Unavena ze školy a po dvouhodinové procházce se svým psím miláčkem znaveně čekám, až mě výtah vyveze do čtvrtého patra. Konečně nacházím ten správný klíč a zasunuji jej do zámku. „Gól!“ Slyším skrz dveře a potichu úpím:„Ne, ne a ne! Co jsem komu udělala? Vždyť ta rozbitá sklenice byla nehoda…“
Nicméně, vcházím do chodby a zouvám si boty, přestože vím, že dostanu půlhodinovou přednášku o zouvání se přede dveřmi. Batoh shazuji na zem, bude ještě dost času ho odnést. Zavěšuji svůj kabát na věšák.
„Sabi, málem se uskutečnil největší fotbalový přestup v dějinách, to je prostě úžasný! Sabi? Sabino? Sakra, seš tu? Opět ses nezula před dveřma? Kolikrát ti mám, opakovat, že…“ řve můj milý otec ze dveří obývacího pokoje.
Jak mu mile vysvětlit, že mě fotbal prakticky nezajímá? Mám snad hned vpálit nezájem do těch klukovských očí? Ne. Dnes jsem se rozhodla, že neprojevím sebemenší známku nezájmu, ironie ani cynismu. Budu přívětivá. Jak dlouho to ale vydržím? Je přeci nemyslitelné poslouchat zbytek odpoledne, že ten vůl rozhodčí zase udělal fatální chybu a dal tomu a tomu zelenou kartu. Och, promiňte vlastně žlutou. Nebo červenou? Vždyť je to fuk.
Jak je to jen může bavit! Hypnotizovat televizi, vztekle štěkat na členy rodiny, ať laskavě zmlknou, když má konečně po své „šichtě“, popíjet svůj oblíbené nápoj – pivo, a to, prosím, vždy, když v televizi dávají fotbalový zápas. Nepočítám nevhodné vyjadřování o hráčích, trenérech a rozhodčích. Samozřejmě, že náš milý otec by překopal celou strategii od základů a nejlépe by bylo, kdyby to tam za obě strany mohl odehrát on, coby dva soupeřící týmy, trenér, rozhodčí a nejméně 5.000 fanoušků v jednom. Jak by se jen mohl smířit s tím, že ON má sedět doma na gauči a jen tak zírat na obrazovku? Nikdy!
A tak tu sedí. Vlastně sedíme, já drcena v jeho objetí pravé paže. On nadšeně huláká. Má nervy v kýblu. Nepřijde mi ani v nejmenším, že by mu to za něco stálo. Vždyť je to jen pár bláznů, co se honí po trávníku za mičudou.
„Tati, je to fakt zajímavý, ale potřebuju se napít, “ zkouším nesmělou výmluvu. „Jo, jasně v pohodě, a můžeš mi vzít z lednice lahváče?“ Nepřítomně sleduje televizi. „To bych teda nemohla. Víš snad, jaký mám na to názor!“ Prudce se obořuji, dotčena jeho slovy. Pche, copak jsem nějaký pingl? Ani nápad!“ Odcházím.
Aspoň jsem unikla. O chvíli později slyším další spršku nevhodných výrazů. Štěstí, že je Mareček venku. V uších už mi zní jeho pichlavý křik, který drásá ušní bubínky. Při té představě se oklepu a třením ruky se snažím zahnat husí kůži. Brr!
Nekonečně se točím na své kancelářské židli, až se mi motá hlava. Nevím proč, přijde mi to k smíchu. Děsně k smíchu. Snad proto, že jsem dezorientovaná a každou chvíli se malátně chytám za vílou skříň.
Náhle se mi vybaví pár školních hlášek a vtipů na účet druhých. „Puberťačko bláznivá! Koukej jít radši umýt nádobí nebo zamést chodbu,“ napomínám se a přemlouvám avšak s jistotou, že smát se ještě notnou chvíli nepřestanu a nádobí zůstane na svém místě jako dosud.
Sedám si na gymnastický míč a nadšeně na něm hopsám. Náhle mě zasáhne ostrá bolest v kyčli a já jsem nucena se svou zábavou přestat. „Krucinál!“Naštvaně kleju a radši si sedám na pohovku.
„Gól!“ Vytrhá mě výkřik z trochu smutných myšlenek. Musím se zase smát.
Náhle se vypíná televize a táta vyplouvá z obýváku na chodbu a…Brouká si? Ne! On zpívá a tančí! To mě tedy podržte. Přemáhám nutkání znovu se rozesmát, nakonec úspěšně a já se mu můžu podívat do tváře bez jiskřících ohníčků v očích. „Tak co vyhráli?“Snažím se projevit zájem. „No, nakonec jo, ale co tam vyváděli…“ Začíná výčet nepřežitelných chyb. Nevnímám, jen přikyvuji. Za tu dobu jsem se naučila, že je to nejlepší způsob, jak tohle vydržet. „Takže takhle,“ shrnuje. „V sedm jdu s klukama hrát do haly, nepřijdeš se podívat?“
„Ne, to je dobrý,“ snažím se ho zdvořile odmítnou, náhle toho však lituji. „To je škoda, ještě jsi mě neviděla, jak hraju, tak jsem myslel, že bys mohla…“ Nečekaně smutně mumlá jako malý kluk. „Tak já teda přijdu, jo?“
„Fajn, super tak na sedmou buď v hale,“ rozkvete.
Je krátce po sedmé a já sedím na sedadle, poslouchám nepříjemné zvuky sálových bot, které skřípou po podlaze. Ani v nejmenším nevnímám hru. „Udělej mu jednou radost,“pobízím se. Snažím se přinutit sledovat hru. Hru dost odlišnou, než kterou jsem jedinkrát viděla na skutečném fotbalovém zápase. A umírala při tom nudou.
Můj drahý otec se může přetrhnout, aby na mě zapůsobil. Divoké akce a výkopy, důležité nedůležité informace pro ostatní spoluhráče, které jeho „moudré“ rady začínají otravovat. A pak je konec. Hodina pryč a já jsem propuštěna ze svého žaláře. No, ale musím si připustit: „Tak strašné to nebylo.“
Doma pak zběžně pročítám televizní program a když vidím další zápas, už potichu úpím…
(celkem: 7, počet hlasujících: 2)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)
16.2.2010, 22:33Mně to moc srandovní nepříjde.
Jaký to mělo účel je věc první, ale slova mluví za vše. Četl jsem to dvakrát. Je tam výsměch, povýšenectví. Jestli se tomu táta zasmál, tak to je fajn. Mně se to prostě nelíbí a nezasmál jsem se. kvalitní komentář (0)Reaguj >>
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
S tebou | Valentýn | Nářek moře | Můj malý milovník myček mareček | Intuice