To co píšu, chci, aby se stalo. Chci to uskutečnit. Nechci, aby to byl jen suchý popis mého snu. Možná že ne až tak snu jako fantazie. Nevím, jaký můj život bude, ale vím, jaký doposud je.
Takže. Strašně miluju sloh. Baví mě popisovat, hlavně fantazijní, neexistující věci. Nenechala jsem si vymluvit, že nemůžu napsat popis na čtyři stránky. Byla jsem si naprosto jistá, že to dokážu. Jenže pak mi řekla, ano, dá se to napsat, ale bylo by to strašně nudné a zdlouhavé. Žádná náplň. A já si to uvědomila a s vymýšlením popisů jsem skončila. Možná se k tomu ale někdy vrátím. Není pravda, že bych chtěla být spisovatelkou, ale moje psaní je jako zábava, jako koníček místo toho, co už není, co být nemůže. Nikdy, ani ve společnosti nebývám ráda konkrétní. Baví mě si s lidmi hrát, ať hádají, co čím myslím. Tedy jen v případě, že vůbec mluvím. Nejsem ale ten typ melancholika, co nemluví a je věčně v koutě. Mám život vlastně v pohodě. Člověk je ale chtivý a zvědavý. Kdybych měla zrcadlo, které by se předbíhalo, jako je v knížce Duhová jiskra od Daniely Fischerový, asi bych neváhala, jestli se mám opravdu kouknout na svoji budoucnost.
Po několika nezdařených pokusech si píšu deník. A opravdu, každý den si píšu to, co bylo zajímavého. Až budu babička, a budu si ho číst, možná budu litovat nad tím, kolik mých dní bylo nezajímavých a nudných. Možná, ale mi bude dobře, že jsem své dětství prožila dobře a opravdu. Zatím ale věřím té první, sic pesimističtější představě.
A tak jsem se jednoho mokrého dne zasnila, že jsem nezpozorovala příchod naší kočky, která se mi potichu uvelebila na klíně…
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Pro vás. | Války rok | Záchrana | Jak město Litomyšl přišlo ke svému jménu | SLOVO