3 002 autorů
Mnoho je na světě mocného, nic však mocnějšího člověka.
[Sofokles] Další >>
Jsem na krásné zelené louce. Do očí mi svítí slunce a život je perfektní. Najednou se přede mnou objeví hrozně otravný kos. Kráká, kráká a nedá pokoj, dokud neotevřu oči. No jo, já vím, už musím vstávat. Vztekle zaklapnu budík. Při pohledu na něj zjistím, že jsem opět v mírném časovém presu. Do školy to sice nemám daleko, ale i tak si musím trochu pohnout.
Za 15 minut na to, vycházím před dům. Do očí mi zasvítí váhavé sluníčko a já si vzpomenu na svůj sen. Nedá se nic dělat, vyrážím vstříc rannímu Brnu.
Má cesta vede do mírného kopce, který končí křižovatkou. Po dobu mého výstupu na vrchol vidím, jak mi ujíždí jeden trolejbus za druhým. Opět zatoužím vrátit se do postele.
Když se konečně vyšplhám nahoru, uvidím stojící trolejbus na dosah ruky. Silou vůle se rozeběhnu. Nejspíš mám štěstí, trolejbus stojí. Vždycky jsem si říkala, že život řidiče trolejbusu je hrozně nudný. Pořád jenom otevírat a zavírat dveře a poslouchat otravné cestující. Teď jsem na vlastní kůži poznala způsob jeho zábavy. Ten milý pán mě nechal doběhnout až ke dveřím a pak mi je zavřel před nosem. Jen léta sebeovládání způsobila, že jsem nevykřikla nějaké krásné slovíčko.
Nejsem přesně ten typ člověka, který uběhne maraton a ani se při tom nezadýchá. Já v tu chvíli funěla jako lokomotiva. Při vzpomínce na škodolibý výraz ve tváři řidiče mám před očima rudo. Vážně bych mu přála vyzkoušet si tuto roli. Ne že bych na ni už nebyla zvyklá. Tato příhoda, která zní možná vtipně, mě potkává docela často. Až si říkám, že jsem si na to ještě nezvykla.
Naštěstí za okamžik jede další trolejbus a já do něj konečně nastoupím. Možná že vecpu by bylo přesnější. Mačkám se na metru čtverečním s dalšími pěti spolucestujícími. Při pohledu na dobře živenou paní, která se k nám míní přidat, mírně znejistím. Opravdu musím jet? Už nemám na vybranou. Paní zabrala poslední skulinku v trolejbusu. Jediné mé štěstí je, že cesta potrvá jen 2 zastávky. Trochu škodolibě si pomyslím, že všichni ti dobrosrdeční lidé, kteří do mě bez přestání šťouchají, budou muset kvůli mě vystoupit. Alespoň nějaká spravedlnost.
Vážně mě fascinuje naivita některých lidí. Normální člověk, když uvidí přecpaný trolejbus, počká na další, který jede asi minutu poté. Ne však tenhle exot. S kytarou v ruce se začne rozčilovat a sdělovat ostatním lidem své pocity frustrace z cesty ranním Brnem. Zřejmě mu nedochází, že už tři minuty stojíme na zastávce z důvodu, že nejdou zavřít dveře. Čím to jen je? Že by tím, že zavazí ve dveřích? Šetrně jsem mu naznačím, že neodjedeme dokud bude stále stát ve těch dveřích. Pár cestujících souhlasně pokyvuje hlavou. Po mé poznámce se počne rozčilovat ještě víc a argumentuje, že on má stejné právo na cestu jako já. Na to nemám co říct. Jak se říká: „Komu není shůry dáno...“
Celou situaci jednoduše vyřeší jeden statný jinoch. Se svou výškou 2 metry se tyčí nad naším exotem jako rozhledna. „Decentně“ ho upozornil, že pokud okamžitě nevystoupí, vlastnoručně ho vyhodí. Kytarista si okamžitě uvědomil, že je vlastně ve špatném trolejbusu a že se hrozně omlouvá, ale musí nás opustit. Celý trolejbus si svorně oddychne.
Konečně se ozve: „Zastávka Zimní stadion.“ Jsem vysvobozená. S úlevou naberu do plic čerstvý vzduch a zamyslím se, jestli by bylo příliš obtížně zkonstruovat teleport. Přede mnou se otevírá pohled na křižovatku. Za ní se nachází cíl mé cesty – růžová Pionýrská. Mé putování je konečně u konce!
(celkem: 5, počet hlasujících: 1)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
2. díl | Ranní Brno mě (ne)vítá | Moje maličkost | 1. díl | Všechno začíná touhou