náhle majitel domu otevřel oči. Rozespale pohlédl M. do tváře, ale ta na nic nečekala, čapla vejce do ruky a utíkala z pokoje. Boháč zmateně zamrkal, pak mu došlo, co se stalo a začal křičet na celé kolo. Jenže to už byla M. pryč z místnosti a schody do přízemí brala po dvou. Než se kdokoliv jiný ve vile vypotácel ze své ložnice, byla M. už dávno za bránou a pelášila do svého domku.
Druhý den ráno ji vzbudil zvonek od dveří. Ještě se mžitkami v očích otevřela dveře a při pohledu na návštěvníka se jí málem zastavilo srdce.
„Slečno Marcelo,“ pravil strážník Roscoe, „dnes v noci došlo v našem městě k loupeži.“
„Opravdu?“ snažila se Marcela vyloudit ten nejnevinnější tón ze sevřeného krku.
„Ano, opravdu. Na místě činu se našlo vaše jízdní kolo.“
Marcele se zatajil dech. Její kolo! V tom spěchu ho tam zapomněla! Ale strážník Roscoe pokračoval. „Máme za to, že vám lupič ukradl kolo a na něm si dojel až k místu činu. Zde jsme vám ho přivezli.“
Je přece jasné, že ta sympatická holka ze sousedství nemohla být tím zlodějem.
„Uf,“ oddechla si Marcela, když strážník Roscoe odešel. „Tak přece se vyplácí být na lidi hodná.“ A ani si nevšimla, že jí po odjezdu policie chybí z přední zahrádky soška trpaslíka.