15 398 literárních děl

3 003 autorů

Vzal sice rozum do hrsti, ale nestálo to za to.
[Poláček Josef] Další >>

SBÍRKY OSTATNÍ BLOGY POVÍDKY BÁSNĚ

Stopař

Autor: smarstin

, 18.10.2014, Povídky

„Michaelovi je čtyřicet dva let, má hezkou, stejně starou ženu a dvě malé děti, dvojčata. Tvoří dokonalou rodinu, neboť žijí jeden pro druhého, neznají hádky, milují se. Michael pracuje jako prodavač v malém obchodním domě s elektrotechnikou, dvacet kilometrů od čtvrti, ve které bydlí. Je to jedna ze čtyř částí městečka Sunhill v Irsku. Je to příznačný název pro toto město, neboť bylo postaveno na sytě zeleném kopci a slunce jako by se jej skoro dotýkalo. Také zde, jako na jediném místě v celém Irsku, prší vůbec nejméně. Když však zaprší, déšť, spolu se slunečními paprsky, vytváří nejnádhernější duhy, a to nejen v této zemi, ale na celém světě. Michael je hrdý na to, že může žít na tak úžasném místě, miluje každou jeho část, každé stéblo trávy, každý závan větru, který mu projede vlasy a každou kapku rosy za ranního rozbřesku. Je to obdivuhodný člověk, dokáže rozdat radost snad do všech světových stran. Sunhill se může pyšnit jen málem takových lidí a já vím, že i z toho mála je Michael ten nejobětavější a nejčestnější človíček, jakého jsem poznal. Jmenuji se Ian a znám se s Michaelem vlastně odjakživa, naše matky byly a jsou nejlepšími kamarádkami a narodili jsme se jim ve stejný den, náhoda? Možná, kdo ví, každopádně, od té chvíle jsme vyrůstali jako bratři a lepšího kamaráda jsem za celých čtyřicet dva let nepoznal, to už něco znamená. Já jsem redaktor v místním deníku a mám na starost sloupky, zabývající se záhadami místními i nejbližšího okolí. Jde o záhady jakéhokoliv druhu, nejčastěji jsou to však přírodní úkazy, zkrátka věci, které se dají těžko pochopit a vzbuzují ve čtenářích zaujetí, někdy údiv
a někdy, tak jako tomu bylo v případě mého posledního článku, i strach. Většinou jsou to zajímavosti, kterých se v našem kraji objevují desítky a snad i stovky ročně, ale v tomto případě jde však o výjimku, která se přihodila právě Michaelovi letos na podzim. Došlo u nás k něčemu takovému vůbec poprvé, a přestože se to zdá být neuvěřitelné, opravdu se to stalo. Přihodilo se to, když se Michael vracel z práce stejně jako každý den. Tentokrát však udělal něco, co nikdy předtím…zastavil neznámému muži, který stopoval kousek za městem.“

„Vzpomínám si, že jsem se ten den v práci zdržel o něco déle, byl pátek a nemohl jsem se dočkat, až budu doma, měli jsme totiž s Lucy, mou ženou, patnáct let výročí svatby. Když jsem se podíval z okna, byl jsem překvapený, protože bylo sedm hodin a venku byla černočerná tma, na tuto hodinu až příliš velká. Vyšel jsem tedy před obchod, abych se podíval, co se děje. Schylovalo se nejméně k nějaké vichřici, v obchodě máme ve výlohách dost tlustá skla, takže nic nebylo slyšet. Stromy se pod náporem větru prohýbaly a odpadky z koše létaly po skoro prázdném parkovišti. To je lemováno pouličními lampami, ze kterých už svítila jen jedna, a zrovna v blízkosti mého auta. I ta se ale zanedlouho rozblikala a po chvilce zhasla. Teď už nebylo vidět skutečně nic, jen úzký pruh asfaltu těsně před obchodem, osvětlený rozsvíceným nápisem nad vchodem. Byl jsem udivený takovým počasím a v duchu jsem jen doufal, aby nebyly na cestě nějaké problémy, popadané stromy a tak. Ještě na chvíli jsem se zavřel v teple obchodu, abych konečně douklidil a mohl se vydat na cestu domů. Mezi tím se k tomu ještě rozpršelo tak, že než jsem přeběhl těch pár metrů k autu, byl jsem promočený skrz na skrz. I stěrače měly co dělat, aby stačily takové přívaly vody odklízet ze skla. Musel jsem jet krokem a chvílemi snad i pomaleji, nebylo vidět na metr. Obvykle trvá dostat se z města kolem pěti minut, tentokrát mi to ale zabralo přes půl hodiny. Už bylo po osmé a v rádiu začínali upozorňovat na první překážky na silnicích. Spadlý strom přes silnici do Greenwoodu, rozlitá řeka Suir ve Waterfordu nebo zpřetrhané a popadané dráty elektrického vedení na příjezdové cestě do městečka Cork. O Sunhillu ani o trase tam se nikdo nezmínil, zatím. To asi proto, že jsem měl být první, kdo tudy projede. Po chvilce se ve voze rozhostilo ticho, neboť se vytratil veškerý signál a mohl jsem poslouchat tak akorát šum. Ostatně, divil jsem se, že jsem v takovém nečasu vůbec nějakou stanici naladil. Když jsem opustil město, tak se déšť naštěstí zmírnil a já mohl konečně zrychlit. Dokonce už jsem i začínal rozeznávat siluety míhajících se stromů. Liboval jsem si, že dostalo počasí konečně rozum a těšil jsem se na svou milovanou rodinu ještě víc než předtím.
Asi po pěti minutách o něco plynulejší jízdy se ze tmy náhle vynořila silueta lidské postavy, stojící na krajnici. Okamžitě jsem zpomalil, abych ho náhodou nesrazil, viditelnost byla přece jen pořád mizerná. První věc, která se mi prohnala hlavou byla, jestli ten člověk nepotřebuje pomoct, a jakože stopaře normálně neberu, v takovém počasí bych to klidně udělal. Po pár metrech jsem tedy zastavil, zacouval zpět a stáhl okénko.
„Kam jdete v takovém počasí?“ zavolal jsem. Stál tam promočený a na kost zmrzlý muž. Mohl být tak v mém věku, nemohl se snad ani hnout, bylo od něj slyšet jen cvakání zubů. Tak jsem ho hned pobídl, aby si vlezl dozadu, protože jsem měl na přední sedačce krámy z práce. Zapnul jsem topení naplno, aby alespoň trochu roztál a mohl říct, kam vlastně cestuje.
„Ďď…děkuju,“ vykoktal ze sebe. „J-jdu do S-Sunhillu.“
„Do Sunhillu?“ vykřikl jsem překvapeně. „Tak to máme společnou cestu, v tom případě vás mohu dovést až na konec vaší cesty,“ usmál jsem se. „A co vás, prosím vás, dohnalo k tomu, abyste šel pěšky takovou štreku?“
Chvíli oba mlčeli, bylo slyšet, jak stopař ještě dodrkotává zuby a snaží se promluvit tak, aby mu bylo normálně rozumět.
„Já nevím,“ odpověděl tiše a bylo opět ticho, jen rádio tlumeně šumělo. „Nepamatuju si nic…v-vůbec nic.“ Najednou byla z jeho hlasu cítit beznaděj, měl jsem dokonce pocit, že je mu snad i do pláče.
„Co to říkáte?“ zeptal jsem se starostlivě. „Jakto, že si nic nepamatujete? To jako, že si nepamatujete sebemenší věc před tím, než jsem vám zastavil?“
„Ne,“ odvětil sklesle a potichu. Choval se divně, nevěděl jsem, jestli mám věřit tomu, co říká, nebo jestli si mám myslet něco jiného. O tom něčem jsem ale nechtěl moc přemýšlet, radši. „A…jakto, že víte, že jedete do Sunhillu?“ zeptal jsem se a sledoval ho chvílemi ve zpětném zrcátku. Měl strnulý výraz a zíral z okénka do husté venkovní tmy.
„Cože?“ trhnul sebou, jako by byl vytržen z pološíleného snu.
„Říkal jste, že jdete do Sunhillu, tak jakto, že si pamatujete zrovna tohle a jinak víc nic?“
Opět se neozývalo nic než tichounké šumění rádia, byl jsem zmatený a nevěděl, co mám dělat. Přemýšlel jsem, jestli je vhodné brát ho sebou domů.
„Co by řekla Lucy, je sice vyšinutý a možná potřebuje pomoc, ale máme dneska významný den a vůbec ho neznám. A co když je to nějaký zločinec?“
V duchu jsem si povídal sám se sebou a myšlenku, vzít ho domů, jsem rychle zavrhnul, přece jen jsem z něho neměl dobrý pocit a ohrožovat svou rodinu, to by bylo to poslední, co bych riskoval. A jak jsem tak přemýšlel, ani jsem nepostřehl, že už přestalo pršet. Byl najednou docela klidný páteční večer. Až na to ticho, které ze zadního sedadla přímo řvalo, to ticho mě děsilo. Úplně jsem přestal vnímat cestu a ztratil jsem pojem o počtu zbývajících kilometrů. Tipoval jsem tak pět a za chvíli se mi tato domněnka potvrdila, protože jsme se blížili ke křižovatce před starým mostem, za nímž už se pomalu začíná vršit Sunhill. K domu je to pak necelých pět minut jízdy.
„ZASTAV!“ ozval se najednou ze zadu výkřik a já, ze strachu, že jsem v tom zamyšlení něco přehlédl, dupnul na brzdu. Vyděšeně jsem se rozhlížel do všech stran.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se, a když se zezadu opět neozvala žádná odpověď, otočil jsem se a zakřičel pro změnu já. „Tak co se vám sakra děje!“
„Dál nemůžete jet, musíte zahnout doleva,“ odvětil se zvláštně klidným tónem v hlase.
„A proč, jestli se můžu zeptat?“ Chvíli jsme na sebe jen koukali.
„Já nevím,“ odpověděl, tentokrát poněkud vyplašeně a nespouštěl ze mě oči.
„Ovšem, že nevíte,“ otočil jsem se zpět k volantu a znovu se rozjel. V tu chvíli mi však tělem projel mráz a znova jsem dupl na brzdu. Přitom jsem sundal nohu ze spojky, takže chcípnul i motor. Na krku mě studilo cosi železného. Ano, má nejhorší obava se naplnila, byla to pistole.
„Co blázníte,“ řekl jsem vyděšeně a potichu.
„Jestli chcete žít, jeďte, kam řeknu já. Doleva.“
Bez váhání jsem nastartoval a jel tam, kam chtěl. V tu chvíli mě zajímala jediná věc, přežít. Měl jsem před očima jen ženu a děti.
„Vidíte? Jel jsem doleva, proboha, prosím vás, mám rodinu, udělám všechno na světě!“
„Já vím, Michaele, já vím. A Lucy i malý Michael s Paulem tě určitě moc milují, jsi jejich skvělej táta, co?“ Z hlasu mu čišela jistota a moc, kterou měl v rukách.
„Jakto, že mě znáš? A mou rodinu? Co jsi zač!“ Začínal jsem mít panickou hrůzu z toho všeho, co by se mohlo stát.
„Na další křižovatce jeď doprava a na té další zase doleva. Na co že jsi se to před chvílí ptal?“
„Odkud nás znáš!“ to už jsem zase zvýšil hlas, v tu chvíli jsem ale cítil, jak se mi hlaveň tiskne ke krku mnohem silněji.
„Ale ale...pšššt, není třeba zvyšovat hlas, není to slušné. Víš Michaele, já o tobě a tvých blízkých vím úplně všechno. Nezapomeň, že na další křižovatce jedeme doleva. Ty a Lucy jste spolu dneska patnáct let, začali jste spolu chodit na střední, šli jste spolu na vejšku a pak jste se vzali. Postavili jste si domeček v Sunhillu a celých patnáct let tam šťastně žijete, dokonce moc šťastně, mnozí vám to závidí. No a před pěti lety se vám narodila krásná dvojčátka, co víc si přát.“
A jak vyprávěl náš životní příběh, jako by četl z knihy, začaly se mi do očí valit přímo proudy slz.
„Co chcete, co jsem vám udělal, já přece...“
„Jeď doprava, Michaele,“ přerušil ho stopař. „Já vím, že jsi nic neudělal, že jsi přímo vzor slušného a poctivého člověka, který by se rozdal pro své blízké. Něco ti řeknu,“ naklonil se
k mému uchu a zašeptal. „Takový mam nejradši, víš? “ a zase se opřel.
V tu chvíli už jsem nemohl skrývat pláč a přes slzy jsem neviděl, pomalu jsem se smiřoval se svým koncem.
„Tak co mám udělat!“ zakřičel jsem a prudce zastavil.
„Nic,“ odvětil klidně a sundal zbraň z mého krku. „Jen buď dál takovým, jaký jsi. Až si otřeš oči, myslím, že to tu poznáš.“
Rychle jsem si začal rukama utírat slzy a otočil se na zadní sedadlo. Byl jsem v šoku, nikdo tam neseděl a přitom nebylo slyšet žádné otevření ani zavření dveří. Rychle jsem vyběhl ven, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Opřel jsem se hlavou o střechu a snažil se uklidnit. Pak jsem zvedl hlavu a byl v šoku ještě větším, díval jsem se přes silnici na svůj dům. Prostě jsem tam jen tak stál a zíral na něj s otevřenou pusou. Rádio, které před dobrou hodinou přestalo hrát, opět spustilo a místo šumění se ozval mužský hlas, který říkal:
„Dobrý večer, je devět hodin a přinášíme rychlý přehled dopravních zpráv. Před půlhodinou došlo ke zřícení starého dřevěného mostu u města Sunhill, který nevydržel nápor projíždějících automobilů. Bohužel, ani jeden z účastníků tuto tragickou nehodu nepřežil. Zatím se jen spekuluje o příčinách zřícení, podle všeho za to může stáří mostu
a ztrouchnivělost dřeva, které takovou váhu v žádném případě nemohlo unést. Dále rychlý přehled počasí na příští týden...“
„To neni možný...to neni možný...to neni možný.“
Jen tohle se mi pořád honilo hlavou. A to, že nejsem na dně řeky pod mostem ale živej a zdravej před svým domem v Sunhillu. Zabouchl jsem dveře, tryskem vyběhl k domu a jako ten nejšťastnější a zároveň nejzmatenější člověk na světě zmizel uvnitř.