Síň kravin: Babička
"Kocour tu není od toho, aby měl rád lidi. Ale nemusíte se bát. Tady je na něj moc nahuleno." Julius Přeučil, předseda
Autor: Marek N.
,
13.8.2011,
Povídky
V hale stáli dva muži. Oba byli vysocí - určitě kolem dvou metrů a o to překvapivější bylo, když první z nich, oblečený v džínách a černém svetru pozdravil druhého, zahaleného v dlouhém šedém kabátě.
"Čau Mrňousi."
"Čendo." Mrňousův hlas skřípal jako navlhčená dlaň po školní tabuli. Den předtím hodně chlastal. Hlasivky už nikdy nejsou co bývaly, když jim dáváte denně důkladnou školu.
"Koukám, žes ji nakonec dostal." Čenda koukal na postavu, visící na řetězu, připevněném kdesi nahoře, kam kvůli přítmí, které kolem panovalo, neviděl.
"Nakonec jo," řekl Mrňous a hlas se mu zatřásl. "Bylo to těžký. Nechtěla mě."
"Těžko ses mohl divit."
"Nic, co jsem dělal, jsem nedělal proto, abych jí ublížil. Měl jsem ji rád. Ale byla moc mladá. Nechápala to. Ostatní taky ne, ale u ní mě to štvalo."
Čenda se na Mrňouse koukal přivřenýma očima a věděl, že teď by měl cítit něco jako odpor. Měl před sebou člověka, který zklamal důvěru pěti dětí a jednomu z nich ublížil tak, že už se z toho nikdy nevzpamatovalo. Ale odpor se nedostavoval. Asi i proto, že tady v Síni kravin nikdo nikdy nevěděl, co je bílé a co černé, co je dobré, co zlé. Byly tu jen příběhy a artefakty. Postava visící na řetězu se jmenovala Aneta a v okamžiku, kdy se její časomíra zastavila, jí bylo 15 let. Čenda ji znal. Měla sestru. Jak že se jmenovala? Měl to na jazyku. Možná později si vzpomene. Ještě s nimi byli tři kluci. Zachariáš - všichni mu říkali Zak. A ti dva další, kteří nebyli důležití, protože o nich se moc nevyprávělo. V tom příběhu, který četl v knize. O cestě do údolí a o tom, jak to nezvládli.
"Říkals, že dnes tu nebudeme sami."
"Správně." Mrňous si zapálil cigaretu a ve vzduchu začal být cítit pach kouře. "Kdyby tu bylo moc nahulíno, tak řekni."
Čenda jen mávnul rukou a rozhlížel se kolem sebe. Bylo to tu hodně velké. Nikdy by neřekl, že do tak malého objektu se vejde tak velký prostor. Zvenku je tohle normální činžák, uvažoval. Zřejmě museli sejít někam pod zem.
"Pojď ještě kousek," řekl Mrňous. "Támhle." Ukázal rukou před sebe a vykročil.
Čenda ho následoval.
Po chvilce došli do rohu. Stýkaly se tu dvě stěny. Bylo zvláštní vidět bod, který vymezuje hranici něčeho tak monumentálního, jako zdi Síně, které se odtud v pravém úhlu rozbíhaly do dálky.
"Myslel jsem, že to nikde nekončí." To byl Čendův pokus o odlehčení dusivé atmosféry, ale Mrňous se nezasmál, přestože měl ve zvyku se uchechtávat při každé příležitosti.
"Tady nic nekončí." Mrňous se stěny dotkl špičkou boty. "Je to jen styčný bod. A náš cíl, aspoň pro tentokrát."
Styčný bod. Jistě. Čenda věděl, že tu může čekat cokoliv, na to byl upozorněn předem. Koneckonců, byla to jeho zvědavost, co ho sem přivedlo a čím divnější věci tu uvidí a uslyší, tím lépe pro něj.
"Už je tu," řekl Mrňous a pohled měl stále upřený do rohu.
Čenda se díval tamtéž. Napínal zrak nejvíc jak mohl a bojoval s potřebou mrknout.
Z rohu se oddělil stín. Chvíli se vlnil a rozhodl se pokračovat po pravé stěně. Měl tvar postavy, na které Čendovi něco nesedělo. Měla divně zdeformovanu hlavu. Pak se všechno zabarvilo odlesky světel. Nikde v Síni nebyl žádný viditelný zdroj světla. Barvy, kterými se stín definitivně odlišil od okolní šedi, přicházely odnikud. Stín už nebyl stínem. Postava na zdi byla kreslená, barevná a byl to králík. To, co Čenda považoval za zdeformovanou hlavu, byla zcela běžná, kreslená králičí hlava s dlouhýma ušima. Králík měl velké, chytré oči a teď si jimi prohlížel ty dva, do jejichž světa nepatřil, stejně jako oni do jeho.
"Ahoj Mrňousi!" zvolal králík. Jeho hlas byl měkký, hladivý. Přesně takový, jaký mívají postavičky z kreslených pohádek a o tom, že tento tvor je pohádkový, nikdo nepochyboval.
"Nazdar Čumáčku," pozdravil ho huhňavě Mrňous, cigaretu sevřenou mezi rty. "Jak bylo doma? Co kámoši? Co Ťapka?"
"Zdravím," řekl do toho všeho Čenda a králík na chvilku soustředil pohled na něho.
"Přivedl sis kámoše, Mrňousi, no to je skvělé!!! Kdo je to? Je slušný. Zdraví. Ale vypadá vystrašeně. Viděl Anetu?"
Mrňous se zasmál. "Viděl Anetu. Jo. Ale myslím, že takhle rozhozenej je spíš z tebe."
"Ze mě?" Čumáček se zatvářil jako by přemýšlel. "Hm. Nedivím se mu. Málokomu se poštěstí potkat nejznámějšího vypravěče v Síni." Vycenil na Čendu dlouhé přední zuby v úsměvu. "Ale to si nijak neber. V pohodě. Ber to, jako bych byl úplně normální králík. Zapomeň na slávu. Pomíjí."
"Čumáčku," smál se Mrňous. "On tě nezná, chápeš? Je mu jen divný, že jsi kreslenej."
Teď už Čumáček neskrýval údiv. "Nezná? To si ze mě děláš srandu, Mrňousi? Jak mě může neznat? Viděl Anetu?"
"Viděl Anetu," přikývl Mrňous. "Ale on ten příběh nezná moc dobře. Nezná vlastně ani Kocoura, ani nikoho dalšího. Přivedl jsem ho, protože ho to zajímá."
Čenda celou dobu stál a nevěděl, co říct. Stál v Síni kravin. Snažil se sem dostat několik měsíců. Dokonce se kvůli tomu spřátelil s Mrňousem, bezdomovcem a neobyčejně krutým mužem, který si s osudy druhých hraje jak s kostkami. Teď viděl před sebou na zdi mluvícího kresleného králíka a nevěděl, co si má myslet.
"Zajímá," opakoval Čumáček a pokyvoval hlavou. "Líbí se vám moje nové boty?" změnil náhle téma a šibalsky zamrkal.
Čenda se podíval na králíkovy nohy a otřásl se. Na kreslených tlapkách byly navlečeny růžové boty sportovního typu, s modrými mašličkami na špičkách. Mimoděk ho začaly bolet čelisti. Tak sladké to celé bylo.
"Líběj se nám. Mně teda," řekl Mrňous. Loktem šťouchl do Čendy a ten pochopil.
"Jo. Jsou moc pěkný," řekl. Jak moc věrohodně jeho tvrzení vyznělo se radši neodvažoval odhadnout.
"Koupil jsem je na pouti," řekl Čumáček. "Výhodná koupě. Zadarmo. Kámoši platili."
"Zadarmo. To je hodně dobrá cena, čoveče," řekl Mrňous. Cigaretu už dávno dokouřil a nějakou dobu si pohrával s nedopalkem mezi prsty. Teď ho zahodil a sahal pro novou. "Předpokládám, žes tam byl s Ťapkou, přežrali jste se cukrový vaty a bylo vám moc špatně. Co?"
Čumáček zavrtěl hlavou. "Ne ne. Ťapka už není."
"Ale?" Mrňous vyfoukl kouř a vypadal překvapeně. "Vy jste se rozešli?"
"Byli jsme rozejiti. Je mrtvá."
"Ale. To mě mrzí. Ty sám? Nebo něco jinýho?"
"Upřímnou soustrast," ozval se Čenda.
Čumáček se na něj úkosem podíval, pak pokračoval směrem k Mrňousovi. "Sežraná. Napůl. Nic moc hezkýho. Věčně nadrbaná, doplatila na to. Ale nebudem to řešit."
"Dobře," řekl Mrňous. "Jestli o tom nechceš mluvit, tak o tom mluvit nebudem. Nás zajímá Kocour."
"Ke Kocourovi jen přes mrtvého muže, ale to asi víte?" Čumáček se na stěně posadil. Přesněji řečeno zaujal polohu sedícího, ale protože kolem něho nebylo vidět nic víc než holá stěna, jenom tak skrčeně visel ve vzduchu.
"Víme," promluvil po dlouhé době i Čenda. "Akorát mi není jasné, jakou roli tu hraje modrá plachta. Četl jsem Hadry a hadry, tam se zmiňuje často."
"Četls Hadry a hadry a tvrdíš, že mě neznáš?" zeptal se Čumáček.
"Omlouvám se, jestli tě tím nějak urážím, ale opravdu tě vidím poprvé v životě. O králíkovi tam vůbec nic není."
"Je," skočil mu do řeči Čumáček. "Jsi jen nepozorný čtenář a určitě přeskakuješ celé odstavce, možná i stránky. To snad ne. Má pak cenu se s tím psát?" Hned si i sám odpověděl. "Nemá."
"Omlouvám se," opakoval svoji omluvu Čenda.
"V pořádku," řekl Čumáček. "Za tu dobu, co tu jsem, jsem se naučil ledacos překousnout. Shrnu to - králící hrají roli ve všem. A smrt se bez nich neobejde. Bez smrti není mrtvý muž a bez mrtvého muže není Kocour. Je to jednoduché. V každém případě jsi tu a protože jsi tu," ukázal kolem sebe a Čenda pochopil, že tím nemyslí jen okolní stěnu, ale i trojrozměrný prostor, ve kterém se nacházel on s Mrňousem, "máš právo vědět. To nemá každý. To určitě víš."
Čenda přikývl. Je v Síni kravin a má právo vědět.
---
Rok 1980 byl jedinečný. Jimmy Carter, americký prezident, vyhlásil obchodní embargo proti SSSR a tým USA na zimní olympiádě v Lake Placid zázračně porazil sovětský reprezentační tým v ledním hokeji. Nigel Short, 14letý kluk z Velké Británie, se stal nejmladším mezinárodním šachovým mistrem v historii. Sonda Voyager objevila nový měsíc Saturnu. Iron Maiden vydali první album, v kinech se objevilo druhé pokračování Hvězdných válek a v New Yorku předčasně skončila životní dráha Johna Lennona.
Martin byl malý kluk a tohle všechno mu bylo jedno. V šesti letech máte spoustu zájmů, ale velkým zlým světem venku se stále cítíte netknuti. Byl rád, že Žižka porazil Křižáky, protože černé kříže byly příliš zlověstné na to, aby jim fandil a navíc se mu nelíbilo upalování hodných lidí. A byl rád, že Češi porazili ve válce Němce, protože aby to bylo obráceně, musel by být Němec - a to nebyl. Ale ze všeho nejvíc ho zajímalo to, co většinu malých kluků. Jídlo, pití, zábava, láska k rodičům a rivalita vůči staršímu sourozenci.
Lenka byla podle všech kritérií dobrá matka, která měla v úctě svého manžela, vydělávajícího velké peníze a milovala svoje dvě děti, za které by dala vlastní život a kdyby existovalo něco cennějšího, obětovala by i to. Rudolf byl starostlivý otec - nikdy nenechal nikoho z rodiny o hladu, ani chodit v rozedraných botách nebo děravém triku. Vlastně s tím hladem… Ne, není to tak docela pravda. Když si Martin odmítl rozmačkat brambory do omáčky, musel od stolu. Nepomohly námitky, že mu to tak chutná, že ho baví brambory krájet a jednu po druhé si vychutnávat na patře. Rudolf byl voják a jeho mužstvo nesmělo mít hlad ani nouzi. Dokud poslouchalo.
A to přesně vyhovovalo Štěpánovi. Štěpán byl velký. Bylo mu deset. Štěpán měl spoustu kamarádů a jejich okruh systematicky rozšiřoval i o ty, které bez větších problémů přetáhl Martinovi. Štěpán byl týmový hráč, zvyklý poslouchat a dokázal se porvat o svoje místo na slunci.
"Chovej se normálně, blbečku," říkal často Martinovi, když ten náhodou řekl něco, co znělo chytřeji než od kluka jeho věku.
Štěpán měl otce za vzor, slepě ho respektoval a neváhal mu na Martina donášet, pokud se někdy stalo, že nebyl dost opatrný a postěžoval si. Štěpán splňoval všechny předpoklady být skutečným starším bratrem, zpočátku zbožňovaným a následně do konce života nenáviděným. Tak jak to bývá vždycky.
Takhle to bylo i v roce 1980.
Martin měl rodiče rád. Těžko říct, jestli víc než oni jeho - ve světle pozdějších událostí mohly jejich vztahy vypadat všelijak, ale nyní, uprostřed léta, bylo všechno jak má být. Do svých tří let miloval i svého bratra. Když mu došlo, že je tento cit jednostranný, žili vedle sebe dál ve stavu rodiči kontrolované neutrality.
A pak tu byla babička, která ho seznámila s tajemstvím mrtvého muže.
Martin nevěděl, kolik je babičce let. Jemu připadala velmi stará. Věděl, že je maminka jeho otce a to už muselo být něco.
Nikdy nevycházela z bytu.
"A co venku?" říkávala, když všichni sedávali u ní doma v jídelně při některé z příbuzenských návštěv. "Na nákupy dojdou děcka, já na schody nevlezu a o výtahu mi nemluvte."
A rodiče seděli a rezignovaně přikyvovali.
"Musíme s tím přece něco udělat. Musí občas mezi lidi. Je tam jak v kobce." Tohle Martin slýchával doma, když rodiče zavedli na babičku řeč.
Ale u babičky, u jejího jídelního stolu, nic nezaznělo. Babička byla ráda doma.
"To není jen tak Martínku," říkávala občas, když spolu seděli sami u stolu, Lenka si vydobyla právo umýt nádobí a Rudolf se Štěpánem se chlapsky poobědově koukali vedle v obýváku na televizi. "Vyjít z tohohle domu. Kéž bych mohla, ale schody… ty schody." Do výtahu se bála. Co kdyby uvízla? "Organizovali byste záchranu? Já bych tam umřela. V tom malém výtahu bych se udusila, to ne." bombardovala argumenty každého, kdo se pokusil ji přemluvit k procházce. Co se týkalo Rudolfa, Martinova otce a jejího syna, mohla se spolehnout, že by klidně rozebral celý barák, jen aby se za ní do výtahu dostal. "Nebylo by to nic platné," říkala si pro sebe, když o tom přemýšlela.
A všichni věděli, že babiččiny obavy z uvíznutí jsou zbytečné, protože ona už dávno uvízla. V šedivém vysokém domě, v malém bytě ve čtvrtém patře s výhledem na sídliště.
Stejně jako babička, ani Martin neměl rád domovní schodiště. Zabíralo část domu, která byla na původní obytný komplex jakoby dodatečně nalepená. Zvedalo se do výšky jako spirála a uprostřed byla hluboká, prázdná šachta, od které schody oddělovalo jen nízké zábradlí. "Před deseti lety do té šachty skočil chlap. Byl úplně na maděru. Vynášeli ho ve dvou pytlích, protože cestou o něco zavadil a to ho rozšmelclo." Babička vyprávěla Martinovi tenhle příběh už poněkolikáté a hladila mu ruku, kterou se snažil donést k puse kus dortu, který dostal na talířek. "Bydlel úplně nahoře. Ani jsem ho moc neznala. Takovej divnej pavouk. A teď je pořád v té šachtě, protože sesbírat ho úplně nešlo."
A tak to Martin věděl. Vždycky, když šel po schodech, držel se zády u zdi a neodvažoval se pohledět dolů do šachty. Jeho zvědavost byla veliká, ale v tomto případě ji raději překonal.
Babiččino vyprávění nebyl první zdroj, ze kterého Martin čerpal zkušenosti se smrtí. Ostatně, bylo to jen vyprávění. Jen slova uvízlé staré ženy.
Mnohem větší vliv měla setkání skutečná.
Jeho život byl ještě příliš krátký na to, aby překypoval vzpomínkami. Přesto jich měl hodně.
Před rokem, to mu bylo pět, se zúčastnil pohřbu malých králíčků.
Byly prázdniny a rodiče ho vyslali společně s jeho stejně starou sestřenicí Klárou do Zmizíkovic na chalupu. Jeli s Klářiným otcem, skvělým mužem, který to s dětmi uměl a vymykal se běžnému přesvědčení, že chlap je od přírody příliš líný na to, aby vzal dvě malé děti do přírody a přivezl je vcelku zpátky domů.
Tábořili na zahradě a výborně se bavili. Spali i pod stanem. Odbyli si i pár dní s průjmem, když se přejedli třešní, které dostali od procházejících turistů.
"Strejdo, ty vypadají hezky."
"Jo, pěkný, berte si, dali nám je ti turisti."
"Minule jsi říkal, že jsou to čundráci."
"Teď, když nám dali třešně, jsou to turisti."
Vedle ve staré chalupě bydlel starý pán. Martin s Klárou mu říkali dědo, přestože to byl cizí člověk. Choval králíky. A zrovna tehdy se mu narodila spousta malinkých králíčátek. A to bylo něco pro dvě malé děti.
"Můžeme si s nimi hrát, dědo?"
"Na to jsou moc malí, mohli byste jim ublížit."
"A můžeme je pozorovat?"
"Pozorovat je můžete." A přinesl z chalupy ven před králíkárnu dvě dřevěné židle, na kterých zvídavé děti trávily od té doby značnou část dne a nebýt iniciativního strejdy, nehly by se odtamtud.
Tehdy přišla lekce číslo jedna. Hranice je velmi tenká. Když jednoho dne ráno Martin s Klárou přišli ke králíkárně, dvě mláďátka byla mrtvá. Ta nejoblíbenější. Martin byl smrtí upřímně šokován už od doby, kdy mu máma prozradila, že když umře, už se potom znovu nenarodí. Malí králíčci byli definitivně pryč.
"Co se jim stalo, dědo?" ptali se.
"Asi zmrzli, nevím. Ráno už byli mrtví."
Nevratnost celé události obě děti těžce zasáhla. Ten den ani jeden z nich nejedl a musel myslet jen na králíčky, kteří byli dětmi stejně jako oni.
"Můžeme je pohřbít, dědo?"
"To víte, že jo. Uděláme jim pohřeb jak má být."
Večer vyhrabal děda na zahradě u plotu jámu. Tělíčka obou zemřelých uložil do podlouhlé kartonové krabice od rukavic a přikryl je krepovým papírem.
Dlouho stáli všichni čtyři - děda, strejda, malý kluk a stejně malé děvče - nad čerstvě zasypanou dírou a zpívali písně.
Pozemská cesta malých králíčků tady končila, ale v Martinově hlavě měli zůstat navždy. Na smrt nejde zapomenout. I kdyby se to povedlo, brzy by se připomenula znovu.
Povinná návštěva. Druhý den po návratu z dovolené rodinný žigulík zastavil před šedivým sídlištním domem. Pro Rudolfa místo, kde strávil značnou část mládí, pro Lenku krabice, kam by nejela, kdyby nemusela. Martin měl babičku rád a na návštěvu se těšil. Jen dnes se mělo stát něco, co mu zhoršilo náladu. Rodiče vezli babičce novou televizi, kterou v zahraničí koupili. Byla to krásná televize, moderní. A přesně tak velká, aby zabrala ve výtahu místo pro jednoho malého kluka.
Martin se podíval na bratra a ze Štěpánova tvrdého pohledu vyčetl, že si právě vytáhl Černého Petra.
"Martínku, běž po schodech, jo? Je to jenom kousek," pohladila ho Lenka po hlavě a společně se zbytkem rodiny a objemným kusem vyspělé elektroniky zmizela ve výtahu.
Nechtělo se mu. Ale už přece nahoru několikrát šel. Hlavně se nesmí koukat dolů. Zamířil ke stěně a podél ní začal vystupovat po schodech nahoru.
Šachty se bál, byla pro něj větší tabu než cokoli jiného. A ten muž, ten chlap, jak ho nazvala babička, do ní skočil. Při tom pomyšlení běhal posvátnou hrůzou Martinovi mráz po zádech. To celé ho děsilo a zároveň cítil i úctu. Ten, kdo něco takového udělá, musí být moc statečný. Určitě ano. Stoupal dál. Čtvrté patro. To přece nic nebude. Není to tak hrozné. Hlavně pozorně počítat. A nekoukat se dolů. To věděl z dovolené. Člověk se stále učí. Dole bývají ošklivé věci.
U hotelu byl bazén a kolem něj spousta lidí. Martin už uměl plavat - Lenka zastávala názor, že dítě, které neumí plavat, je zbytečně ustrašené a to pak škodí jeho duševnímu vývoji. I tak se ale většinu času jen proháněl kolem bazénu s ostatními dětmi a do vody moc nelezl. Snažil se jen, aby ho moc neviděl táta, který neměl rád zbabělce, tichošlápky a máminy mazánky, což bylo všechno totéž. David, stejně starý kluk, který tu byl na dovolené s rodiči a mladší sestrou Zuzanou, při jednom takovém dovádění ztratil zájem o hru a z pohledem upřeným na vodní hladinu se usadil na vyvýšený kraj.
Martina zajímalo, co kamarád vidí, co ho tak zaujalo. Přišel k němu a zadíval se tam kam on. Zjistil, že David se nedíval na hladinu, ale skrz ni. Pod vodou byla dobře rozeznatelná lidská postava ležící břichem na dně, s rukama složenýma pod obličejem.
"Někdo tam myje bazén," řekl David.
Opravdu. Vypadalo to, jako kdyby se dotyčný rukama snažil odstranit špínu ze dna.
"Kluci, co je tam?" zavolala Zuzana.
"Někdo tam dole myje bazén," zavolal na ni Martin a ona se rozběhla k nim, aby se také podívala.
"Nehýbá se," ozval se Štěpán. Martin nevěděl, jak dlouho už tu jeho bratr je a všechno sleduje. Štěpán ho ignoroval, jen koukal do vody a přemýšlel. Pak se otočil a běžel k hloučku dospělých, sedících v křesílkách na druhé straně bazénu a živě diskutujících.
Byl to utopenec. Skočil do vody moc brzo a zastavilo se mu srdce.
"Vždycky se musíš nejdřív osprchovat, než jdeš do vody, Martínku," šeptala mu máma do vlasů, když jí o dvacet minut později seděl na klíně a ona ho objímala oběma pažemi a uklidňovala ho. "Tohle je moc nebezpečné, vidíš?"
Muže se snažil přivolaný doktor oživit asi hodinu, ale i on si nakonec musel přiznat, že tato událost se nestala kvůli tomu, aby zúčastněný přežil.
Prý to byl diplomat. Vážený člověk. Nesměla ho odvézt běžná záchranka ani pohřební služba. Diplomati mají všechno extra. A tak ho nechali ležet na cestě vedle bazénu, přikrytého modrou plachtou, protože extra odvoz byl k dispozici až ráno.
Z osmého patra hotelu vypadal muž přikrytý plachtou jako velký modrý slimák. Martin se na něj z okna dlouho díval. Bylo to v noci, když se znenadání probudil a nemohl znovu usnout. Štěpán jako vždycky nevěděl o světě. I v letadle si vydobyl místo u okna jen proto, aby celou cestu prospal a Martin se nudil při zírání do uličky.
Noc byla teplá a on se vyklonil z otevřeného okna a než přišla do pokoje máma, probuzená svým instinktem a zahnala ho zpátky do postele, pozoroval modrého slimáka a hlavou mu proudily myšlenky na to, že ten muž, který se utopil a kterého teď skrývá plachta, už se nikdy znovu nenarodí.
Přešel to. Zapomněl počítat. Zastavil se a koukal na dveře, které vedly do nitra patra, ve kterém se právě nacházel. Nebylo to čtvrté patro ani žádné pod ním, protože ta všechna znal. Dveře byly zamčené.
Vzpomněl si, co mu říkala máma, když ještě neuměl poznat číslice. "Martínku. Když si nebudeš jistý, kde jsi, vrať se dolů a zazvoň na zvonek. Je to ten modrý uprostřed." A když mu to vysvětlovala, zároveň ukazovala prstem na umělohmotný kryt domovního zvonku, přelepený kouskem modré lepicí pásky. Není ostuda se vrátit na místo, odkud vyšel. Je přece ještě dítě. To mu máma jen šeptala, aby to neslyšel táta. Řeči o dětech byly tak slabé a poraženecké. "Jste chlapi," říkával jemu i Štěpánovi, "nikdy nemějte strach, protože když někdo uvidí, že se bojíte, zničí vás." A Štěpán nadšeně přikyvoval, zatímco Martin byl rozhodnutý se přizpůsobit. Nebylo mu úplně jasné, co myslí otec tím zničením.
Otočil se a vyrazil zpátky, co nejblíž u stěny. Napadlo ho, že by se mohl podívat dolů šachtou a zjistit, jak je přibližně vysoko, ale neodvážil se. Co kdyby uviděl zbytky těla? A nebo rovnou celého modrého slimáka, ve kterého se mrtví přerodí, když se je nepodaří včas odvézt?
O patro níž byly dveře opět zamčené. Nad nimi měla být správně cedulka s číslem patra, jenže tam nebyla a Martina to nijak nepřekvapilo, protože v prvním patře chyběla taky. Zbyl po ní jen obdélník čisté omítky, tak jako tady.
Pokračoval dolů jen aby zjistil, že další patra jsou pořád stejná, uzavřená a neoznačená.
V té chvíli zpanikařil.
"Mami!" zakřičel. Schodiště několikanásobně vrátilo ozvěnu výkřiku a pak si Martin uvědomil, jaké je kolem něho ticho. Nikdy tu takové nebylo, při každé jeho cestě občas zaslechl zvuk projíždějícího auta nebo bouchnutí dveří kdesi v chodbách. Teď neslyšel nic.
"Mami, já jsem se asi ztratil!" zakřičel a na konci věty mu selhal hlas. Rozbrečel se. Rozběhl se po schodech dolů a běžel dlouho, dokud mu stačily síly. Když už nemohl, sedl si na schod a hlavu si položil na kolena.
Něco na tom bude, přemýšlel.
Nebylo tu okno. Martin si pamatoval, že v každém patře vždycky okno bylo.
Tak tedy ne.
Seděl a sledoval stín na zdi před sebou. Viděl sebe a svoje chvějící se kolena tak, jak je na zeď promítalo elektrické světlo. Co mu to jen připomíná? Záhy si to uvědomil. Jeho kolena, promítnutá na zeď, vypadala jako králičí uši.
Vzpomněl si na králíčky. Byli malí, neměli tyhle střihací.
Uvíznul tady. Na schodišti. Stejně jako babička ve svém bytě a stejně jako ten pán z posledního, kterému se ani šachtou nepodařilo odejít.
(celkem: 9, počet hlasujících: 2)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
18.11.2011, 10:53Díky. Je to první kapitola z knihy, kouskovat se mi nechtělo, jsem rád, že délka nevadí.
kvalitní komentář (0)Reaguj >>
Napsané výborně, čtivě
kvalitní komentář (0) 18.11.2011, 10:54Je to úvodní kapitola z knihy. Ty dvě roviny spolu přím souvisejí. Kreslený králík je vypravěč. Na požádání vypráví příběh o Kocourovi. Ten jím vyprávěný příběh je ona druhá rovina. Myslel jsem, že je to zřejmé
kvalitní komentář (0)Reaguj >>
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Den, kdy se Monika potkala s pravdou | Sonet o stvůrách potměšilých | Klaustropolis | Dveře ve stropě | Jahodové léto