Přísliby - 2. díl

  

Na každého člověka zapůsobí ztráta zaměstnání odlišným způsobem. Jedni jen mávnou rukou a řeknou si, že určitě jinde najdou lepší, druzí jí pro jistotu ani nehledají a se spokojeností parazitují celý svůj život na společnosti, potom je tu ale třetí skupina, pro niž znamená podobná věc závažný problém. A právě do ní patřil také pan Matějek. Již několik měsíců vysedával doma, projížděl inzertní noviny a hledal, kde by se mohl uchytit. Dostavil se na řadu pohovorů, jenže nikde jej nevybrali nebo se nespokojil s nabídkou, kterou mu zaměstnavatel předložil.
Brzy na něj začala dopadat depresivní nálada. Tu se snažil téměř večer co večer zahnat s vodkou v ruce. Do postele se většinou uchyloval až v pozdě nočních hodinách a ráno vypadal, jako kdyby předchozí den prohýřil na nějaké oslavě, kde se rozhodně alkoholem nešetřilo. Nejhorší na jeho osudu byl fakt, že po probuzení vypadal vždy stejně, ať už kalendář ukazoval sobotu nebo středu.
Také jeho blízcí se mu snažili pomoci, avšak Matějek je vždy s úsměvem na tváři a s poděkováním za jejich starost odbyl. Do této situace jsem se dostal sám, tak si jí také sám vyřeším, říkával si častokrát v duchu. S každým dnem se navíc vytrácela jeho roky vydobytá pověst vzorného manžela a otce. Sám také pociťoval, že není v ideálním rozpoložení, ale žádné problémy si nechtěl připustit.
Syn Jakub byl pro něj vším. Již od narození se mu snažil dát jen to nejlepší a o to více jej mrzelo, že tomu nyní tak nemůže být. Jeho touha o co nejvyšší sumu na výplatním lístku byla chorobnou nemocí. Někdy to dokonce vypadalo, že mu na ničem jiném, než na oněch papírcích s kouzelnou mocí, nezáleží více.
Dny plynuly stereotypně dál a dál, až mu jednoho odpoledne znenadání zazvonil telefon. Na displeji svítilo neznámé číslo, což v Matějkovi vyvolalo velký chtíč zjistit, kdo že mu to volá.
„Dobrý den, zajímalo by mě, je to číslo Jana Matějka?“ zeptal se muž na druhé straně sluchátka. „Ano, to jsem já. Co si přejete?“ odpověděl mu tázavým hlasem.
„Tady Petr Hluchý. Vzpomínáš si na mě ještě, vole? Tvůj bývalý spolužák z učiliště,“ pokračoval chlapík.
V rozhovoru nastala menší odmlka. Matějka totiž musel zapátrat ve své děravé paměti. I když už kostelní věže oznámily pravé poledne, bylo to jen pár okamžiků, co právě vstal z postele, a tak působil značně ospalým dojmem.
„Nazdar Péťo, jak bych přeci mohl zapomenout. Ty naše víkendové chlastačky, vždyť na ty se snad ani zapomenout nedá. A jak ti mohu pomoci? Jestli plánuješ nějaký třídní sraz po třiceti letech, tak se mnou nepočítej. Na podobné blbiny fakt nemám čas a ani chuť,“ hovořil s úsměvem na rtech.
„Tak to s tebou souhlasím, ani já na podobné akce nejsem. Každopádně, od jednoho známého, jsem se nedávno dozvěděl, že už nějakou dobu hledáš práci a něco bych tu pro tebe měl,“ překvapil Hluchý nečekanou nabídkou.
Cesty těchto dvou kamarádů se rozešly již před pěknou řádkou let. Zatímco Petr Hluchý, jenž vždy působil jako rozený vůdce, si po nějakém čase založil na druhém konci Prahy svou vlastní strojírenskou firmu, která mu vynášela slušné obnosy, Jan Matějka podobně ambiciózní plány rozhodně ve své hlavě nenosil. Zavolání jeho bývalého kamaráda mu však udělalo obrovskou radost.
„No, víš, zrovna teď mám ve fabrice jedno volné místo. Nedávno přišla řeč také na tebe a hned jsem dostal dobrý nápad. Vzpomínám si, že jsi byl vždycky velmi schopný. Nyní se navíc můžeš pyšnit bohatými zkušenostmi. Sakra, vždyť ty jsi pro mě ideální člověk. Nechceš se u mě zítra zastavit? Určitě se nějak dohodneme,“ vybídl ostřílený podnikatel Hluchý překvapeného Matějku.
Ten byl zprvu skutečně zaskočený, poté ale s radostí odvětil: „Samozřejmě, zítra jsem u tebe jak na koni.“
„Tak to je fakt pecka,“ řekl si Matějka po položení telefonu. Brzy jej však vzal opět do ruky, takovou novinu si samozřejmě nemohl nechat pro sebe, a tak okamžitě volal manželce. Ta měla snad ještě větší radost než on, vždyť rodinný rozpočet snad zase nebude závislý jen na jejím příjmu.
Svět se Matějkovi otočil o 360 stupňů. Zítřejšího rána se nemohl dočkat jako dítě Štědrého dne. Nová práce by pro něj byl ten nejlepší opožděný dárek k Vánocům.
Když ráno dalšího dne zazvonil na jeho nočním stolku budík, okamžitě jej zaklapl a vstal z postele. Předchozí večer neprotekl jeho krkem ani mililitr alkoholu a sám na sobě poznal tu obrovskou změnu. Cítil se plný sil, pod očima neměl žádné kruhy, psychicky byl na tom také výborně.
Po rychlé snídani na sebe hodil košili, sako, uvázal si kravatu a rázem vypadal spíše jako manažer, než obyčejný dělník. Ještě před odchodem si učesal těch pár vlasů, co mu zůstalo na hlavě.
Schůzka byla domluvená na osmou hodinu ranní, Jan Matějek ale dorazil o deset minut dříve. Chtěl tím dokázat, že je na něj spolehnutí a nemusí na něj nikdo čekat. Petr Hluchý jej uvítal vřelým objetím a slovy: „Chlape, strašně rád tě vidím.“ Úvodní minuty rozhovoru se pochopitelně nesly v duchu vzpomínání a vtipných historek. Do pracovní roviny se dostal až díky nabitému programu Hluchého, jenž se Matějka stejně zeptal jen na pár informací, nadhodil přibližné finanční ohodnocení, a poté se ve veselém duchu opět rozešli.
„Tak se zatím měj, šéfe,“ rýpl si do svého kamaráda Matějka. Hluchý však nezůstal pozadu: „Hlavně nezapomeň, že zítra nastupuješ, tvé každodenní vyvalování je u konce.“
Z ošuntělé továrny tedy mohl odcházet Matějka v opojení spokojenosti. Konečně všem dokázal, ale hlavně sám sobě, že není zbytečný.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 8x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře