Pro rytíře

Můj milý rytíři,

píši ti po delší době, přesto věřím, že ti dopisem udělám radost.

Loni v červnu jsem se zcela neplánovaně podívala k moři. Bylo to neskutečně uvolňující. Jak asi víš, čekala mě plánovaná léčba, speciální. Dokonce tak moc, že neproběhla.   

Totiž… někdy v polovině května jsem odjela společně s týmem na kliniku ve Svatém Mořici, udělalo se nějaké to vyšetření, odběry, pohovory. Vyžádali si dokumentaci a následně měli připravit preparát. Pro něj jsme měli přijet zhruba po třech týdnech. Nicméně když jsme přijeli, ještě ho neměli. Zajistili nám sice ubytování, ale mně se tam nechtělo být. Navíc s máti. S máti a Kryštofem.          

Cestou se k nám připojil Márty. Vlastně díky němu jsme se přesunuli do jejich domu na italském pobřeží městečka Varazze. Jak s oblibou říkal, je to italské Monaco. Musela jsem se vždy usmát, když to prohodil.

V Mořici jsme nakonec zůstali jen pár hodin, než dorazili i ostatní členové lékařského týmu. Proběhla krátká porada a rozhodlo se, že nemá cenu čekat na preparát tam, takže oni odjeli společně s Kryštofem zpátky a my zbývající jsme pokračovali k moři.

Vzít s sebou Kryštofa nebyl dobrý nápad. Vlastně ani nebyl můj. Prostě řekl, že pojede a já jsem to odkývla. Cestou mluvil o budoucnosti, mám dojem, že naší. Poslouchala jsem tak napůl odevzdaně. Měl tyhle tendence. Minulý čas je správně, definitivně jsem to ukončila. Podruhé a napořád. Nebyl to dobrý nápad, myslet si, že být s ním bude lepší, než s ním nebýt. Vlastně abych byla upřímná, měl mi nahradit „vrbu“, který mě opustil.  Jeho odchod mi vnukl tenhle stupidní nápad, jistě k němu přispěla i tehdejší atmosféra vánoc. Prostě všechno špatně.

Můj milý. Na začátku jsem psala, že věřím, že ti udělám radost a už si tím nejsem moc jistá. Protože v době jakýchsi prázdnin u moře, ačkoli trvaly jen pár dnů, jsem s tebou na příšerně dlouhou dobu ztratila kontakt. Když na to teď pomyslím, tak to krásné čisté moře, hravé sluneční paprsky a pláže plné různě malých i velkých oblázků, kterých jsem si pár nasbírala, jsou zahalené šedivým mrakem ztráty.                                            

Já vím, řekl bys mi: „Nemůžeš ztratit něco, cos nikdy neměla.“ A já bych na to kývla, s úsměvem jak jinak a dala bych ti za pravdu. Jenže i když tohle vím, žádnou velkou úlevu mi to nepřineslo. Prostě mi náš kontakt chybí. Ty mi chybíš, můj milý.

Všimla jsem si, jak nenápadně kloužu do patosu a lepivé nostalgie a než se to stane neúnosným, bude lepší skončit.

Tak tedy jsem na konci dopisu. Možná tě překvapí a možná trochu potěší. Mě těší myšlenky na tebe, můj milý rytíři.

S přáním krásných dnů,