„Pusť tu holku, Ringo, musíme už hrát.“
„Ještě chvilku,“ zamumlal oslovený a dál se věnoval pohledné černovlásce.
„Ona na Tebe počká, dělej, jdeme na podium.“
„No jo, ale když já si už nebudu pamatovat, která to byla.“ povzdechl si a následoval zbytek kapely na pódium, kde čekaly tisíce lidí, aby přivítaly své milované idoly.
Začali hrát jednu z osvědčených hitovek, ale dole v hledišti zaručeně nikdo nic neslyšel. Veškeré jejich snažení bylo marné, hysterický křik tolika lidí by nedokázal nikdo z nich přehlušit. A tak prostě jenom hráli a přemýšleli, jestli vůbec někoho jejich hudba zajímá.
„Close your eyes and I piss you, tomorow don’t miss you…“
„Johne, co to zpíváš?!“ šokovaný Paul nemohl uvěřit svým uším.
„No a? Nikdo to neposlouchá, jen se na to podívej, jsou to ovce!“ křikl v mezihře.
Paul pokrčil rameny. Otočil se na Ringa, který do bubnů tloukl, jen aby se neřeklo a George nehrál pro změnu vůbec. Rezignovaně stál s kytarou v ruce a sledoval něco neurčitého na stropě. Lidem dole to bylo ale úplně fuk. Takto si odehráli svou hodinu na pódiu a pak klidně odešli do zákulisí. Zbývaly jim asi tři hodiny času, než přijde další vlna fanoušků a oni nastoupí na další kolo estrády.
„Proč to vůbec děláme?“ prohodil John, když se vyvalil na gauč a položil si hlavu do klína Paulovi, který seděl na kraji. Ten se málem udusil mrkvovým džusem, ale zůstal sedět.
„Protože to lidi chtějí,“ odpověděl George, který držel v ruce noviny vzhůru nohama. Na otázku Ringa, proč to dělá, odpověděl, že celý svět je postavený na hlavu a takhle tomu aspoň lépe rozumí. Bohužel nikdo nerozuměl jemu.
„Ale lidi taky nedělají, co chci já,“ odporoval John, „podívej se na tohle – Paule, polib mě.“
„Ne.“
„Vidíte to?“
„Tak ho polib, ať máme pokoj.“
„Cože?“
„Polib ho.“
„Už zase,“ zasmál se tiše George.
„Slyšel jsi McCartney? Dělej, co chtějí lidi,“ popichoval ho John a provokativně naklonil hlavu a pootevřel ústa. Paul si povzdechl, ohnul hlavu k svému příteli a vlepil mu krátkou pusu. Pak se hned narovnal a snažil se ignorovat Johnovo nespokojené mručení.
„Umíte to líp,“ ozvalo se zpod převrácených novin.
„Připomíná mi to, že jsem někde poblíž zapomněl holku,“ vzpomněl si bubeník a opustil místnost.
„Nenechte se rušit,“ zamumlal George a přitiskl si noviny na obličej.
„Nemáš nás při čem rušit.“
„Ale jo, mám.“
„Dobře, tak neruš,“ zasmál se John. Pak se posadil se a hned na sebe svalil Paula.
„Mohl jsem hrát v orchestru,“ postěžoval si Tichý brouk George a snažil se číst obrácená písmenka asi z centimetrové vzdálenosti, „pokud začnu, šilhat, je to vaše vina.“
Nikdo už ho ale neposlouchal. Paul pomalu líbal pod sebou ležícího Johna a rukama bloudil po jeho těle. Ten jen založil ruce za hlavou a spokojeně vrněl. Paul se usmál, zbožňoval ten pocit, když věděl, jak moc se mu to líbí. Mrkl okem na muže s novinami místo hlavy a když zjistil, že nemůže nic vidět, zabloudil rukou do kalhot svého přítele. John jen překvapeně zvedl obočí nad troufalostí jinak konzervativního Paula, ale nechal ho. Za chvíli už svého rozhodnutí napůl litoval, protože bylo čím dál těžší tlumit vzdechy a nevzbuzovat pozornost. Stačilo málo, a dospěl by k vrcholu. Paul toho ale nechal včas a položil se mu do náruče.
„Budu Ti to dlužit, Lennone.“
„To rád slyším, nemysli si, že Ti to odpustím. Svůj dluh si musíš odčinit!“ prohlásil obřadně. Paul se jen zasmál a vstal, aby se protáhl. A taky trochu rozchodil.
Za několik chvil už se oba způsobně posadili na gauč, a otevřeli si pivo. Bohužel ani jednoho nenapadlo upozornit šilhajícího kytaristu na konec maškarády.
„Jsem zpátky a plný sil!“ křičel už ode dveří Ringo, který se vrátil umazaný od červené rtěnky a teď se rozhlížel a hledal místo k sezení.
„Víš, Georgi,“ začal, když si všiml jeho novinového představení, „fakt Ti nerozumím. Všichni se chovají slušně, jen Ty tady skoro olizuješ noviny.“
„Mohl jsem hrát v orchestru,“ rezignovaně si povzdechl a praštil bubeníka novinami. Pak si vzal kytaru a upravil si oblek. Byl čas jít na scénu…
Ten večer se dvěma kamarádům hrálo nějak jinak. Když společně zpívali do jednoho mikrofonu písně o lásce a sexu, dívali se jeden druhému do očí a oba tušili, že tentokrát ty slova nepatří fanynkám. Nejradši by utekli do zákulisí a dokončili, co předtím začali. Jenže to nešlo. Museli hrát, protože to lidi chtějí.
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
McLennon VI. | McLennon I. | McLennon VII. | McLennon IV. | McLennon V.