Příběh Darotha - 3. kapitola

  

Noc byla chladná. Daroth seděl na střeše schoulen ve staré dece. Před chvílí nádherně zářivé hvězdy na obloze začaly ztrácet svůj jas. Na obzoru se začaly probíjet první paprsky slunce, které postupně utvářely kontrast mezi horami, jež zářily od odrazu světla, a stínem, posledním zbytkem noci. Odhrnul přikrývku a vstal. Záře slunce jej na moment oslepila. Došel na konec střechy. Město přicházelo opět k životu. Slezl po střeše a vydal se k jižní bráně. Potřeboval přeci peníze.
Na opačném konci města mžoural Fendrim do záře slunce. Prohodil ironicky něco o krásném ránu a otočil se na svou "lásku", respektive na místo, kde by měla asi být. Nebyla tam, a jak Fedrim později zjistil, stejně záhadně zmizely i jeho peníze. Pak si vzpomněl na včerejší rozhovor s Darothem o té práci. Vzal si svůj meč, nějaké další věci a utíkal k bráně. Tam vám bylo lidí a při představě, že by tihle lidé měli bojovat, bylo Fendrimovi do smíchu. I ten voják na koni, asi nějaký velitel, nebyl z té sebranky nějak dvakrát nadšenej. Řval na všechny, ať se seřaděj do řady, ale nikdo ho neposlouchal. Fendrim uviděl Darotha, jak se k němu snaží prorvat. Vydal se mu naproti.
"Pěkná sebranka, z toho asi nic nebude," řekl Daroth.
"Máš pravdu, koukni na toho vojáka, jak se snaží. Lidi jdou za prachama, ale pracovat nechtěj a už vůbec ne někoho poslouchat."
"Kašlem na to, hej, co je?" Darotha někdo zatahal za rukáv. Nějakej malej prcek mu podával kus papíru. Daroth si papír vzal a prcek zmizel v uličce. Na papírku stálo:

Měsíc sílí, úplněk se blíží a s ním zkáza města. I naděje brzy zemře. Vyhledejte Greta.

"To je skoro jako nějaká básnička," podotkl Fendrim.
"Nevím, ale za vtip bych to nepovažoval. Už mnoho dní se tu děje něco divného. V okolí se potulují divní lidé."
"Jestli ti jde o divné lidi, stačí se rozhlédnout." Neposlušný dav lidí se zrovna naštval na vojáka a začal ho kamenovat. "Měli bychom se stáhnout," odhadl situaci Daroth, když uviděl další vojáky, jak běží k rozvášněnému davu.
Fendrim s Darothem vyklouzli z města a zamířili k lesu. Slunce bylo už celkem vysoko, a proto ocenili stín a chládek, když doběhli do lesa. Bylo tu ticho. Nezvykle ticho. Nikde se nepásla žádná zvěř a ani ptactvo nekřičelo v korunách stromů. Les mlčel.
"To začíná být strašidelný," prohodil zvesela Fendrim. Darothův vážný pohled mu zmrazil úsměv na tváři. Pomalu šli hlouběji do lesa, došli až k jakési hranici mezi lesem a temným hvozdem. Zde končily mladé svěží břízy a další listnáče. Dál byly jen prastaré stromy, které snad už ani nemají jméno. Na rozdíl od lesa hvozd žil. Stromy si mezi sebou šeptaly a předávaly zprávu o dvou poutnících. Daroth si všimnul, že pár metrů od nich vede cestička. "To je divný, ta cesta tu nikdy nebyla."
Fendrim se lekl. "Nechceš snad jít do toho, toho, toho hvozdu?"
"Ty se bojíš?"
"Ne, ale ..."
"Tak jdeme."
"Počkej, Darothe, nemůžeš tam jít sám."
Daroth došel k cestě do hvozdu. Otočil se na Fendrima. "No tak, hejbni kostrou!" Zašel do hvozdu. Fendrim bežel za ním. Na hvozdu je vždycky něco divného. O to je tedy divnější, když vás pustí dovnitř. Cesta, po které šel Daroth s Fendrimem, se jakoby přímo před nimi utvářela. Když se Fendrim otočil, cesta za nimi nebyla. "Ach jo, já věděl, že sem nemáme líst." Šli pár minut. Možná pár hodin. Pak najednou vylezli z hvozdu. Spíš jen na nějakou mýtinu nebo palouk. Na druhé straně tohoto prostranství bylo úpatí skály a jeskyně. Před ní seděl muž, nebo možná stařec. V rukou svíral hůl. Díval se do země. Daroth s Fendrimem vykročili směrem k tomu starci. Když byli od něj na dva metry, stařec na ně pohlédl. Byl starý. Hodně starý. Daroth mu tipoval tak 75 let. Ale starcovy oči byly mnohem starší než tělo. Hodně toho zažily. Mysl byla stará.
"Ano, jsem velmi starý," odpověděl stařec na Darothovy myšlenky. Starcův hlas byl příjemný. Nic, co by se dalo očekávat podle vzhledu a věku. "Jsem rád, že jste přišli, protože čas vašeho města a okolí se chýlí ke konci. Už vás nemůžu déle chránit. Jsem starý a nemám sílu dál žít. Lord Deragold táhne s armádou na vaše město. Nemá cenu se snažit město varovat, Darothe. Žádný přímý odpor nemá smysl." Daroth sebou trhl.
"Jak ..."
"Na otázky teď není čas!" zamítl stařec jakékoliv Fendrimovy dotazy.
"Lord Deragold není normální člověk a ani jeho armáda. Nejdou zabít mečem nebo čímkoliv jiným. Jejich síla a život pochází z psychické síly Deragolda. Hluboko v horách, tam, kde nikdy nesvítí slunce, je místnost. V ní je Srdce Eridelu. To je předmět, z kterého získává Deragold svou sílu a moc. Musíte zničit Srdce." Stařec se zarazil a na chvíli se upřeně zahleděl do hvozdu. "Musíte jít, rychle. Tady máte dýku, tou musíte probodnout Srdce. Běžte jeskyní, je to tunel. Neohlížejte se. Běžte. Strčil do Darotha a Fendrima silou, kterou od něj ani jeden neočekávali. V tom uviděli, jak hvozd hoří. Slyšeli nářek stromů. Pak byli na chvíli oslepeni nějakou září a místo starce zde stál člověk v bílém plášti. Z hvozdu se začali hrnout skřeti a další podivná stvoření. Daroth s Fendrimem už nemarnili ani vteřinu a utíkali jeskyní. Neviděli, jak bílý čaroděj za nimi strhl lavinu kamenů a pak se urputně bránil. Jak zabil tisíce skřetů, ale proti osobní gardě Deragolda a proti Deragoldovi byl bez šancí.
Daroth s Fendrimem běželi temnou chodbou. Nerozuměli tomu, co se stalo. Věděli jen, že mají málo času. Jako by začali ztrácet půdu pod nohama. Padali. Věčnost se stala skutečností. Přestali o sobě vědět.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 7x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Jenny 7.4.2012, 04:09

poslední přihlášení - září 2008

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>