Prázdniny za všechny prachy

  

Zelený osobní vlak s ohlušujícím rámusem dorazil na hlavní nádraží v Praze.„Rychlík ve směru Karlovy Vary odjíždí z druhého nástupiště na první koleji za pět minut“ ozval se z amplionu monotónní hlas.„Kde je, sakra, ta koza blonďatá?“ zaklel hlasitě tmavovlasý kluk s krosnou na zádech.„Klídek, určitě hledá lodičky“ poplácal ho po zádech modrooký blonďák Honza.„Zkuste jí někdo zavolat“ navrhla brunetka Veronika.„Chytrá holka! Žen nás to hned nenapadlo!“ zajásal Honza a rozcuchal Verče vlasy. Tomáš vytáhl šedivou Nokii 3310 a všichni propukli v hurónský smích, neboť věděli, že mobilu toho typu by se Tomáš dobrovolně nedotkl ani násadou od koštěte.„No co je? Svůj mobil jsem včera utopil“ pokrčil rameny Tomáš a našel v seznamu Ivetino číslo.„No nazdar Ivčo, kde se flákáš?“ přivítal ji Tomáš. Chvíli poslouchal, co mu Iveta povídá a měnil barvu jak chameleón.„To si snad děláš prdel!“vybuchl, když barva jeho tváře změnila na rudě červenou.„Kroť se!“ drkla do něj Veronika.„Já ji jednou zabiju“ vydechl Tomáš když zavěsil.„Tak co, kde je?“ zajímalo Veroniku.„Je ještě na Andělu. Ujela jí tramvaj, tak teď čeká na další.“zasyčel Tomáš.„Ale vlak za dvě minuty odjíždí. To rozhodně nemůže stihnout!“ zaúpěla Katka.„Ale počkat na ní taky nemůžeme, protože v chalupě musíme být do pěti, jinak nás tam nepustí. A když počkáme na další vlak, dorazíme až kolem sedmý.“ Honza už pomalu začal propadat panice.„Heleďte, mám nápad. Jeden z nás tady na Ivetu počká a pojede s Ivetou dalším vlakem. Ostatní mezi tím zaberou chatu, udělají něco k večeři a vůbec ji připraví pro přežití.“ Verčin nápad byl okamžitě schválen. Zbýval pouze jediný problém: kdo na Ivetu počká?„Tak se rychle rozhodněte“ popoháněl je Jirka, když je průvodčí upozornil na odjezd vlaku.„Tak já tu teda počkám“ svolila neochotně Veronika a ostatní se na ni vděčně usmáli.„Díky“ řekl Honza a celá parta se nahrnula do vlaku. Veronika během minuty osiřela. Ze dna krosny vyhrabala peněženku a koupila si v automatu kapučíno a nějaký časopis. Asi po půl hodině se přiřítila Iveta. Veronika ji málem nepoznala. Blonďaté, jindy pečlivě načesané, vlasy jí zplihle visely přes ramena a make-up měla rozmazaný. Víc než Ivetin vzhled Veroniku zaujalo dívčino zavazadlo. Stříbrný kufr na kolečkách byl pomalu větší než Iveta sama. Na zádech se jí houpal miniaturní plyšový batůžek růžové barvy.„Jé, ahoj Veru! Kde jsou ostatní?“ Ještě než Iveta dosedla na lavičku vedle Veroniky, už z kabelky vytahovala zrcátko.„Ježíš, já vypadám příšerně! Kde mám řasenku?“ Verča nad Ivetiným chováním potřásla hlavou.„Ostatní jeli napřed!“řekla Verča.„A další vlak jede…“podívala se na hodinky„…za hodinu a půl“ „Jé, bobíku, to jsi hodná, že jsi na mě počkala. Ta blbá tramvaj mi ujela přímo před nosem!“nadávala Iveta a napudrovala si nos.„Tak co? Je to lepší?“ Iveta konečně vzhlédla od zrcátka a upřela své velké modré oči na kamarádku.„Jasně, tobě to sluší pořád. Akorát už to asi nebudeš moc dlouho potřebovat“ vyhrožovala Veronika.„Jak to?“vykulila Iveta oči.„Protože tě Tomáš určitě zabije!“ Iveta zbledla i pod vrstvou make-upu.„Si děláš prdel, žé?“ vykoktala Iveta a nervózně se zasmála. „No, vypadá na to. Ale jestli se tam přihrneš v těhlech botách s takovýmhle kufrem, tak si dojdi rovnou vytisknout parte“ strašila Veronika, při pohledu na páskové střevíčky na vysokém podpatku.„To se mám jako přezout jo?“ohrnula nos Iveta.„Poradila bych ti to“ „Ale já tu žádný jiný boty nemám!“popotáhla Iveta. To snad není možný, pomyslela si Veronika.„Ty Ivčo, víš ty vůbec kam jedeme?“ zeptala se opatrně.„Nó, někam k vodě, ne?“ protáhla Iveta lhostejně.„Iveto! My jedeme do hor! Řekl ti to vůbec někdo?“ Veronika měla pocit, že mluví s mimozemšťanem.„Tak já se vrátím domů.“ Pronesla smutně Iveta a pomalu se zvedala z lavičky.„Ne, nikam nechoď! Však my už něco vymyslíme“ Veronika mrkla na hodinky. Ještě měli hodinu a pět minut času.„Co všechno máš v tom kufru?“zeptala se Veronika a zahleděla se na velký stříbrný předmět.„No, já nevím…všechno možný“koktala Iveta.„Otevři ho prosím!“poprosila Veronika Ivetu. Ta na ni vrhla tázavý pohled, ale nic neříkala. Opatrně, aby se jí nevyhrnula sukně, klekla ke kufru a otevřela ho malým stříbrným klíčkem. Pohled na obsah Ivetinýho kufru vyrazil Veronice dech. Kufr byl k prasknutí narvaný třpytivými látkami, minisukněmi, šatami a šminkami. Veronika rychle očima přelétla zbytek obsahu. Žehlička na vlasy ji nepřekvapila tolik, jako obrovský kosmetický kufřík.„Ivčo, proč to táhneš?“divila se Veronika.„No, kdyby tam byli nějací kluci“pokrčila Iveta rameny.„Iveto, jediní, kdo by to na tebe mohl zkoušet, jsou naši kluci, a to ještě pochybuju, že by to zkoušeli.“ Iveta se evidentně urazila. Vztekle zaklapla víko od kufru a otočila se k Ivetě zády.„Stejně mi jen závidíš, že jsem hezčí než ty!“ Zaprskala Iveta. Veronika zalapala po dechu.„Ani ne“ zamumlala si spíš pro sebe.„Cos to řekla?“ otočila se k ní Iveta.„Nic“pokrčila rameny Verča.A byla to pravda. Veronika byla se svým vzhledem spokojená. Měla štíhlou postavu, 165 cm a hnědé rovné vlasy, moderně sestříhané na ramena. Na hnědé oči používala jen tužku na oči a řasenku, stíny jen výjimečně. Neměla se za co stydět. A teď jí nějaká barbína předhazuje, že jí závidí. Veronika si odfrkla. Kašlu na ní, ať si po horách chodí třeba na kramflekách, pomyslela si Veronika a hodila kelímek od kapučína do odpadkového koše. Chvíli vedle sebe seděly mlčky.Když se Iveta nadechla, aby něco řekla, dorazil vlak. Verča se prudce zvedla a nastoupila, ani se neohlédla, zda ji kamarádka následuje.
„Kde máš Ivetu?“ divila se Katka, když Veroniku uviděla samotnou. Veronika jen pokrčila rameny a ostatní si vyměnili tázavé pohledy.„Počkej, ona nedorazila?“ zajímalo Honzu.„Což to jo, ona dorazila, ale asi tam zůstala“„Zůstala? Vy jste se pohádaly?“Katka neskrývala údiv.„Jo, pohádaly“ odvětila Veronika suše.„Tím líp si to užijem!“Pronesl Tomáš a ostatní přitakali. Cesta autobusem příjemně utekla, zvláště, když Honza s Verčou vytáhli kytary. 2 hodiny uplynuly jako voda a celá parta dorazila na chalupu.„Páni!“Vydechla Markéta, když chatu uviděla. Víc než velká chata to byl spíš malý domek. Chata měla dvě patra, terasu a dva balkony, na kterých zářily červené a žluté pelargonie.„To bude nejlepších 14 dní našeho života“ hvízdl Tomáš a vyrazil ke dveřím. V obrovské předsíni stál malý obtloustlý chlapík s pleší, který se něco snažil vysvětlit skupince mladých lidí.„Maj ještě minutu...hele, už jsou tu!“ z chlapíka jako mávnutím kouzelného proutku zmizela nervozita a na tváři se mu rozhostil úsměv. Verča pohlédla na hodiny a opravdu. Přišli akorát minutu před pátou hodinou.„Co se děje?“ zeptal se Tomáš.„Tito mladí lidé se hrnou do vaší chaty“ koktal chlapík a bezmocně máchal rukama.„A maj už zaplaceno?“Vložila se do debaty Katka, ale když zahlédla balíček bankovek v rukou jednoho kluka, bylo jí vše jasné.„A co kdyby jsme se tu těch 14 dní přetrpěli? Aspoň poznáme nový lidi“ navrhl Honza a ostatní ten nápad uvítali. Plešatému chlapíkovi se očividně ulevilo, vmáčkl Honzovi do rukou klíče, zamumlal něco jako pozdrav a zmizel ve dveřích.
Po velké seznamovačce ve společenské místnosti se Katka s Večou ztratily v kuchyni, aby připravily něco k jídlu. Ostatní si jejich odchodu zřejmě ani nevšimli, protože neskrývali překvapení, když z kuchyně ucítili vůni boloňských špaget.„Holky, vy jste zlatý!“chválil Katku s Verčou honza s plnou pusou.„No, tak můžeš umýt nádobí!“ Usadila ho Verča a ostatní se dali do smíchu.„Ne, ale holky maj pravdu! My budeme vařit a chlapi budou mýt nádobí“navrhla brunetka Bára. Kluci protáhli obličeje, ale holky ten nápad uvítaly s nadšením.
Druhý den ráno Veroniku probudilo bušení na dveře. Posadila se na posteli a natáhla si župan. Pak pohlédla na hodinky, které se jí houpaly na zápěstí. Kdo to může být? pomyslela si a vklouzla do pantoflí. Jaké bylo její překvapení, když za dveřmi uviděla Ivetu.„Co tady děláš?“Zeptala se Veronika chladně bez pozdravu.„Verčo, prosímtě, nezlob se na mě, já to tak nemyslela!“Škemrala Iveta.„Hm, tak pojď dál“ řekla Veronika stejně chladným hlasem a zmizela v budově.
„No né, kdo to za námi přijel?“ Jásal Honza naoko a přehnaně se Ivetě vrhnul do náruče.„Di do háje“ zamumlala Iveta a svoje slova skryla v předstíraném záchvatu kašle.„Co bude k snídani?“ obrátil se Honza na Veroniku, která se opírala o futra a zamračeně si na prst namotávala pramínek vlasů.„Cože?“Zvedla hlavu a vypadala, že neví, o čem je řeč.„No ták, netvař se tak kysele Veru! Ptám se, co bude k snídani“ zopakoval Honza svou otázku.„Jo, hned to bude“procedila Veronika skrz zuby a zmizela v kuchyni. Za chvíli se chalupou linula vůně slaniny a smažených vajíček.„Hip, hip, hurá Verče!“ hulákal Honza a zvedl hrnek s kakaem.„na nejlepší kuchařku pod sluncem!“Křikl, a ostatní to po něm zopakovali, až se Veronika začervenala.
„Ty hele, nezdála se ti Verča nějaká divná?“ Ptal se večer Tomáš Honzy, když myli nádobí.„No, možná trochu“ pokrčil rameny Honza a podal Tomovi umytý talíř.„Hele, Honzo, já vím, že je to odě mě hnusný a že Iveta do naší party patří, ale podle mýho názoru to tady Iveta pěkně zkazila.“„To máš úplnou pravdu“ vzdychl Honza a znovu si vzpomněl na Verčin výraz, když se jí ptal na snídani.„No, snad se to tady uklidní“ řekl Tomáš a uklidil do skříňky poslední hrnek.
Když se kluci vrátili do společenské místnosti, zábava už byla v plném proudu. Káťa o něčem živě diskutovala s Bárou a ostatní hráli flašku na pravdu. Jenom Verču nikde neviděli.„Kde je Verča?“Zeptal se Tomáš ostatních, ale nikdo mu neodpověděl.„Kde je Verča?“ zeptal se znovu, tentokrát hlasitěji.„Šla se projít“odpověděla mu konečně Katka. Klukům se ulevilo a tak se přidali k ostatním.
„Půjdu spát“zvedl se najednou Tomá z křesla, když hodiny na stěně odbily půl druhé ráno.„Jo, Veru, díky za večeři, byla...kde je Veronika?“ vyděsil se Tom, když Veroniku nikde neviděl. Celí místnost najednou ztichla a všichni se rozhlíželi.„Kdo ji viděl naposledy?“ zeptala se Bára.„No, asi já, když mi říkala, že se jde projít“ odpověděla Katka přiškrceným hlasem.„Jděte se podívat někdo nahoru, třeba si šla lehnout a ani jsme si toho nevšimli“ řekl Honza s nadějí v hlase a Katka vystartovala po schodech nahoru, div se nepřerazila.„Tam není!“ Vrátila se po chvíli.„No nic, já, Tomáš, Petr a Standa vyrazíme hledat do lesa, Katka, Bára a Markéta vyrazíte do vesnice a Iveta zůstane tady, kdyby se Verča náhodou vrátila.“ujal se velení Honza.„To tady mám zůstat sama?“ Kňučela Iveta. Honza už se nadechoval, že jí něco odpoví, když v tom se vrátil ze záchodu Ondra.„Co se tu děje?“zeptal se s úsměvem na rtech.„Neboj Ivčo, nebudeš.“usmál se na ni Tomáš. všichni si na sebe oblékli šusťákové bundy, tenisky a do rukou vzali baterky, protože venku byla pořádná tma. před chalupou se všichni roztřásli zimou, ale nevzdávali to.„Takže Ok, jak jsem řekl. Já, Tom, Petr a Standa půjdeme do lesa a holky do vesnice. A kdyžtak to vemte kolem skal.„No moment, nemohl by jít s námi nějaký chlap? Protože kdyby se jí něco stalo, tak my ji neunesem“namítla Katka a kluci s ní souhlasili.„Dobře, já jdu s holkama“souhlasil Honza.„V každý patě musí být ale aspoň jeden mobil“ řekl Tomáš.„Já ho mám“ozvala se Káťa a všem ukázala svou nokii.„Jo, já taky“oznámil Standa a okamžitě svůj sony ericson upustil na zem do louže.„A má ho ještě někdo?“Zeptala se Bára kluků, když viděla, že se Standovi už nikdo nedovolá.„Jo, já ho mám“ přikývl Tomáš, ale svého dědečka radši z kapsy nevytáhnul.„Dobře, takže kdyby něco, volejte!“Řekl Honza a všem popřál hodně štěstí. pak se obě party oddělily. Když začalo svítat, Veronika ještě pořád nebyla k nalezení.„Kačí, zavolej Ivetě a Honzovi, ať nachystaj něco k snídani“ Katka se nad představou Ivety v kuchyni pousmála, ale Ivetino číslo vytočila. Po snídani s hledáním pokračovali. když už to chtěli vzdát a zavolat policii, rozdrnčel se Katčin mobil.„To je Tomáš“oznámila po pohledu na displej a zmáčkla zelené tlačítko.„No Káťo, to jsem já...“Káťa ho ani nenechala domluvit.„Našli jste ji?“„Ne, právě že ne. Chtěl jsem jen navrhnout, že bychom zavolali policii“vzdychl Tomáš.„Skvělej nápad, za čtvrt hodiny se sejdeme u chalupy a zavoláme tam“souhlasila Katka a zavěsila. Ostatní se na ni tázavě podívali, ale Katka jen zavrtěla hlavou. Po tváři se jí skutálela slaná slza. Měla o svou kamarádku opravdu strach.„Kačí, nebreč! Uvidíš že ji najdeme, živou a zdravou“ utěšoval Katku Honza, i když sám o svých slovech pochyboval. Katka popotáhla a smutně se na Honzu s Bárou pousmála.„Tak jo“O čtvrt hodiny později se celá parta sešla před chalupou. Všichni se tvářili vážně a nikdo neměl náladu na vtipy.„Dojdeme podat zprávu Ivetě a Ondrovi“prohlásil Honza a umizel v budově. Ostatní ho následovali.
Veronika zatím nehybně ležela pod skálou uprostřed lesa. Noha ji bolela jako čert a nebyla schopna pohybu. Musím se dostat z lea, pomyslela si a pokusila se posunout. Tělem jí ale projela ostrá bolest a tak to raději vzdala. Umřu tady, to je můj konec, pomyslela si a upadla do bezvědomí.
„Dobrý den, tady je Katka Mrázková. Ztratila se nám kamarádka...jsme na chalupě pana Novotného, nad vesnicí Bzoukou“ říkala do telefonu Katka.„Už včera večer...dobře, nashledanou“ Katka zavěsila a vydala se za ostatníma do obýváku. Už když se k místnosti přibližovala, měla pocit, že se něco stalo. Uvnitř totiž bylo ticho jako v hrobě. Vzápětí se to dozvěděla. Iveta seděla na gauči, vlasy rozcuchané, blůzu rozepnutou, sukni v koutě, rtěnku rozmazanou. Křečovitě svírala Ondrovi ruku, který byl rudý až na kořínky vlasů. Honza, Tomáš, Standa, Bára a Markéta na ně nvěřícně třeštili oči.„Co se tady stalo?“Zeptala se Katka zmateně. najednou se na ni upíralo 6 párů očí, nikdo nevěděl, co říct. nakonec se k tomu odhodlal Honza.„Já ti řeknu, co se stalo!“Křikl Honza, až sebou všichni trhli.„Verča je už od včerejška nezvěstná. Vsadím se, že kvůli Ivetě. My ji hledáme venku v zimě jak debilové celej den a oni si hřejou zadky doma...“roztřeseným prstem ukázal na Ivetu s Ondrou„...a místo, aby něco dělali, nebo se aspoň o Verču zajímali, tak se tady spolu div nevyspěj!“Křičel Honza.„Klídek Honzo, oni za to nestojí a Verče tím stejně nepomůžeš“ promluvil na něj Tomáš klidným hlasem.„Jak se mám proboha uklidnit, když Verča teď někde bojuje o život a oni se tady muchlujou“ Honza se najednou rozbrečel. Slzy se mu kutálely po tvářích a ne a ne se zastavit.„Já vás nenávidím“ sykl směrem k Ivetě a Ondrovi.„Iveto, už nepatříš do naší party. Myslím, že s tím budou ostatní souhlasit.“Iveta na něj vytřeštila oči a nezmohla se na slovo.„Aby jste se z tý vaší Veroniky neposrali. Stejně ji tu máte na praní a vaření“řekla Iveta jedovatě.„Klukům se nelíbí, neumí se ani pořádně opít a je s ní nuda. Myslím, že to tu je lepší spíš bez ní“ dodala.„Myslím, že má Iveta pravdu“ přisadil si Ondra a políbil Ivetu na tvář.„Ty si teď ze mě děláš prdel, ne?“ vyjel na něj Standa.„Iveto, to, že umí Veronika vařit je jedna z jejích předností. za to ty neuděláš ani kafe. Rozhodně se klukům líbí, teda mě učitě. je to milá, heuká, ochotná holka a za to ji miluju. Holky totiž nejsou okouzlující jen s flaškou whisky, jak si myslíš. A nuda s ní rozhodně není. A stejně jako bez Katky, Toma, nebo Markéty, by bez ní parta nemohla fungovat. za to bez tebe bude fungovat výborně, protože tak podlí a zlí lidi do naší party nepatří! takže buď tak hodná a běž si sbalit věci. Až přijedou policajti, poprosím tě, aby tě vzali sebou do vesnice. Odtud ti pojede vlak do Prahy“ řekl Honza, otočil se na podpatku a zmizel v kuchyni. Iveta ještě chvíli prkenně seděla na gauči, ale pak se rázně zvedla a pohodila blon´datou hřívou.„Jdeš taky?“otočila se na Ondru. Ten se podíval do Standových ledově modrých očí a vstal také.„Už jdu broučku“ zacvrlikal a Tomáš předstíral, že se mu chce zvracet. Všichni se usadili za velký kulatý stůl a mlčeli. Po chvíli Honza vstal a přinesl skleničky a whisky.„jenom malýho panáka“ vymlouval se. Nikdo mu však nevěnoval pozornost. Každý se zaobíral svými myšlenkami. o chvíli později dorazki policajti. Při pohledu na skleničky se trochu zamračili, ale když jim Honza vysvětlil, že už jim osmnáct bylo, policisté se chápavě usmáli.„Takže jdeme na to“ řekl jeden z nich a usadil se na prázdnou židli. Katka se rozhovoru s policistou ihned ujala, protože nikod z ostatních se k tomu neměl. Katka zodpověděla na všechny otázky a policista zavolal posily. Do deseti minut přijelo asi 6 aut narvaných policisty. Rozdali si pokyny a vydali se pročesávat okolí. Parta dostala nařízeno zůstat v chalupě a čekat. Honza do sebe lil jednoho panáka za druhým. Když už v sobě měl skoro celou flašku, najednou vstal a chtěl jít hledat Veroniku sám.„Honzo, sedni si! No tak, uklidni se! jsi opilej!“Snažili se ho ostatní uklidnit.„Ale já už nevydržím jen tak sedět a nic nedělat!“ Hulákal Honza a rozbrečel se znovu.„No ták, Honzí, uvidíš, že bude Verča v pohodě“ utěšovala ho Katka a hladila po rameni.„Možná by si měl jít lehnout“ usoudila Bára a Katka přikývla. Společně ho dotáhly do jeho ložnice a položily ho na postel.„Klidně běž, já tu sním ještě zůstanu“ pošeptala Katka Báře a Bára přikývla. Katka Honzovi sundala boty, ponožky, kalhoty a svetr a přikryla ho peřinou. Honza na Katku upřel svoje tmavé oči a zašeptal:„Káťo, jestli se jí něco stane, já to nepřežiju. Víš...já ji miluju“„Já vím brácho, já vím“ přikývla Katka a zamáčkla slzu. pak mu zpívala písničky dokud neusnul.
Když už se stmívalo někdo zazvonil. ktka okamžitě vyskočila a běžela ke dveřím. za dveřmi stál policista.„Kateřina Mrázková?“ zaptal se, když Katku uviděl. Káťa přikývla.„Přišel jsem vám oznámit, že jsme našli dívku, která přesně odpovídala vašemu popisu“ Káťa se zaradovala.„No a kde ji máte? Proč jste ji nepřivezli?“ vyzvídala Katka.„Musela být ihned odvezena do nemocnice do Karlových Varů. Právě tam jedeme, tak se chci zeptat, jestli nechcete jet s námi“ vysvětloval policista.„No jasně, počkejte tu, dojdu pro ostatní“ vyhrkla Katka a zmizela v chalupě.„Honzo vstávej!“„Kolik je hodin?“„Deset slepičích..ne, vážně Honzo, našli Veroniku!“ Honza byl rázem úplně bdělý a střízlivý.„Cože? kde, kde je?“vyletěl a už se sháněl po džínách.„Honzo, Veronika je v nemocnici. Nevím, jak moc je to s ní vážný, ale každopádně tam teď jedeme“ oznámila mu Katka.
Před nemocnicí Katka vyletěla z auta jak namydlená a utíkala do budovy. Ostatní se hnali za ní.„Kde leží Veronika Votápková? Dneska ji přivezli!“Vyhrkla Katka na recepční bez pozdravu, sotva dech popadala.„Zrovna je na operačním sále. Třetí patro“ odpověděla unuděně recepční. Katka ani nepoděkovala a hned se vydala hledar výtah. Když po dlouhém bloudění našli dveře operačního sálu, zrovna z nich vycházel nějaký doktor.„Pane doktore, prosím vás, jak je na tom Verča?“zeptala se ho okamžitě Katka.„Bohužel, informace o pacientech smím poskytovat pouze příbuzným“ pokrčil rameny doktor a měl se k odchodu.„Ale já jsem její sestřenice!“Zalhala Katka. Doktor ji probodl ledově modrýma očima, ale pak zavrtěl hlavou a usmál se.„Dobrá. Stav slečny Votápkové je velice vážný. Utrpěla velice komplikovanou zlomeninu nohy a máme i podezdření na poranění pátěře.“ Katka s Bárou se neubránily slzám.„Nebojte se, děláme co můžeme“ utěšoval je doktor. Parta si našla místa k sezení hned vedle operačního sálu a kluci do šli koupit do automatu horkou čokoládu.„Možná, že kdyby jsme ji našli dřív...“vzlykala Katka.„Kačí, není to naše vina“objal ji Honza.„Není to ničí vina“ dodal, ale stejně si vzpomněl na Ivetu, která se teď určitě muchlovala s Ondrou ve vlaku.
Kolem půlnoci, když už všichni až na Honzu spali, byla operace u konce. Veroniku vyvezli na sněhobílém lůžku dvě mladé zdravotnice. Honza vyskočil. Veronika byla ve tváři bledá jako smrt a hnědé vlasy měla rozhozené na polštáři. Pravou nohu měla od kotníku až ke koleni v sádře.„Veru“zašeptal Honza a pomalu se dotkl její nehybné studené ruky. Honza ji mezy prsty vložil fotku jejich party, kterou udělali loni v létě. Samozřejmě bez Ivety, ta fotila. Pak ji jemně políbil na chladné čelo.
Veronika se na nemocniční posteli pomalu probouzela.„Sakra, moje hlava“zaúpěla a stiskla ruku v pěst. V levé ruce ucítila kus papíru. Pomalu ruku sunula k obličeji, aby se na ten papír podívala. Při pohledu na fotografii se slabě usmála. Jsou to stejn ěnejlepší kámoši, pomyslela si a usnula.„Nemyslím, že by se už probudila“ bránil se doktor před nálety party, ba yje k Veronice pustil.„To je fuk, chceme ji vidět“ rozčiloval se Honza.„Dobře, ale jen po jednom“ souhlasil doktor.„A nemyslíte, že jí udělá dobře, když se probudí a uvidí všechny svoje kamarády najednou?“opáčil Tomáš.„No to určitě, ale...“žádnou výmluvu však nenašel a tak je k Veronice pustil všechny.„Ježíš Marjá“vzdechla Katka, když Veroniku uviděla. Verča byla snad ještě bledší než včera, ale na tváři jí pohrával nepatrný úsměv. V ruce křečovitě svírala fotografii od Honzy.„Určitě už se probrala“zašeptal Honza.„A to poznáš jak?“ušklíbl se Tomáš.„Tu fotku jsem dal Verče to levý ruky a teď ji drží v pravý“vysvětlil Honza.„Páni, ty jsi všímavej“pochválila ho Katka a přistoupila blíž k posteli.„Hele, ona se probouzí“vykřikla po chvíli.„Do háje“zaklela Veronika, když otevřela oči.„Veru, Verunko, jak ti je?“vyptávali se hned všichni.„Co se to stalo? Vůbec nic si nepamatuju“ zaúpěla Veronika a chytila se za hlavu.„Nevím Veru, ztratila ses. Šla ses projít a už ses nevrátila“vysvětlovala Katka.„Ach jo, kdyby jste tak věděli jak jsem se bála. Myslela jsem si, že umřu“vzlykla Veronika.„My jsme se taky báli“špitl Honza a jemně Verč stisknul ruku.
Na Václavském náměstí pod sochou stála štíhlá dívka. Sádru už neměla, ale přesto se stále opírala o berle. Slušelo jí to. Oblékla si modrou džínovou minisukni, která zvýrazňovala její dlouhé nohy. K tomu sis oblékla černé opnuté tričko bez rukávů a manšestrové sáčko. Hnědé vlasy měla pečlivě učesané, na jedné straně sepnuté vlásenkou.„Ahoj lásko!“ Přiběhl k ní blonďatý kluk s kyticí růží a malou dárkovou taštičkou.„Vše nejlepší k narozeninám Veru!“Řekl a vlepil jí pusu na tvář.„Díky Honzo“ usmála se na něj Veronika a vytáhla z taštičky zlatý řetízek s přívěskem. Na jedné straně přívěsku byla jeho a její fotka a na druhé straně byl vyražen ozdobný nápis:„Pro největší lásku mého života. Honza“„Já tě miluju“ vyhrkla Verča a Honza dívku objal.„Tady jsou ty dvě hrdličky“ ozval se důvěrně známý hlas. Verča s Honzou se za tím hlasem ohlédli ,a opravdu. Řítila se k nim Katka, Tomáš, Bára, Standa i Markéta a každý nesl hromádku balíčků v náruči.„Tak jdeme slavit do mekáče, ne?“navrhl Tomáš a vytáhl z kapsy od mikiny cigaretu.„Snad nekouříš?“Podivila se Veronika.„Kdepak, jen machruju“zasmál se Tomáš a ostatní se k jeho smíchu přidali.
„Na nejlepší holku, kamarádku a kuchařku na světě!“ pozvedl Honza kelímek s kolou.„Děkuju“děkovala Veronika a pustila se do rozbalování dárků.„Jste ta nejlepší parta na světě“usmála se, když z jednoho balíčku vytáhla srolovaný plakát s jejich fotografií, na kterém stálo:„Milujeme tě Veru!“

Zobrazeno 15x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Kamila 13.10.2010, 17:11

řekla bych roztomilý teenagerovský příběh je hezký, že v dnešní době dokáže někdo myslet na takové věci!

kvalitní komentář (0)

Reaguj >>