Přísliby - 1. díl

  

Lednový měsíc připravil typické, tak neoblíbené, chladné počasí. Venku mrzlo až praští. Kdekdo by ani psa, včetně těch největší vořechů, nevyhnal ven, přesto nezbylo Janu Matějkovi a jeho synovi Jakubovi nic jiného, než se vydat na nákup.
Tyto nečekané víkendové "výlety" nepatřili ani u jednoho z nich k příliš oblíbeným činnostem. Jenže manželčino, respektive matčino, slovo se rovnalo v jejich případě slovu Božímu. Pár zbytečných keců si však, pro klid své duše, nemohli odpustit. Až poté s zpola výhružným a zpola lítostným výrazem na tváři se vydali směrem ke vstupním dveřím.
Nohy Jakuba vpluly do nových tenisek, horní část těla zakryla skutečně pořádně teplá zimní bunda a na hlavu připadla snad ještě teplejší pokrývka v podobě kulichu. Rázem byl připravený odejít, jenže zase na řadu přišlo tolik neoblíbené čekání.
„Sakra, kde mám boty? Tady fakt nemůže zůstat něco pár hodin na stejném místě,” vyřvával otec na celý byt a stále jen marně hledal.
„Tak si vem botasky, ale hlavně dělej, nemám v plánu strávit toto dopoledne lítáním po nějakých blbých obchodech,” prohlásil snad ještě naštvaněji Jakub. Nakonec jeho rada nesla úspěch.
„Škoda, že se předpovědi všech těch různých odborníků okolo oteplování Země neprojevují také u nás, v Praze,” utrousil Jan Matějek na adresu skutečně nesnesitelné zimy, která se zdála snad ještě horší než včera.
Ale ano, jedno pozitivum se přeci jen našlo - už alespoň nesněžilo. Docela slabá útěcha na to, když si vezmu, že jsem mohl většinu proležet v posteli, případně u televize, pomyslil si Jakub.
„Za pět minut by měl jet autobus,” vybídli se vzájemně k rychlejší chůzi. Řidič měl naštěstí správně seřízené hodinky, a tak byl přesný téměř na sekundy. „Neuvěřitelné, čtvrt na deset a on je už skutečně tady,“ utrousil Matějek senior při pohledu na přijíždějící dopravní prostředek MHD.
„Rychle, pojď si sednout dozadu, tam je volno,” vybídl Jan svého syna. Brzy jim však došlo, proč někteří lidé raději postojí. Jejich citlivé nosy totiž okamžitě ucítily nepříjemný zápach, který ani v nejmenším neslábl, ba naopak.
„Podívej se na to,“ řekl Jakub s jasně citelným odporem ve svém hlase.
Na předposledním sedadle se výsostně vyvaloval nějaký neznámý vandrák. Byl to člověk, o jehož přítomnost pochopitelně nikdo nestojí. Na sobě měl ošuntělé, zřejmě močí zapáchající, oblečení, děravé boty a značně krátké kalhoty, u kterých bylo velmi složité rozeznat, zda se jedná o třičtvrťáky nebo normální rifle. Byl to člověk tmavší kůže pleti s pořádně hustým plnovousem. Na svůj věk se pyšnil také vcelku bujnou kšticí Podle očekávání mu nechyběl ani nějaký ten podpůrný nápoj. Po celou dobu jízdy usrkával krabicové víno. Asi měl v plánu "namazat" se již brzy po ránu. Nikoho samozřejmě ani nepřekvapovalo, že se stále nemá příliš k vystupování, a tak si všichni cestující užili cestu s ním až do konečné stanice.
„…prosíme vystupte,“ ohlásil ženský hlas v reproduktorech autobusu na poslední zastávce. Pro většinu lidí přišla s otevřením všech dveří obrovská úleva, konečně se totiž ocitli na čerstvém vzduchu. Před nimi se v momentě objevil jeden z několika desítek konzumních chrámů, které Česko svým obyvatelům nabízí.
Povánoční slevy až 70 procent, hlásaly reklamní panely a letáky všude okolo.
„No, koukám, že obchodníci se skutečně snaží, aby z lidí vytáhli po Vánocích i ty poslední peníze. Je až neuvěřitelné, že se vždycky najdou debilové, kteří jim na tyto nabídky skočí,“ řekl udiveným hlasem Jan Matějek.
I když bylo jen pár dní po oslavách Nového roku, v obchodě se to hemžilo davy chtivých lidí. Na dračku šlo snad vše, u čeho byla nálepka se slovy sleva, případně nejlevnější ve městě. Ani jednoho z Matějků však podobné věci příliš nezajímali, na zmuchlaném papírku totiž měli pevně stanovený seznam, jehož se museli při nakupování držet jako klíště člověka.
„Tak kde začneme?“ otázal se Jakub otce. Po krátké odmlce způsobené luštěním nečitelných slov na seznamu se dočkal odpovědi: „Vezmeme první ovoce. Začneme třeba u banánů.“
Po pečlivém výběru čtyř nejlepších kousků se odebrali k obsluze vah. Bez jediného pohnutí úst stačilo mladé prodavačce podat sáček s banány do rukou, a ta již věděla, jak s ním naložit. Byla to taková mladá dívka s kratšími špinavě blonďatými vlasy. Tvář měla stvořenou pro úsměv. Také jej na všechny zákazníky, jako správná obsluhující, rozdávala. I přesto se ale nezavděčila všem. „Pažalsta,“ doprovodila navrácení již označeného sáčku s banány do rukou Jana Matějka.
„Hmmm, fajn, další ruská coura, co si myslí, že jí to tu všechno patří,“ prohlásil nepříliš nahlas, avšak dostatečně silně na to, aby prodavačka jeho slova zaslechla, směrem ke svému synovi.
Matějek byl na všechny rusky hovořící občany pořádně vysazený. Několik roků tvrdě dřel, bral víkendové směny, když tu za ním jednoho dne přišel mistr, aby mu oznámil, že v rámci podnikového šetření patří k řadě nešťastlivců, kteří budou vyhození. Později se mu donesla šokující informace. Volná místa totiž byla zaplněná řadou Východoevropanů, kteří sice pobírali jen základní plat, ale i přesto byli spokojení.
Od té doby dával svou nenávist vůči osobám jiných národností všem najevo a zvláště svému osmnáctiletému synovi. Ten na jeho xenofobní výlevy vždy reagoval pouze lehkým pousmáním, případně jen pronesl krátce: „No jo.“
I rusky řečeno prosím dokázalo životem zkušenému Matějkovi zkazit celý den, minimálně dopoledne. Zbytek nakupování tedy zvládli s rychlostí blesku a okamžitě vyrazili k pokladnám.
„Máme vše?“ otázal se Jakub.
„Snad jo. Stejně jsme tu byli pro samé nesmysly, které by vydržely do zítřka,“ dostalo se mu odpovědi.
Cesta domů se nesla v komorní atmosféře. I postarší žena u pokladny totiž hovořila češtinou se značně zvláštním přízvukem, což Jana Matějka opět vytočilo. Tentokrát už ale svou zlost dokázal potlačit, zaplatil a snažil se co nejrychleji vypadnout. Následně sedli na první spoj a vyrazili směrem na sídliště.
Hrobové ticho se snažil Jakub prolomit klišé otázkou: „Tak jak jde hledání práce?“
„Ale, stojí to za hovno, všude nabízí pakatel za pořádnou dřinu. Přece už nejsem žádný usmrkanec, aby mi někdo platil jen pár tisíc. Všude ze mě chtějí udělat pouhopouhého otroka, který bude plnit všemožné úkoly. To jsme to v té naší malé české kotlině dopracovali,“ povzdychl si Jan Matějek na znak bezmocnosti.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 19x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Poeta.cz 1.1.2010, 14:37

Vypravěč příběhu měl dobré postřehy a snažil se zachytit komentáře obou mužů - přesto bych uvítala, kdybych mohla číst celý příběh jen z pohledu jednoho z nich.
Takový ten vnitřní monolog otce, který se bouří proti nesmyslnému cestování za banálním nákupem, proti Ivanům a všemu hemžení za slevami - a který se přesto oblékne a jede.
Nebo bych se ráda pobavila tím, jak by celou situaci viděl a komentoval syn. Pokud možno jeho autentickými slovy, ne frázemi jako do slohovky.
Takhle mi připadaly postavy zbytečně "zavřené", jen občas na mne vysvitla emoce.
Budu se těšit na pokračování.
Píšu do kolonky "komentář", proto nejde o kritiku


kvalitní komentář (0)

Reaguj >>

Tomek 1.1.2010, 13:43

Děkuji za hodnocení, můžeš mi prosím napsat, kde konkrétně mám chyby, ať se mohu pro příště poučit? Díky.

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>