Případ broskvoň

jedna o paradoxu

Autor: Kamila

, 23.9.2009, Povídky

Effy zas jednou seděla ve vlaku, nohy natažené na linu kupé k protějšímu sedadlu, a zírala na skalky a skalničky ubíhající krajiny. Uháněla do svého ráje za záclonou, skutečnou, která halí tamější kopce hlavně v srpnových a zářijových ránech. Za tu se vždycky schová, ráda a všechny bezmoce z ní opadnou, tam je její síla, její láska… Zaboha nemůže pochopit, proč pár bláznů prohlašuje, že mezi těmi jejími kopci je málem měsíční krajina, jakoby už to, že jedete na sever bylo stigmatem oproti vždy kvetoucímu jihu. Láska smrků a láska topolů a taky těch dvou modřínů u její chatky, veverky, kterou se snaží sem tam ulovit svým zoomem, sýkorek, kterým koupila k Vánocům krmítko. Láska ke dřině s neposlušnou trávou a ještě neposlušnější strunovkou, k truhlíkům s hlínou, kterou přemlouvá, aby jí už konečně jednou pomohla vyklíčit ta správná semínka…
Effy nepotřebuje mimikry, ne pro svůj svět, ale přece jen si je jednou dala, když listovala v divadelních programech. A tak jí necháme jméno zamilované skotské dívenky z baletního večera.
Přijíždí tedy, s baťůžkem a taškou s květináči, stoupá rychle, bez jediného slova, zběžně se ohlídne na přechodu a pak hned nahoru a dolů, trochu to klouže po vlhké trávě, zase si zakleje u ztuhlého zámku a přirazí dlažební kostku k brance.
K poledni má přijet její benjamínek a ona chce představit svoji chatičku v tom nejlepším světle. Z tašky jí ještě voní mandlová bábovka, která ohraničuje atmosféru poklidného domova stejně jako mručení ledničky a voda odkapávající z malého bojleru ve stěně. Vybalí z batůžku své nové šaty, které nebyly zrovna levné, ale sluší jí, a které teď pro jistotu zabalila do igelitového pytlíku. Ty si vezme zítra, až dorazí další návštěva, tak to má přece být.
S benjamínkem se seznámila vlastně úplně náhodou na jednom výletě, daleko od domova, a tudíž nikdo nic nevěděl. Nechávat věci osudu, to je její krédo, ale přesto se nedá tak úplně říct, že by byla fatalistka. Spíš prosazuje takovou tu papírovou teorii, všechno ve správný čas na správném místě. A ono to tak vážně přijde, tak si to zvykla přijímat. Když tráva vyroste, musí se posekat. Stejně přišel i ten chlapec a ona prostě řekla ano. Políbili se druhý den. Pak všechno šlo, jak má být, žádný otřes, žádná ztráta, a to je vlastně dobře. Kamarádi kamarádů a taky večery s fotbalem, které zažívala poprvé. A tak to má být. Můj svět je tvůj, ne snad?
Benjamínek je její láska, hýčká ji, a proto ho má ráda. Hodí se k sobě, ambiciózní technik a skromná historička. Je hodný, opravdu hodný, chlapec ze spořádané rodiny, chytré lvíčátko. Effy si povzdychla. Těžko říct, jestli ze všech úkolů, co ji tenhle víkend čekají, protože už po čtvrté pozvala kamarády na hradní mecheche, nebo z toho, že tu poprvé bude i se svým přítelem. A jak to všechno bude přijímat on? Je pro ni zvláštní vidět zároveň dvě linie, které jsou naprosto odlišné, které však byly v minulosti stejně tak samozřejmé: jeho s dětskou hravostí a hrad, kde udělala první krok do dospělého profesního života, ale nakonec se jí stal něčím mnohem, mnohem větším.
Asi už ani tady na chatě to nebude jako dřív. Přijde někdo, kdo zalátá praskliny ve zdi a vymění stropní trámy. A možná, že ti, co se tady vystřídali a vystřídají, se stále víc budou stávat čárkami na pivním tácku, jak přijdou a jak odejdou. Kolikrát ještě bude opírat kostkovaný ubrus, než ho vyhodí? Kolikrát si ještě oblíkne vínové tričko po mamince, černé džíny s jednou velkou dírou vzadu na stehně a gumáky po kolena? Přemýšlí o tom, ale jen chvíli a pak pověsí ty nové černobíle vzorkované šaty do skříně.
Je čas trochu si promluvit se zahradou. Ty obzvláště husté drny, co neporazí strunovka, bude muset vytrhnout rukama. Natáhla oranžovou šňůru přes balkón, kolem bílého verandového sedátka a spustila ji dolů. Sekačka dělá strašný hluk… nejdřív vezme tu třetinu nahoře… ostružiny už málem přezrávají. No jo, slimáci zas ohryzali afrikány, ten nátěr sklepního okýnka bude možná potřeba příští rok obnovit… je tu tolik práce! Ale je to její dědictví, bůhví, co bude za pár let…
Bezva, třetina přemožena. Teď posbírá padavky. Ne, nejdřív ta broskvoň. Letos se docela urodilo. „Docela“ znamená, že zbude pro domácí i pro paní sousedku, která jí neodbytně strká přes plot kbelíky rajčat a okurek. Effy sčesala, na co dosáhla, rozdělila broskve na dvě várky a pustila se do druhé třetiny zahrady, protože si sekačka už dostatečně odpočinula. Po deseti minutách slyšela přes cirkulárku strunovky hlas z druhého konce plotu. To už jí paní sousedka podávala svá rajčátka. Effy tedy na chvíli odložila tu nenasytnou mašinu a šla pro broskve, aby měla na revanš a taky se tak trochu pochlubila, že její zahrádka dává občas nějaké ty plody.
Sousedka je přijala. „Ale to jste hodná, já to nějak zpracuju“
„Není zač, já taky děkuju,“ kývla Effy s úsměvem. Bude na salát! Ale zároveň si nebyla tak docela jistá, jestli je ten revanš dostatečný.
„Ale víte, co ta vaše broskvoň,“ pokračovala sousedka. „Říkala jsem si, jestli by nepotřebovala prořezat. Rodila by víc. No jo, stromy to taky občas potřebujou.“ Nebyla to výčitka, ale Effy pocítila na okamžik výčitku v sobě. Hm, prořezat, ale jak? Copak to někdy dělala? Představa, že bude lézt na žebřík, i kdyby si k tomu vzala nějakého jističe…
„S tím se netrapte, já bych třeba řekla synovi.“ V Effy zatrnulo. Šmarja, to po něm přece nemůže chtít. Vždycky se cítí trapně, když ho musí požádat o nějakou mužskou domácí práci a pak ta ubohá odměna v podobě broskví. Ani nemyslet, jak jí upevňoval zástrčku od záchodové nádržky na vodu. Odhodlávala se tenkrát víc než týden, než mu o to řekla, když už vážně nebylo vyhnutí. No, co taková dvacetiletá holka a pětatřicátník? A k tomu ke všemu, jak je jeho maminka výmluvná, on sotva zamručí „dobrý den“ a „nashledanou“. Vůbec jí to neulehčuje, ona se pak musí jen přihlouple usmívat a skládat mu neviditelné poklony.
„To zas nechci obtěžovat,“ zamumlala. „On má svojí práce dost.“
„On to rád udělá, jen si řekněte.“
„Dobře,“ zakončila, ale už začala uvažovat, jak z té nepříjemné situace vycouvá. Pan soused by přišel, nemluvný, přesto výmluvný. Postavil by žebřík k broskvoni a ona by mu podávala pilku, která by jí náhle vypadla z rukou…
V okamžiku se vzpamatovala. Zanesla kbelík s rajčaty dovnitř a pak se zase pustila do důkladné likvidace drnů ostřice. Vždyť za chvíli dorazí benjamínek…