Paul se na posteli protáhl a zaposlouchal se. Uslyšel tóny klavíru a ani jeden okamžik nemusel přemýšlet nad tím, komu patřily ruce, které na něj hrály. Usmál se a vstal.
Rozespalý přišel až do hudebního pokoje, kde za bělostným křídlem seděl světlovlasý muž s polodlouhými vlasy. Pramínky mu padaly do obličeje a za drobnými brýlemi se schovávaly hluboké oříškové oči. Seděl tam a hrál, s klidným úsměvem na rtech.
Paul se opřel o piáno, podepřel si bradu rukou a spokojeně na něj hleděl. Zavřel oči a zaposlouchal se do ladných tónů. Přicházely a odcházely v dokonalém pořadí, s lehkostí a bez zaváhání. Když oči zase otevřel, muž přestal hrát a naklonil se k němu. Usmál se a pohladil ho po tváři.
„Chyběl jsi mi, McCartney.“
„Taky jsi mi chyběl. Postrádám Tě častěji, než si myslíš. Kdy Tě zase uvidím?“
„Pokaždé, když zavřeš oči.“
---
Paul se na posteli protáhl a zaposlouchal se. Uslyšel tóny klavíru a ani jeden okamžik nemusel přemýšlet nad tím, komu patřily ruce, které na něj hrály.
Otočil se na bok, aby trochu porovnal bolavé klouby a podíval se na noční stolek, kde stála fotografie. Byl na ní velmi mladý muž s bezstarostným úsměvem. Paul natáhl ruku, která se sice třásla více, než by chtěl, přesto ale svůj cíl našla. Letmým pohybem pohladil obrázek a do očí se mu nahrnuly slzy.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Johny.“
Zavřel oči a vzpomínal. Možná za to mohla jen trošku popletená mysl starého muže, ale najednou měl pocit, že na tváři cítí dotek. Dotek důvěrně známých rukou génia s příliš křehkou duší.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
McLennon VI. | McLennon VII. | McLennon XI. | McLennon IV. | Ruce génia (McLennon speciál)