Na místě dnešní Litomyšle bývali kdysi dvě znesvářené vesnice. Mezi nimi stával dřevěný kostel zasvěcený Paně Marii sedmibolestné. Obě dvě vesnice měly stejný název, a přely se právě o to,který z nich by měl právě připadnout. Napětí mezi nimi se stále stupňovalo.
Až jedné bouřlivé noci chtěli chlapi z první vesnice druhou vyděsit a přesvědčit, že název patří jim. Vplížili se na náves a chtěli začít strašit. Když tu do nejvyšší budovi vesnice, rychtářova stavení, uhodil blesk. Dům vzňal a i přes snahu a rychlý zásah občanu půlka vesnice lehla popelem. A protože na návsi byli viděni muži ze sousední vesnice, pochopili to jako úmyslné zapálení. Vesničané se rozhněvali, zapálili louče a hnali se k druhé vesnici. Když běželi kolem kostela, z čistého nebe do kostela opět uhodil blesk a on vzňal. Vesničané se zalekli a někteří běželi tuto zprávu zdělit i do druhé vesnice. Zbylí se pokoušeli kostel hasit. I když hasili obyvatelé obou vesnic, kostel vyhořel do základů. Všichni to brali jako boží znamení, a tak se rozhodli na místě kostela vystavět novou společnou osadu, kterou pojmenovali Líto(podle lítosti, která ještě dlouhou dobu panovala). Jak šel čas, z vesnice se stalo město, a spravovat ho začal nový rod. Hrabě byl velmi pověrčivý, obklopoval se různými věšci a astrologi, kteří mu předpovídali budoucnost. Jeden z nich mu zdělil,že toto město vynikne především svým rozumem a zdravou myslí. Hrabě byl velmi potěšen, a aby se pojistil, dal městu do názvu ono slovo. Hned ten den nechal vyhlásit nové jméno města - Lítomysl. Ovšem jeho sluha, který byl pověřen tímto úkolem, už od malička šišlal. A proto místo Lítomysl, vybubnoval Lítomyšl. Občanům se to zdálo divné, ale nechtěli odporovat rozkazům hraběta. Než se to hrabě dozvěděl, mezi lidmi se to vžilo, a už to nechtěl měnit.
V průběhu staletí se kvůli lepší výslovnosti Lítomyšl změnilo krátce na Litomyšl.
Hodnocení:2 (celkem: 2, počet hlasujících: 1)
Zobrazeno 20x (přihlášenými uživateli) Líbilo se Ti dílo?Doporuč jej >>
Války rok | SLOVO | Pesimistický smutek | Píseň o včerejšku III | Když mi